Neumím moc dobře psát jednorázovky, ale tahle je zářnou výjimkou. Alespoň doufám. Marlene McKinnonová je moje srdcová záležitost. Miluji tu holku, tak jak jsem ji vytvořila pro Poberty. 
A tahle část jejího života je pořád tak trochu zahalená tajemstvím. Já se ho z ní pokusila vypáčit a nakonec kápla božskou. 

Tady máte její verzi příběhu! 

(Ač je svým způsobem součástí příběhu Za časů Pobertů, jeho znalost není nutná. Vše podstatné je tu zmíněno)

Když máte sedm sourozenců, život je většinu vašeho času jedno velký bojiště.

Bojujete doslova o všechno.

O přízeň, o úspěchy, nebo klidně i poslední pitomej kousek čokoládovýho dortíku, kterej vám brácha stejně nakonec sebere a ještě vám ho občas s očividným nadšením opatlá po celým xichtu.

Díky pěkně, blbečku. Příště si ho radši celej sežer sám.

Vůbec nechápu, proč měli naši potřebu pořizovat si tolik dětí. Jasně, jejich výroba je docela dost zábavná, ale haló, to jako nikdy neslyšeli o antikoncepci? Minimálně dva z mejch bratrů mohl otec s naprosto klidným srdcem otřít do záclony a svět by mu za to ještě poděkoval.

Žili jsme v malým baráku. Kdybyste chtěli znát můj názor, tak byl až moc malej na to, kolik nás v něm bylo. Deset lidí na tři pokoje. Ať počítám, jak počítám, výsledek vždycky vychází úplně mizernej. Žádný soukromí, žádnej klid, spousta breku a řevu.

Jo, příběh mýho života.

Luxus, jakej jsem měla v Bradavicích, pro mě byl doslova rájem na zemi. V obrovský kolejní ložnici plný pohodlnejch postelí, který měly dokonce i nebesa, jsme byly jenom čtyři. Závěsy mi poskytovaly dostatečný soukromí a nemusela jsem se dělit o koupelnu s celým regimentem smradlavejch kluků, který pohazovali špinavý ponožky všude, kde viděli volný místo.

Bradavice byly zkrátka skvělý.

Byl to úplně jinej svět, kterej jsem si mínila užívat plnejma douškama, každou minutu každýho dne.

Byla jsem z toho místa tak na větvi, že mi popravdě ani moc nevadilo že jsem si se svejma spolubydlama dvakrát nerozuměla.

Měly jsme úplně, ale úplně jiný zájmy.

Lily, Alice i Mary byly na můj vkus trochu moc usedlý a uťápnutý. Nikdy se moc nezajímaly o kluky a oblečení, což byly naopak dvě moje nejoblíbenější věci. Místo toho pořádaly sedánky nad učením a celkově to byly dost nudný patronky; jen poslat do kláštera.

Teda, Mary se mi kdysi pokoušela dělat do Siriuse, kterej byl jedním z mála Nebelvírskejch, co vážně stáli za hřích, ale to byla jenom taková krátká epizoda. Nakonec se stejně dala radši dohromady s Benjy Fenwickem, vykračovali si za ručičku po školních chodbách a mě bylo z toho jejich věčnýho muckání a sladkejch slovíček trochu blbě od žaludku.

Když jsem se jí ptala, jak moc je Benjy vybavenej, div se na mě nerozkřičela, že mi do toho vůbec nic není. Nejspíš ho od pasu dolů svlečenýho nikdy neviděla. Asi čeká na svatbu. Jeptiška. Chudák Fenwick, budu za jeho nevyužitou chloubu držet minutu ticha.

Nebo aspoň třicet vteřin. Víc nedám.

V páťáku jsem ale ke svý radosti zjistila, že dokonce i šprtnu Evansovou nakonec ty chlapi nenechávaj tak úplně chladnou! Vyrazila mi tím dech. Sice byla taky na romantický řečičky a místo pořádnýho rande dávala očividně přednost dopisům, ale proti gustu, znáte to.

A ještě větší překvápko bylo, když jsem zjistila, že ten její tajnej ctitel byl zrovna Black. Jakože cože? Ty uňuňaný dopisy že napsal ten sexy blbeček, co nikdy nikam nedokázal přijít včas a občas mě někde nechával čekat třeba hodinu, aniž by se nakonec ukázal? Ten Black?!

Svět je fakt plnej překvapení.

Teda ono se nakonec ukázalo, že to s těma dopisama bylo úplně jinak, jenže původní myšlenka, která měla dát dohromady Evansovou a Pottera, nakonec odplachtila kamsi do dáli a ani nezamávala.

Ta holka z něj ale byla tak sladce mimo, že jsem na ni prostě nemohla bejt naštvaná a rozhodla se jí s tím vším pomoct.

A přesně tehdy jsem se stala tím největším podporovatelem Sily v celým vesmíru. Dokonce jsem si založila složku, ve který jsem plánovala jejich svatbu. Barvy, výzdobu, jména dětí. Všechno to tam bylo. Na nic jsem nezapomněla!

Když nad tím tak přemejšlím, je to možná trochu ujetý, co?

Ale co, lidi maj různý koníčky. Někdo rád kydá hnůj u hipogryfů, já dávala dohromady lidi, o kterejch by nikdo nikdy neřekl, že můžou skončit spolu.

A byla jsem pro to ochotná udělat naprosto cokoliv.

Jakože úplně cokoliv.

Takový cokoliv, že jsem chtěla dostat na lopatky dokonce i Pottera, aby dal Evansce konečně pokoj a nechal ty dva prožívat jejich zatím totálně tajnou lásku.

I když i ta měla samozřejmě svoje kouzlo. Plížení se ve stínech bylo rozhodně o něco víc sexy než cicmání se všem na očích, ale Lilynka Bublinka si to asi nemyslela, takže jsem pro ni chtěla zařídit trochu toho štěstíčka!

Jedinou vadou v celým tomhle mým plánu byl můj přítel Gideon.

Teda, asi bych mladýho Prewetta neměla nazývat vadou, byl to skvělej kluk, se kterým byla neuvěřitelná sranda a já ho měla fakt ráda, ale chápeme se, že jo. Těžko jsem mohla okatě balit to brejlatý střevo, když jsem měla oficiální vztah.

To dá rozum.

Musím přiznat, že naplánovaný jsem to měla fakt skvěle, jenže realizace trochu zaostávala.

Chtěla jsem Pottera jen trochu popíchnout, abych mu ukázala, že v životě existujou i jiný ženský, a že by neměl všechnu svou energii vynakládat na Evansovou. Jen mu tak trochu promluvit do duše, čistě kamarádky, víte jak.

Jenže jsem to s tím sbližováním po celý flašce ohnivý whisky, co jsme spolu vytáhli, trochu přehnala. Místo, abych popíchla já jeho, tak nakonec popíchnul on mě... jestli se to tak teda dá nazvat.

Achjo.

Když on byl tak sladce nevinnej a tak totálně bezbrannej vůči ženskejm zbraním. Sice stál ve výsledku fakt za starou papuči, ale jenom trénink vede k dokonalosti, no ne?

Ten trénink jsem s ním ale rozhodně absolvovat nemínila.

Měla jsem přece Gideona. A on ho očividně absolvovat taky nechtěl, protože se mě po týhle opilecký eskapádě, po který jsem zdrhla dřív, než si vůbec uvědomil, že už je z něj velkej mužskej, ani nepokusil kontaktovat.

Dobře pro nás oba.

Sice mi to trochu zhatilo plány ohledně Siriuse s Lily, ale každej den není posvícení, že jo.

Všechno to bylo stejně nějaký divný.

Musela jsem přijít na nějakej jinej plán, jenže mě vůbec nic nenapadalo.

Bylo to se mnou fakt špatný.

Zrovna jsem seděla na famfrpálovejch tribunách, zachumlaná do kabátu, protože byla zatracená kosa, a sledovala, jak po hřišti poletujou košťata.

Co si to nalhávám.

Jasně, že jsem nesledovala košťata. Už roky jsem sem chodila očumovat vymakaný kluky v dresech. To mi snad nikdo zazlívat nemohl. To člověku dokázalo zvednout náladu skoro vždycky. Ostatně přesně tady jsem sbalila i Gideona, kterej si samozřejmě mý pravidelný přítomnosti kdysi všimnul. Pozval mě na rande a už to jelo.

Už se pomalu smrákalo, když mě ze zamyšlení vytrhnul jeho hlas.

„Země volá Marlene!" zahalekal u mýho ucha, až jsem sebou prudce trhla.

Nečekala jsem ho. Ani jsem si nevšimla, že už slezl z koštěte, protože po hřišti se ještě pořád pár hráčů pohybovalo. Obrátila jsem na něj pohled. Měl uši, nos i tváře úplně rudý a ošlehaný větrem. Musela mu bejt děsná zima.

„Sorry, jsem se zamyslela," usmála jsem se a věnovala mu letmej polibek.

„Půjdu si dát sprchu, ať se trochu zahřeju, a můžeme jít, hm?"

Otočila jsem hlavu zpátky na hřiště a lehce si skousla ret, než jsem se podívala zpátky na něj.

„Běž napřed, doženu tě, jo? Chtěla jsem se stavit ještě u Hagrida. Prej už mu rostou ty nový kytky, co jsem si z nich chtěla udělat parfém."

„Ty a tvoje parfémy," protočil lehce oči, ale hned vzápětí se usmál a líbnul mě na tvář. „Tak teda pozdějc, brouku."

„Jasně, uvidíme se," kejvla jsem a zvedla se z tribuny.

K Hagridovi jsem sice fakt chtěla jít, ale nakonec mě vlastní nohy skoro proti mý vůli donesly až dolů na hřiště. Už na něm totiž zůstával jenom Potter, kterej se snažil do krabice narvat jeden hodně, hodně naštvanej potlouk.

„Neříkej mi, že nepřepereš ani potlouk, hrdino," uchechtla jsem se skoro posměšně, když jsem mu došla za záda a naklonila se.

To jsem neměla dělat.

Nejspíš jsem ho dost vyděsila, protože prudce zvedl hlavu od bedny. Bohužel přesně do míst, kde jsem měla zrovna čelo. Dostala jsem takový dělo jeho temenem, že jsem zavrávorala a skončila na zadku na zemi. Ruku jsem si držela na obličeji a hlasitě a dost sprostě nadávala. Jo, a aby toho nebylo málo, potlouk se mu kvůli tomu vysmekl z rukou a zmizel ve vzduchu nad náma.

Dobrá práce, Pottere.

„Tak co děláš, McKinnonová?" utrhl se na mě, až jsem překvapeně zamrkala. „Teď abych ho zase chytal!"

„Zlomils mi nos, ty brejlatej blbečku," zahuhňala jsem s rukou ještě pořád na obličeji. „A tebe zajímá nějakej přiblblej potlouk?"

„Tak co je to za blbý nápady se za tmy plížit někomu za zády?" zamračil se, přičemž si rukou mnul hlavu, jako kdyby to byl zrovna on, kdo právě teď trpí nejvíc.

Ani se mě nepokusil zvednout ze země.

Buran.

Teda v první chvíli. Pak si asi uvědomil, že se chová jako debil a konečně mi podal ruku.

„Tak se zvedej, McKinnonová. Ani ti neteče krev, takže tu laskavě nesimuluj."

„Tebe snad vychovali trollové někde v jeskyni, Pottere," zašklebila jsem se, ale přesto přijala jeho ruku a zvedla se zpátky na nohy.

Ještě jednou jsem si promnula nos, ale zdálo se, že měl fakt pravdu a nebyl zlomenej.

Aspoň nějaká dobrá zpráva. Má krása nebude poznamenána. Jedna malá výhra pro Marlene.

„To abych tě do tý jeskyně pozval na večeři, určitě by sis s nima rozuměla," ušklíbl se na oplátku.

„Ale au," uchechtla jsem se. „Očividně v sobě skrejváš víc, než jsem vůbec čekala."

„To měl být kompliment, nebo jenom další pokus mě urazit?" Chytil mě za bradu a otočil mi hlavu ze strany na stranu, přičemž mi zblízka zíral do obličeje. „Fakt to není zlomený, ale asi budeš mít slušnou modřinu. Sorry, to jsem nechtěl."

„Ještě, abys chtěl," poznamenala jsem kousavě, ale rychle jsem se zase uklidnila. Byla jsem v tomhle ohledu vcelku splachovací. „Očekávám jako omluvu rudou růži. Miluju je! Tak a teď chytíme ten potlouk?"

„Ty mi pomůžeš?" zeptal se překvapeně.

„Že neznáš všechny moje talenty, neznamená, že je nemám!"

„Poslední dobou jich odhaluju víc, než bych kdy býval tušil," poznamenal jakoby nic a nechal mě stát uprostřed hřiště, aby mohl dovalit ještě jedno koště.

Chvíli jsem za ním koukala s povytaženým obočím, ale nakonec jsem jenom sama pro sebe uznale kejvla hlavou. Brala jsem to jako pochvalu za naši společnou noc, ačkoliv jsme byli oba stejně tak moc na mraky, že by možná v tu chvíli stejně ani nepoznal rozdíl mezi holkou a ponožkou.

Za chvíli byl zpátky i s druhým koštětem, který mi podal.

„Tak se ukaž, McKinnonová," uchechtl se, jako kdyby snad ani nevěřil, že si na koště umím vůbec sednout. Pak nasedl na to svoje a během zlomku vteřiny zmizel ve tmě.

Já mezitím přejela rukou přes násadu a zjistila, že mi donesl nějakou starou Kometu. Nejspíš ten nejhorší model, jakej se dal u nich v přístěnku najít. Větvičky měla úplně roztřepaný a rozhodně už měla své nejlepší roky za sebou. Na tom mi ale nesešlo. Doma jsme lítali na podobnejch, takže nebyl problém přežít trochu nestability a třesu. To už k těmhle košťatům prostě patřilo.

Přehodila jsem přes Kometu nohu a vrhla se do chladnýho vzduchu. Zatraceně chladnýho. Bradavky mi z toho div nepropíchly hábit, jestli je teda něco takovýho vůbec možný, ale co. Vítr mě štípal ve tvářích a povolil mi už tak dost neuměle uvázaný drdol.

Potter se kolem mě brzo prohnal jako střela a nejspíš se mi pokoušel ukázat, že on je ten mistr světa.

Nejspíš na mistrovství blbečků. Tam by jistě získal zlatou medaili.

Nebo spíš ne. On je takovej blbeček, že by ani tohle nevyhrál.

Na potloucích bylo super, že jste je nemuseli hledat. Oni si totiž moc rádi našli vás. Tenhle byl navíc očividně dost naštvaný na Jamese, protože se mu téměř okamžitě přilepil na paty a pokoušel se ho sundat z koštěte. Byla to taková prdel, že jsem se dokonce na chvíli zastavila ve vzduchu a jenom to se smíchem sledovala.

To mi ovšem Potter nedaroval, protože se rozlítl přímo proti mě. Dokonce tak prudce, že jsem musela stočit koště skoro kolmo k zemi, abych se mu vůbec stačila vyhnout. Div jsem se přitom nepustila násady a neodporoučela se k zemi. Přece jenom už jsem lítala jenom hodně málo.

„Ty seš mi ale letkyně," zasmál se James škádlivě.

„Víš co? Seru na to, Pottere," ušklíbla jsem se a vytáhla hůlku. „Accio potlouk!"

„Neblázni, vždyť tě zabije!" vyjekl skoro vyděšeně, když se míč ve vzduchu otočil a vyřítil se přímo proti mě.

Pustila jsem oběma rukama násadu a pevně se do koštěte zapřela stehnama. Ještěže jsem se svým tělem uměla divy, jinak by to asi nedopadlo úplně nejlíp. Takhle jsem ale ustála i tu obrovskou ránu, která s potloukem přiletěla. Sice mi málem vyrazila dech, ale zvládla jsem ten pitomej míč udržet.

„Ty vole," vydechl James úlevně, když doletěl až ke mně. „Ty máš víc štěstí než rozumu, ženská"

„Ne, za to můžou Kegelovy cviky," poučila jsem ho pobaveně, když si ode mě vzal potlouk a mohli jsme tak společně sletět k zemi a nacpat ho do dřevěný bedny.

„Ke-co?" zeptal se nechápavě.

„Největší zázrak lidstva, drahoušku," poplácala jsem ho po tváři a zachumlala se ještě o něco víc do kabátu. „Do prdele, to je děsná kosa. Asi mi umrzly všechny prsty. Vsadím se, že už černaj!"

„Pojď se zahřát dovnitř," kejvnul hlavou směrem k šatnám a já se nenechala dvakrát přemlouvat.

Nikdo v nich nebyl. Všichni ostatní už dávno odešli na večeři. Hned za dveřma jsem odhodila koště do kouta a rozvalila se na lavici, jako kdybych tu byla už nesčetněkrát. Což byla svým způsobem pravda, ale obvykle to byla vážně jenom na skok. Rychle ukradnout jednu pusu od Gideona a zase zmizet. Ačkoliv v mejch představách jsem tu dělala úplně jiný věci a ty obvykle fakt stály za to.

Moje fantazie zkrátka neznala mezí.

Pak jsem si všimla, že na mě Potter nepokrytě civěl. Tázavě jsem povytáhla obočí, což ho donutilo uhnout pohledem, odkašlat si a dál se věnovat ometání ledovejch krystalů z vlastního koštěte. Povytáhla jsem jeden koutek do pobavenýho úsměvu, načež jsem si začala odmotávat šátek z krku a rozepla si kabát.

„Je mi fakt děsná zima, dám si sprchu, jo?" oznámila jsem mu, než jsem ze sebe stáhla kabát a pověsila ho na volný věšák. Hned po něm následoval hábit a kravata.

„Ty se chceš sprchovat tady? Jako teď?" ujišťoval se a očima bloudil všude možně, jen ne mým směrem.

„Ne asi, počkám hodinu, až mi nebude taková zima," ušklíbla jsem se a sklopla dolů boty, který hned vzápětí následovaly podkolenky.

„Tak jo. No... chceš půjčit ručník?"

Prohrábl si rukou vlasy a rozcuchal si je ještě víc než obvykle. Uváděla jsem ho do rozpaků a neuvěřitelně mě to bavilo. On byl takový totálně nevinný štěně, který byste si s nadšením přitiskli k hrudníku a celý dočista uňuchali. A to, jak neustále těkal pohledem mezi zemí a mejma prstama, který rozepínaly knoflíky košile, bylo taky totálně k sežrání.

„No, pokud nechceš, abych tu chodila nahá," poznamenala jsem.

Netušil, co mi na to odpovědět. Nejspíš proto radši sáhl pro ručník a mlčky mi ho podal.

Přešla jsem až k němu, přičemž jsem si po cestě z ramen sundala košili, takže jsem před ním zůstala stát jen ve spodním prádle. Košili jsem mu nakonec přehodila přes rameno a vzala si od něj ručník.

„Díky," uculila jsem se. „Kdybys mi chtěl ukázat, jak přesně se používá šampon, tak určitě můžeš."

„Ty snad nevíš, jak se použí – jo, aha –," došlo mu, jakmile jsem významně povytáhla obočí a odešla do sprch.

Trvalo mu asi pět minut, než za mnou přišel.

Vlastně jsem ho ani nečekala. Překvapil mě, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Byl to sice většinu času sebestřednej pitomec, jenže tělo měl vysportovaný a v očích měl něco, co mě zkrátka neuvěřitelně dráždilo.

Vím, že jsem měla myslet na Gideona, vím to, ale já měla vždycky problém se závazky. Všechno mi přišlo až moc svazující, až moc definitivní, takže jsem si za ty roky vlastně vůbec nebyla schopná najít nějakou vážnější známost. Prewett byl první, se kterým jsem vydržela dýl, jak měsíc, jenže jsem si stejně nemohla pomoct a podvědomně z toho vztahu utíkala.

James Potter toho byl důkazem.

Tyhle osobní schůzky jsme postupem času začali praktikovat vcelku pravidelně. Když jsme se na nich byli někdy nucený domlouvat mezi lidma, říkali jsme jim prostě 'doučování'.

Svým způsobem to nebyla ani lež.

Já byla certifikovaná učitelka lásky a Potter byl můj velice, velice talentovaný žák. Vlastně mě nikdy dřív nenapadlo, jak praktický je vychovat si mladýho hřebečka už o hříbátka. Sice ze začátku vůbec netušil, co dělá, a byl v tom ztracenej jako senilní babka na trhu, ale jelikož se ode mě nechal hezky víst za ručičku, brzo znal všechny zákoutí mýho těla skoro stejně dobře jako já sama.

Byli jsme prostě kamarádi s výhodama.

Nikdy jsme si nevyměňovali dopisy, nikdy jsme si nešeptali romantický nesmysly, ani spolu netrávili moc času mimo tyhle naše žhavý dostaveníčka. Mělo to svoje pravidla a dařilo se nám to díky tomu před školou tajit naprosto dokonale.

Jenže pak se Sirius s Lily rozešli.

Vůbec jsem nepochopila proč.

Ty jejich argumenty o bezpečí a o tom, že Blackovi by s Evansovou udělali krátkej proces, kdyby zjistili, že se jejich synek tahá s mudlorozenou, mi přišly jak z mateřský školky. Stejně jako Blackovo následný sebemrskačství vůči Jamesovi, který nakonec došlo do takovýho stádia, že mu to všechno vykecal.

Idiot.

Pod tou jeho pěstěnou kšticí se očividně moc mozku nenacházelo. Ale s tím božským zadkem ho nejspíš ani moc nepotřeboval.

Ten večer jsme spolu s Jamesem poprvý mluvili.

Teda... jasně, že jsme spolu mluvili i jindy, ale nikdy jsme neprobírali nic vyloženě osobního. Ačkoliv erotogenní zóny jsou taky vcelku osobní téma, ale to je zase z trochu jinýho kotlíku, co si budeme povídat.

Přišel do společenský místnosti asi ve tři ráno, totálně zdrchanej, s očima zarudlýma od pláče.

Tou dobou už jsem v ní byla jenom já. Měla jsem totiž taky docela dost náročnej večer, takže jsem tam jenom dojížděla zbytky po párty. Sice jsem si ve valentýnský aukci vyhrála Pettigrewa, ale toho jsem vcelku vstřícně přenechala Remusovi, jelikož jsem myslela, že strávím noc s Gideonem. Ten se ale děsně ožral, následkem čehož jsme se do krve pohádali a on si šel lehnout. Možná to byla spíš moje vina, než jeho, ale nahlas bych to nikdy nepřiznala.

„Pottere?" oslovila jsem ho opatrně.

Otočil na mě hlavu. Vypadal naprosto zloměně. Tak moc zlomeně, že jsem ho chtěla prostě obejmout a už nikdy nepustit.

„Vědělas to?" zeptal se mě.

Nemusel bejt konkrétní, moc dobře jsem věděla, o čem mluvil.

„Věděla," přiznala jsem s letmým kejvnutím, čímž jsem sama sebe dost překvapila.

Očekávala bych, že v tu chvíli ze mě vypadne lež jak astronomická věž. Je fajn překvapovat sám sebe. Život je pak mnohem nepředvídatelnější.

„Proč jsi mi nic neřekla?" obořil se na mě dost zle. „Celou dobu tu ze mě všichni děláte debila! Kromě mě očividně úplně každej věděl, že se Sirius chová jako sketa a přebral mi holku!"

„Nebyla to tvoje hol–"

„Přestaň!" zamračil se. „Jde o princip!"

„Jamesi," oslovila jsem ho až překvapivě mile, i když jsem ho měla sto chuť poslat tam, kam slunce nesvítí. A do přístěnku na košťata to fakt nebylo. „Pojď ke mně, něco ti řeknu, hm?"

„Další slavný moudra Marlene McKinnonový," zaprskal nespokojeně, ale stejně přišel a sednul si na opěradlo křesla, ve kterým jsem seděla. „Tak co máš na srdci, hm? Co to podle tebe spraví? Alkohol? Drogy? Autoerotika?"

„Já," nadechla jsem se, ale nedokázala jsem udržet vážnou tvář, takže jsem hlasitě vyprskla smíchy, až se zamračil ještě víc. „Sorry, já jen... autoerotika přece nikdo neříká, Pottere!"

„Dostaň se k jádru hrabáka, prosim tebe," ušklíbl se, čímž mi dal najevo, že na vtipy teď není místo.

To jsem sice nemínila respektovat, ale to jistě pochopí během následujících pár minut, takže to nemělo cenu komentovat.

„Tak, Pottere. Je mi jasný, že podle tebe je tohle vesmír," zvedla jsem do jedný ruky mosaznou číši, „a tohle ty!" Sáhla jsem po zbytku skřítčího vína, co se válelo na stole, přelila ho do číše a ukázala na ni. „Tak, jsi středobodem svýho vesmíru, ale já ti teď něco ukážu, jo?"

Přiložila jsem si pohár ke rtům a několika hlubokými loky ho celej vyprázdnila, načež jsem mu ho ukázala.

„Podívej. Ty seš pryč, ale ten vesmír pořád existuje. Divný, co? Chápeš, co tím chci říct?" ušklíbla jsem se a odhodila kalich na stůl, až hlasitě zařinčel a všude kolem rozstříkal červený tečky od vína.

„Ale Lily..."

„Lily je taky to víno, jasný?" přerušila jsem ho. „I bez ní může ten vesmír existovat. Taky celej život platonicky miluju Patrika O'Donnella, co zpívá s Douškem živý smrti, a ještě jsem neumřela proto, že neví, že existuju. Smiř se s tím, že život je tvrdej a ne vždycky dostaneš to, co chceš. Čím dřív ti to dojde, tím šťastnější v životě budeš."

„To jsou kraviny," konstatoval po chvíli ticha. „Seš ožralá a plácáš nesmysly."

„Proti tomu nemůžu říct ani popel," uchechtla jsem se a roztáhla vlastní náruč. „Pojď ke mně, Pottere. Neexistuje žádnej problém, kterej by nevyřešila ohnivá whisky, nebo přátelský objetí."

A on ji k mýmu překvapení přijal.

Zhluboka si povzdechnul a schoulil se ke mně jako malej kluk, kterýmu někdo rozbil jeho nejoblíbenější hračku.

Ten večer jsem ho dokonce viděla brečet a místo, abych se mu posmívala, jsem ho jenom tiše chlácholila.

Obdivuhodnej výkon, Marlene. Možná si jednou otevřeš poradnu pro beznadějný případy.

Následující tejdny se všechno vrátilo do starejch kolejí, až na to, že se James nebavil se Siriusem a vlastně ani s Lily, takže jsme se scházeli ještě o něco častějc než dřív, ačkoliv pořád podle našich domluvenejch pravidel.

S Gideonem nás naopak trápila nepříjemná krize, která mě od všeho nutila utíkat ještě o to víc. Byl to sice útěk do cizí postele, což nejspíš nebejvá ideálním řešením partnerský krize, ale aspoň bylo zábavný.

Taky jsem mohla někde sedět a litovat se, ale to by mi mezitím život utíkal mezi prstama.

To fakt ne. To bych nikdy nedopustila.

„Posloucháš mě, vůbec?" zamračil se na mě Gideon někdy na začátku května, když jsme spolu seděli ve společenský místnosti a učili se.

Odtrhla jsem pohled od partie Řachavýho Petra, kterou měl zrovna James rozehranou s Remusem. Teprve potom jsem si uvědomila, že u toho celou dobu okusuju konec brku, kterej jsem tím samozřejmě totálně oslintala. Fuj.

„Cos říkal?" houkla jsem.

„Jestli můžeš přestat civět na Pottera," syknul tiše, ale značně nepřátelsky.

„Nekoukám na Pottera," ušklíbla jsem se. „Jen sleduju tu jejich hru."

„Jo a tu jsi sledovala i včera a předevčírem," zamračil se.

„O co ti jde?" povytáhla jsem nechápavě obočí. „Nemůžu koukat na lidi ve společenský místnosti? Na to je snad nějakej novej řádek školního řádu? Měli nám ho vyvěsit na nástěnku."

„Víš, Marlene," promnul si Gideon kořen nosu a hlasitě si povzdechnul. „Mám tě rád, vážně jo, jenže u tebe o tom dost pochybuju."

„Proč si to myslíš?"

Byla jsem překvapená. Vlastně ani nevím proč. Nejspíš to nebyla žádná novinka, já jen v posledních tejdnech ignorovala jeho pokusy otevřít mi oči a vymámit ze mě nějaký romantický vyjádření citů. To jsem ze sebe mimochodem dostat nedokázala.

„Kdysi bych dal cokoliv za to, kdyby ses takhle koukala na mě," poznamenal a trhnul hlavou směrem k Jamesovi.

Zaskočeně jsem zamrkala a nakonec se dost nemístně rozesmála.

„To fakt? Ty máš snad nějaký bludy, Gideone. Co bych na něm podle tebe asi tak viděla? Jeho nikde nekončící sebevědomí? Očividnou nafoukanost? Nebo snad dětinský vztekání se?"

„To bys mi spíš měla říct ty," pousmál se, načež mě letmo políbil na tvář. „Ale já to nejspíš slyšet nechci, Marlene. Bude lepší, když každý půjdeme vlastní cestou."

„Rozcházíš se se mnou?" vydechla jsem.

Zasáhlo mě to. Zasáhlo mě to víc, než bych bejvala čekala. Jen nevím, jestli mě víc bolela představa, že přijdu o něj, nebo o tu vstupenku mezi normální lidi, který si dokážou udržet vztah, co pro mě představoval.

Sakra, já jsem ale odpornej pokrytec. Plivla bych na sebe, ale to bych si ušpinila triko.

„Jsem si jistý, že brzo pochopíš proč. Nechci tě trápit a nechci trápit ani sebe, takže... díky, Marlene. Za všechno."

Jednou jedinkrát mě políbil na rty.

Pak odešel.

Dívala jsem se za ním se slzama v očích. Bylo to pro mě tak moc nečekaný, že jsem to pár minut vůbec nedokázala vstřebat. Nedocházelo mi, co to znamená.

Nakonec jsem jenom odložila brk i kalamář, odsunula od sebe otevřenou učebnici a trochu jako ve snách odešla ze společenský místnosti. Připadala jsem si v tu chvíli trochu jako duch. Ne tak průhledná, ani jsem nemohla procházet zdma, ale spíš hledající něco, co jsem nejspíš najít ani nemohla. Vždyť jsem vlastně ani sama netušila, co to bylo.

„Marlene" Počkej!" zaslechla jsem za sebou známej hlas.

Otřela jsem si rukama slzy ze tváří, než jsem se na Jamese otočila.

Byl rozcuchanej a udejchanej. Skoro bych řekla, že jsem v jeho očích zahlídla i starost, ale nebyla jsem si jistá, jestli si to jenom nepředstavuju.

„Co se stalo?" dostal ze sebe udejchaně.

„Gideon mi dal košem," oznámila jsem mu bez jakýkoliv emoce, jako kdybych mu právě předčítala svůj nákupní seznam.

Připadala jsem si uvnitř až podivně mrtvá. Další slzy už nepřicházely a já za to byla ráda. Nerada jsem brečela. Obzvlášť ne před lidma.

„Cože? Ale...," zarazil se, „není to kvůli tomu... no však víš, že ne?"

A pak jsem řekla další věc, kterou jsem nečekala.

Dneska jsem byla jedno velký překvapení.

„Nemůžeme v tom pokračovat, Pottere. Už ne," zavrtěla jsem hlavou. „Slíbila jsem, že tě něco naučím. Teď už se nemáš co učit, měl bys... to prostě zkusit někde zužitkovat, hm?"

Znova jsem se rozešla pryč a on na mě zase křiknul.

Proč to pro Merlina dělal? To měl jako zakódovaný v DNA, že na někoho musel furt pořvávat?

„Počkej přece, Marlene!"

„Dost!" zastavila jsem ho. Tentokrát mnohem ostřeji. „Měli jsme pravidla. Ty zahrnovaly i skutečnost, že když to jeden bude chtít skončit, druhej to bude respektovat, takže..."

„Chápu," zamumlal nakonec a o krok ode mě couvnul. „Jo, máš pravdu. Jasně, že máš. Tak se asi uvidíme někdy... na hodině, nebo tak něco."

„Jo, na hodině," odvětila jsem a pokračovala v chůzi.

Tentokrát už mě nezastavil.

Probloumala jsem celý odpoledne a celej večer po školních pozemcích.

Jenom já sama, se svejma myšlenkama.

Myslela jsem na to, jak směšný bylo to Gideonovo obvinění.

Jak bych vůbec mohla k tomu střevu něco cejtit? Šlo jenom o sex. Měli jsme pravidla. Na lásku v nich nebylo místo. Taková byla skutečnost. Nic víc, nic míň.

Očividně trpěl nějakejma bludama.

Všichni trpěli bludama.

A já jima nejspíš trpěla taky, protože jsem po příchodu zpátky do ložnice našla na svý posteli jednu jedinou rudou růži.

Nebyl u ní ani žádnej vzkaz, ani žádnej dárek, vůbec nic.

Jenom ta růže.

Jemně jsem přes ni přejela prsty, než jsem ji zvedla a opatrně si k ní přivoněla.

V tý vůni se skrejvalo úplně všechno – domov, bezpečí, láska – a to všechno mě děsně vyděsilo.

Přešla jsem k otevřenýmu oknu a zahleděla se do dálky.

Na školní pozemky, na Zapovězenej les, i na famfrpálový hřiště, který bylo osvětlený měsícem.

Ještě jednou jsem do nosu natáhla tu omamnou vůni, která mi znova sevřela žaludek i hrudník do svěráku.

Zavřela jsem oči.

Pak jsem natáhla ruku ven z okna a povolila prsty.

Růže z nich vyklouzla a zmizela v temnotě noci.

A tím všechno skončilo.