Draco se musel smát při představě, jak by se jeho otec tvářil, kdyby ho viděl jíst rybičky přímo z plechovky a ukusovat chléb z bochníku. Nejspíš ho vzteky ranila mrtvice. Dracovi na tom ale nijak nezáleželo.

I když se učil novou práci a u toho bojoval s rumunštinou a měl toho občas nad hlavu, cítil tady neuvěřitelný klid. Nikdo ho tu nesoudil, nepředcházela ho jeho pověst. Všichni, kdo tu byli před ním, sice věděli, co je zač, ale zdálo se, že jim to je jedno. Zajímalo je, jak se chová teď a jak se snaží. To bylo nové a osvěžující.