„Tak, jaké to je?"

Klidný hlas přerušil ticho, které do té doby v místnosti panovalo. Velkými okny dovnitř proudilo sluneční světlo a u stolu v kuchyni v malém řadovém domku seděla dvojice postav. Mladý muž s červenými vlasy zrovna dojídal svou porci oběda a byl jídlem natolik zaneprázdněn, že ho ani nenapadlo vést se svou spolubydlící nějaký rozhovor. Až její otázka ho trochu probrala.

„Výborné," ujistil ji a odložil prázdný talíř stranou. Byla neděle, Flora absolvovala dopolední směnu v květinářství a Ogron měl celý den volno. Bylo vidět, že už se oba ve svém novém domově zabydleli. Víla přírody pracovala v květinářství a dokonce si našla i pomocnici, mladou dívku jménem Claire. Ta zatím studovala na střední škole a byla tudíž o několik let mladší než Flora, zároveň ale byla také vnučkou Agnes, která do květinářství pravidelně docházela. To ona domluvila Claire tuto malou brigádu, při níž si mladá studentka přivydělala nějaký ten peníz a zároveň mohla trávit svůj volný čas v přítomnosti květin, které měla moc ráda.

Ogron si naopak upevnil své postavení ve firmě Kalvana a dokonce se víceméně skamarádil se skladníkem Billym, který na něj už přestal být nevrlý a čas od času s ním i prohodil pár slov. Nejnovější zaměstnanec pravidelně rozvážel květiny a suroviny po celém městě a jeho šéf mu postupem času začal tolerovat i fakt, že se v jednom specifickém obchůdku zdržuje déle, než by měl. Flořino květinářství bylo zkrátka každodenní zastávkou, a to i v případě, že rozvoz čerstvých květin zajistil už před Ogronem někdo z dalších zaměstnanců Kalvany.

Červenovlasý kouzelník se cítil zvláštně. Černou magii nepoužil už bezmála dva měsíce, ale sám šokovaně zjišťoval, že mu jeho kouzla ani nechybí. Černý kruh ve své kapse sice kontroloval každou chvíli, ale jinak si na svůj dřívější život skoro nevzpomněl. Velkou zásluhu na tom měla i Flora, která byla jako zářící slunce v hluboké propasti. To ona ho neustále rozptylovala a nenásilně nutila k tomu, aby žil v přítomnosti. Ve světě falše, který pro ni stvořil.

Uvědomoval si to stále více a více, že čím častěji byl se zelenookou dívkou v kontaktu, tím více propadal jejímu novému já. Takovému já, které se stále usmívalo a které se nemuselo strachovat o nic jiného než to, jaké květiny doporučit zákazníkovi, jak obstarat věci v domě nebo co uvařit. Ano, i vařit se za měsíc naučila poměrně slušně, a ačkoliv byly začátky perné a večery častokrát končily návštěvou malé hospůdky na rohu, s postupem času se do toho Flora dostala a dokázala připravit nejedno chutné jídlo. Ani s penězi neměla dvojice problém. Ogronovi práce vynášela slušně a i Flora měla dobré zisky, díky tomu, že do květinářství chodilo stále více a více lidí. A to i přesto, že pomalu přicházela zima.

„Podej mi ten talíř, půjdu to umýt," nabídla se víla přírody a natáhla se po bílém porcelánu, červenovlasý muž jí však talířek z nějakého důvodu nechtěl předat.

„Já to udělám," stál si za svým a následně vstal od stolu a odebral se ke dřezu, aby po sobě špinavé nádobí umyl.

„To není nutné, vážně, klidně to udělám," snažila se ho Flora přemluvit, ale Ogron se nenechal. Zkrátka si chtěl onen specifický talířek umýt sám a ani fakt, že u toho vodou pocákal půlku kuchyně, mu jeho radost z díla nezkazil. Přírodní víla nad ním jen zavrtěla hlavou a zamířila do obývacího pokoje, načež se usadila na pohovku.

Její spolubydlící ji o chvíli později i s mokrým tričkem následoval.

„Co budeme dneska večer dělat?" ptal se Flory zvědavě, jelikož mu kolega z práce doporučil ve městě jeden podnik a on si umanul, že tam vílu přírody vezme.

„No, nevím, mohli bychom–" snažila se zelenooká dívka přednést svůj návrh, to jí však nebylo umožněno.

„Mohli bychom zajít do Černého oka, je to bar kousek odsud a slyšel jsem, že je to tam super," rozpovídal se Ogron, který zkrátka toužil svůj plán zrealizovat. „Co ty na to? Jen na chvíli."

Štěněčímu pohledu, který jí červenovlasý kouzelník věnoval, Flora nemohla odolávat dlouho.

„Tak dobře, zajdeme tam," přikývla nakonec trochu pobaveně. Sama musela uznat, že v baru hodně dlouho nebyla... jestli někdy vůbec. Mohla to být příjemná změna. A nebo taky ne.

***

„Co ti tak trvá, ženská?"

Zatímco červenovlasý už netrpělivě poklepával nohou v chodbičce, Flora ještě pobíhala po patře a hledala prvně náušnice, poté kabelku a v neposlední řadě také teplý kabát. Venku už přituhovalo, přece jen začínal prosinec, a v ulicích se to kromě blikajících světýlek hemžilo také davy lidí, které už začínaly s nákupy. Dvojice spolubydlících nechápala, proč je najednou ve městečku takový povyk. Oni Vánoce jako takové zkrátka neznali, jelikož v Magixu tento svátek jednoduše neexistoval.

„Už jdu, už jdu!" Flora zrovna supěla dolů ze schodů, přičemž se málem přizabila o svůj kabát, který jí ležérně visel přes paži. Nakonec s výdechem stanula vedle Ogrona a jen co se oblékla a nazula boty, mohli konečně vyrazit.

Kouzelník spěchal, jelikož plánoval do Černého oka dorazit přesně v osm hodin. To byla totiž doba, ve kterou se v podniku scházeli i jeho přátelé z práce. Neustále kontroloval čas a nespokojeně si něco mumlal pro sebe, jelikož už bylo dávno po osmé a samotná cesta jim měla zabrat ještě dalších deset minut.

„Kam se tak ženeš?" nechápala Flora, která se s Ogronem marně snažila držet krok.

„Za Paulem a ostatními," odvětil ji červenovlásek přes rameno, „měl jsem tam být už před čtvrt hodinou."

K baru dvojice dorazila v rekordním čase. Ogron vpadl dovnitř jako velká voda, zatímco Flora si rozhodla prvně odložit kabát do šatny.

„Paule, nazdar!" vítal se červenovlasý muž se spolupracovníkem, který byl v práci od začátku jeho mentorem. Při nástupu mu ukázal, jak všechno funguje, a i díky tomu se z nich nakonec stali přátelé. Ogron byl rád, že měl v práci někoho, s kým se mohl normálně bavit. Billy mezi takové lidi nepatřil, i když už ho naštěstí nepropaloval svými nepříjemnými pohledy.

„Ogrone, jsem rád, že jsi přišel!" zdravil svého přítele muž s krátce střiženými světlými vlasy. „Jsi tu sám?" Až tato otázka červenovlasého kouzelníka trochu probrala, jelikož si uvědomil, že sám rozhodně nepřišel. Rozhlédl se po podniku, ale Floru nikde neviděl.

„Ne, jsem tu s... se spolubydlící," dopověděl trochu trhaně a znovu se pořádně rozhlédl. Světle hnědé vlasy se mu sice několikrát mihly před obličejem, ani jednou však nepatřily víle přírody. „Má takové světle hnědé vlasy a kratší svetr, nevidíš ji?"

„Ale no tak," objal ho Paul kolem ramen se širokým úsměvem, „třeba si jen potřebovala odskočit, ty stíhačko. Dej jí pokoj a pojď se bavit. Dáme pár drinků, co ty na to?"

„Fajn," vydechl Ogron a rovnou do sebe vyklopil obsah sklenice, která mu zrovna v tu chvíli přistála před nosem. Paul ihned objednal další rundu a červenovlasý se raději ani neptal, co to vlastně pije. Zrovna do sebe obracel další drink, když do místnosti vstoupila víla přírody a rozhlédla se po lokále. Když spatřila Ogrona u baru, zamířila za ním.

„Tak tady jsi," oslovila ho, jakmile se během okamžiku zjevila vedle něj. Červenovlasý kouzelník se rozkašlal a jeho pohled rázem zhrubl. Alespoň do chvíle, než si uvědomil, kdo vedle něj stojí.

„Tak tady jsi!" zopakoval po ní vesele a otočil se na Paula, který postával po jeho boku a zvědavě si novou příchozí prohlížel.

„Paule, to je moje spolubydlící Flora, Floro, můj kolega Paul," ujal se Ogron představování, načež si oba oslovení podali ruce a vzájemně se pozdravili.

„Co piješ, krásko?" tázal se světlovlasý muž vzápětí, jen co po poměrně dlouhém stisku pustil Flořinu ruku. Ta svou útlou dlaň hbitě stáhla k sobě a pousmála se, aby nepůsobila nezdvořile. Jeho až příliš familiární oslovení přitom taktně ignorovala, ačkoliv jí nebylo moc příjemné.

„Ani nevím, dám si to, co vy," pokrčila rameny, jelikož se s alkoholem v Magixu nikdy nesetkala. A Ogron podle všeho taky ne, jelikož se mu motal jazyk už po oněch dvou skleničkách, které stihl do té doby vypít.

Paul tedy celé trojici objednal další rundu whisky a jakmile barman pokýval hlavou a začal připravovat jejich objednávku, světlovlásek znovu zabloudil pohledem k zeleným očím přírodní víly. Ta byla v tu chvíli vděčná za Ogrona, který mezi nimi tvořil určitou hranici, jinak by se cítila mnohem víc nekomfortně. Neměla z Paula dobrý pocit, ale nechtěla působit hrubě a soudit Ogronovy přátele bez toho, aby je poznala. Proto držela jazyk za zuby a snažila se nevnímat dlouhé pohledy, kterými jí světlovlásek vypaloval díru do duše.

Když před ní, Ogronem i Paulem o chvíli později přistály skleničky, společně je pozvedli do vzduchu a přiťukli si: „Na zdraví!"

Flora následovala příkladu svého spolubydlícího a jeho kolegy, kteří do sebe skleničky rovnou obrátili, to ale neměla dělat. Hořká pachuť jí zkřivila ústa a celé hrdlo jako by jí zažehlo ničivým plamenem. Ogron se rozesmál, Paul se k němu záhy přidal a Floře tedy nezbývalo nic jiného, než si sípavým hlasem doobjednat obyčejnou vodu a pokusit se svůj alkoholický přešlap alespoň částečně uhasit.

„Beru zpět, už nikdy si nedám to, co vy," odvážila se promluvit, jen co ji přestal pálit celý jícen, „co to u všech kopřiv je?"

„Prvotřídní whisky, paninko," odvětil Paul pobaveně, „koukám, že to asi fakt není nic pro malé holky. Je to pití pro pořádný chlapy, že jo, Ogrone?"

„Jasně!" přikyvoval červenovlásek s blaženým úsměvem na rtech, aniž by patrně věděl, čemu přitakává. Jedna věc byla jasná, už měl dost. Nevšiml si tak, že se světlovlasý muž pomalu připlížil až k Floře a opřel se o barový pult vedle ní. V tu chvíli, když už mezi nimi nestála statná hradba v podobě těla červenovlasého kouzelníka, se přírodní víle trochu zatajil dech.

„Co kdybychom tady mistra nechali chvíli o samotě a zašli někam, kde je větší klid?" zamumlal jí do ucha, aby přehlušil poměrně hlasitou hudbu a zároveň aby neupoutal Ogronovu pozornost.

„To asi nebude nutné," rozhodla se Flora zvolit co nejzdvořilejší odpověď, ačkoliv se jí z Paulova dechu, který byl jasně cítit po whisky, zvedal žaludek.

„Rone, pojďme domů," zašeptala směrem ke svému spolubydlícímu, který jí však nevěnoval žádnou pozornost. Hypnotizoval pohledem svou prázdnou skleničku, obracel ji v prstech a něco si mumlal pod nos.

„No tak, necháme ho, ať si chvíli odpočine, a zatím si můžeme popovídat, co ty na to?" nenechal se Paul tak snadno odbýt, což Floře vůbec neulehčovalo situaci. Znovu se na něj omluvně usmála a zavrtěla hlavou, načež do Ogrona jemně strčila.

„Pojďme domů," zopakovala svou prosbu o něco naléhavěji, a ačkoliv se na ni v tu chvíli Ogron dokonce i podíval, byla si téměř jistá tím, že absolutně nevnímá, co mu říkala.

„Nehraj si na nedostupnou, krásko," naléhal světlovlasý muž se slizkým úsměvem, který jen násobil Flořin dávicí reflex, „pojď!"

Uchopil ji za paži a přitáhl si ji k tělu, až nedobrovolně narazila do jeho hrudníku. Shlížel na ni, byla přece jen o něco nižší, a aniž by se to snažil skrýt, doslova ji svlékal očima.

„Rone, prosím!" obrátila hnědovlasá víla zoufalý pohled směrem ke svému spolubydlícímu, který už pomalu podřimoval na baru. Její zvolání ho však bezpečně probralo, jelikož se rázem napřímil jako pravítko a trhl pohledem do míst, odkud se naléhavý hlásek přírodní víly ozýval. V tu chvíli jako by rázem vystřízlivěl. Jen co spatřil nastalou scenérii, polilo ho náhlé horko a v obličeji zrudl vzteky.

„Sundej z ní ty pracky!" vyštěkl po Paulovi a jen co seskočil z barové stoličky, vytrhl Floru ze sevření jeho rádoby přítele a postavil se před ni, skrývaje ji za svými zády.

„Ale no tak, Ogrone, kamaráde, snad by ses nezlobil," zasmál se světlovlásek trochu nervózně a rozhodil rukama, „přece se mi nemůžeš divit! Jen se na ni podívej... vždyť ona–"

„Zcela očividně nemá zájem!" dokončil za něj červenovlasý kouzelník vztekle a popošel až těsně k Paulovi, nahýbaje se až nepříjemně blízko k jeho obličeji.

„Nepřibližuj se k ní," zavrčel jeho směrem podrážděně, „nevypadá, že by s tebou ráda trávila čas. A já už vlastně taky ne. Nazdar." Jen co to dořekl, otočil se na patě, pohodil na bar pár bankovek, které barman téměř okamžitě shrábl do kapsy, a začal Floru jemně popostrkávat směrem k východu. Po cestě se na chvíli zastavili v šatně, odkud si víla přírody vyzvedla svůj kabát, a následně bok po boku vykročili na ulici do chladné noci.

Zůstali stát před barem, od úst se jim zvedaly obláčky páry a oba zarytě mlčeli. První, kdo se odvážil promluvit, byla Flora.

„Děkuju," vydechla tiše, čímž však neskryla vděčnost ve svém hlase, kterou Ogron bezchybně zaznamenal.

„To nestojí za řeč," odkašlal si a trochu provinile se na přírodní vílu zadíval, „promiň, že jsem si toho nevšiml dřív. Já... vůbec bych do něj něco takového neřekl."

„Lepší později než vůbec," pousmála se na něj Flora, „a navíc, nemohls to vědět. S tím alkoholem a vším ostatním..."

„I tak, vážně mě mrzí, že tě obtěžoval," povzdechl si červenovlásek, „a že tím zkazil celý večer."

„No, můžeme si ho zase spravit, ne?" navrhla víla přírody s jemným úsměvem. „Co takhle dojít domů, vzít si po cestě nějaké jídlo a... třeba si pustit film?"

„Jo, to zní dobře," oplatil jí Ogron úsměv, načež pomalu vykročil směrem k domovu. Jaké však bylo jeho překvapení, když k němu Flora náhle přistoupila a beze slov ho objala. Obmotala mu ruce okolo pasu a zabořila hlavu do jeho hrudi. Ztuhl uprostřed pohybu a najednou nevěděl, co dělat. Něco se v něm pohnulo. V ten okamžik cítil, že jí poprvé od doby, co ji potkal, zcela propadl.

Ovanula ho její vůně, i přes vrstvy oblečení jasně cítil teplo, které sálalo z jejího těla. Trvalo mu nějakou dobu, než se z podivného transu vzpamatoval a objal ji nazpět. Byl to zvláštní pocit. Všechno jako by v tu chvíli bylo správné. Jako by neexistovalo dobro a zlo, jen oni dva. Ona, s vděčným úsměvem na rtech, a on, s nosem zabořeným v jejích vlasech. Dýchal zhluboka, ach, jak byla ta její vůně návyková!

V objetí zůstali stát poměrně dlouho. Flora cítila, že napětí jejího těla s každou uplynulou minutou povoluje, zatímco červenovlasý kouzelník si v duchu tiše nadával. Proč se cítil tak, jak se cítil? Neměla pro něj být víla přírody jen součástí plánu? Proč mu najednou připadala krásnější, než kdy dřív?

Jen co se od sebe pomalu odtáhli, vyrazili směrem k domovu. Flořin nápad s puštěním filmu Ogron více než uvítal. Doufal, že ho film rozptýlí natolik, že nebude muset alespoň na chvíli přemýšlet nad tím, že by Paulovi nejraději zpřelámal vaz. Anebo nad tím, že najednou pocítil podivnou touhu Floru políbit.