22. SRPEN 1485, U BOSWORTHU

Do velkého stanu ze zelené látky, vkročil mladý muž s vlnitými vlasy v barvě slámy a odhodlaně předstoupil před Jindřicha. Rychle se mu uklonil, a když Jindřich mávl rukou, spustil, co má na srdci: „Můj pane, mám zprávy od našich zvědů. Richardovo vojsko prý zanedlouho dorazí na Ambionský vrch."

Jindřich si vyměnil rychlý pohled se svým strýcem a lordem Oxfordem. Snažil se nedát na sobě znát nervozitu, když muži odpovídal. „Vyřiď to velitelům. Ať se muži co nejrychleji připraví." Pousmál se. „Je čas," zamumlal. Muž se mu opět uctivě uklonil a pak vyběhl ze stanu, aby splnil příkaz. Jindřich se otočil na své dva nejvyšší velitele a pohledem u nich hledal slova ujištění.

„Vyhrajeme, Jindřichu. Neměj obavy," promluvil jako první Jasper Tudor a přistoupil ke svému synovci blíž. Jindřich potřásl hlavou.

„Víme už jak se rozhodli Stanleyové?" dotázal se.

Jasper se rozpačitě podrbal ve vlasech. „Ne. Zatím se nevyjádřili. Nikdo neví, na čí straně stojí," přiznal tiše. Jindřich tlumeně zaklel.

„Potřebujeme je! Moje matka přece slíbila, že pro to udělá vše!" rozčileně začal přecházet sem a tam. Došel už tak daleko. Teď to nemůže ztroskotat. Už od první chvíle, co se narodil, mu matka říkávala, že se stane králem. Teď měl korunu na dosah. Téměř cítil, jak se jí jeho prsty dotýkají. Nemůže si ji nechat proklouznout. Po té, co se vylodili v Milford Haven, nabral po své cestě Walesem mnoho spojenců. Ani to však nestačilo. Jeho vojsko čítalo něco okolo pět tisíc vojáků. Zatímco Richard jich měl minimálně o tři tisíce víc, za předpokladu, že Stanleyové budou bojovat za něj.

„Podle všeho král nechal zajmout syna lorda Thomase. Pokud se Stanleyové přidají k nám, zabije ho," vysvětloval lord Oxford a Jindřich se zamračil ještě víc, když pochopil, v jak nelehké situaci je teď jeho jediná naděje. Jasper se však ušklíbl.

„Pochybuju o tom, že by zrovna tohle lorda Thomase nějak trápilo. Každý o něm ví, že za peníze a moc by obětoval i své vlastní děti!"

Jindřich však tento názor nesdílel. Byl si jistý, ze svého dědice by lord Thomas takhle nadarmo neobětoval. Budou se muset obejít bez jejich podpory. Ale mají tedy vůbec nějakou šanci? Zaplavil ho strach a nejistota. Nedokázal by snést to ponížení, že by jej Richard nechal zajmout a pak před zraky celého Londýna a především jeho matky, popravit. To radši zemře hrdinně tady, v bitvě! Přes to všechno se však smrti bál a nebyl si jistý, jestli své předsevzetí myslí upřímně. Jsi takový slaboch? Ozval se mu v hlavě posměšný hlásek. Tvá matka by se za tebe styděla! To jej přece jen vyburcovalo z letargie. Ač svou matku prakticky neznal, protože od sebe byli po většinu života odloučeni, hluboce si jí vážil.

„Pojďme!" vyhrkl Jindřich najednou odhodlaně a věnoval svým nejvěrnějším rádcům pevný pohled. „Není nač čekat!"

Jasper a John de Vere se na něj usmáli a přikývli. Jindřich sebral ze stolu svou přilbici a vyšel ven ze stanu, kde mávl na své páže. To mu okamžitě přivedlo jeho koně a pomohlo mu do sedla. Jindřich koně jemně pobídl koleny a vydal se kolem vojáků, kteří dodělávali poslední přípravy k boji a rovnali se, do čela armády. Věděl, že Jasper a Oxford jedou za ním. Občas Jindřich něco křikl na své vojáky, občas něco křikl Jasper nebo lord Oxford. Když dojeli na místo, odkud měli správný výhled na vrchol Ambionského vršku, zastavili se. A nezbývalo jim nic jiného, než čekat, až se tam objeví Richard. Nemuseli čekat dlouho. Brzy spatřili korouhve se znakem bílé růže, které majestátně vlály ve větru.

Jindřich se otočil v sedle, aby pohlédl na své vojsko, které se ještě nestihlo zcela zformovat. Půda tu byla nerovná a vojáci nebyli odpočatí. Navíc jim v posledních dnech docházelo jídlo, takže neměli zcela plné žaludky. Nervózně pohlédl znovu na Ambionský vrch. Teď už mohl vidět, jak se na něm rozestavují Richardovy jednotky. Jestli na ně teď zaútočí, rozmetou je. To samé si zřejmě říkali i Jasper a lord Oxford, protože začali vojáky hlasitě pobízet. Jindřich pevněji sevřel otěže a zhluboka se nadechl. Přestože už byl poměrně starý, neměl žádné vojenské zkušenosti a proto se ho při pohledu na Richardovu armádu, zmocnila lehká nevolnost. Byl však pevně odhodlán ho porazit. V žilách mu přece koluje velšská krev a krev králů. Ano, králů. Při pohledu na bílou růží ho něco napadlo.

„Hammere," otočil se na jednoho ze svých pobočníků, asi dvacetiletého chlapce se zrzavými vlasy. Hammer k němu přijel blíže a lehce sklonil hlavu na znamení úcty. „Zajeď k veliteli pátého oddílu a vyřiď mu, ať se během bitvy snaží dostat ke Staffordům a zabít je stůj co stůj. Richardovy věrné ve svém království nepotřebuju."

Hammer přikývl. „Splním, můj pane!" A hned na to odcválal pryč, směrem k pátému oddílu vojska. Jindřich pokýval hlavou, obrátil svůj zrak znovu na Ambionský vrch a jeho myšlenky se už opět točily okolo bitvy. Snažil se vyhledat prapor bratrů Stanleyů. Jestli byla pravda to, co zjistili jeho zvědové, určitě pozdvihne meč za Richarda. Ovšem malinký plamínek naděje v něm přece jen ještě hořel. Třeba to všechno byla jen lest. Možná to takhle lord Stanley plánoval...

„Jindřichu!" proťal najednou jeho myšlenky Jasperův hlas. Jindřich sebou trhl a překvapeně se ke strýci otočil. Jasperovi hrál na tváři lehce káravý úsměv. „Volám na tebe už nejméně po čtvrté. Na snění budeš mít čas později, po bitvě. Teď se musíš soustředit jen na svůj meč a na to, abys ho zapíchl Richardovi přímo do krku." Lord Oxford se při těch slovech potěšeně zašklebil. Asi už si to živé představoval. Jindřich polkl a pokýval hlavou. Jasper měl samozřejmě pravdu. Odhodil své myšlenky stranou a zapojil se do jejich diskuze.

• • •

Jindřich byl v pekle. Už téměř netušil, kde je nebe a kde země. Všechny jeho smysly byly zaměřeny na jediné. Bitvu. Oči měl doširoka otevřené, v obličeji se mu zračil divoký výraz. A stejný výraz mohl vidět i ve tvářích svých nepřátel a spolubojovníků. Meč, kterým se oháněl a sekal do těl Richardových rytířů, mu nikdy nepřipadal lehčí. Tvář mu zkropila teplá, mazlavá krev, ale téměř to ani nevnímal. Soustředil se výhradně na muže, se kterým právě bojoval. Snažil se z tváře svého soupeře vyčíst, jaký bude jeho další krok. A přestože na něj upíral svůj pohled, kdyby jej potkal mimo bojiště, určitě by ho nepoznal. Nevnímal ho jako člověka. Jako živého tvora, který má možná někde rodinu a věrnou manželku, která se modlí, aby se jí vrátil. Byl to zkrátka jen někdo, koho musel stůj co stůj zabít.

Šikovně se vyhnul ráně, která směřovala do jeho podpaží. A pak provedl trik, který zabral tehdy v Bretani na Jespera. Vypadl z rytmu, rychle sekl mečem a vyrazil svému soupeři zbraň z rukou. Muži se ve tváři mihl strach, když pochopil, že prohrál. Zoufale pohlédl na svého přemožitele a očima jej prosil o milost. Slovy by se k něčemu takovému nesnížil. Ale Jindřich jeho očí neviděl. Neviděl strach ani zoufalství. Spokojeně muže sekl do krku a sledoval, jak se hlava oddělila od trupu a odkutálela se pod nohy ostatních bojovníků. K nohám se mu sesulo mužovo tělo. Přeskočil ho a vrhl se na dalšího rytíře.

Koutkem oka viděl, že Jesper a hrabě Oxford bojují po jeho boku. Oběma svítily oči nadšením. Jejich vojsko se bilo statečně a překvapivě dokázali Richardovi vzdorovat, i když byl král s bílou růží v přesile. Právě k Richardovi se Jindřich snažil probojovat. Chtěl ho zabít osobně. Toužil po tom, aby se mu mohl dívat do tváře, až mu probodne srdce.

Zabil dalšího muže, když si všiml, že se k němu přitočil Jesper. „Stanleyové se ještě nezapojili do bitvy. Vyčkávají," oznámil.

Jindřich překvapeně nadzvedl obočí. Mávl rukou a kolem něj a jeho strýce okamžitě stanulo několik jeho vojáků a utvořilo kolem nich kruh, takže mohli sklonit meče a v klidu si vyměnit několik slov.

„Vyčkávají? Na co?" zamručel Jindřich lehce podrážděně. Zaklonil hlavu a pohlédl na Ambionský vrch. Musel si oči zastínit rukou. A opravdu, poměrně početná skupina vojáků tam jen stála a shlížela dolů na bojující muže. „Ať se k někomu připojí!" vykřikl rozhněvaně. Najednou mu bylo úplně jedno, na jakou stranu se Stanleyové přidají. Dráždilo ho, že tam jen tak stojí a dívají se.

Jesper ho chytil za ramena a trochu s ním zatřásl. „Vzpamatuj se, Jindřichu. Chtějí vědět, komu v téhle bitvě přeje štěstěna. Na jeho stranu se pak přidají."

Jindřich se ušklíbl a chtěl ještě něco namítnout, ale najednou si všiml, že se horda lidí na vršku pohnula. Směrem dolů. Dech se mu na několik sekund zadrhl v hrdle. Teď. Teď se ukáže pravda. Vystřízlivěl. Uvědomil si, že Stanleyové se musí přidat k němu. Jinak už nemají šanci. Muži lordů Stanleyů byli čerství a odpočatí. Ale nebude tu na to čekat. Pozvedl svůj meč a opět se vrhl do víru bitvy. Teď se o to urputněji snažil dostat k Richardovi. To byla jejich naděje. Zabít krále - nepravého krále. Uzurpátora. Jesper se na něj ještě snažil něco zavolat, ale bylo to marné. Jindřich už byl opět naprosto ponořen do boje a každý pór v jeho těle se soustředil jen a pouze na něj.

Probodl několik dalších mužů a sám to schytal to ramene, když zaslechl nějaký křik, který se vymykal zvukům boje. Nejdříve slovům nerozuměl. Ale poté je pochopil. „Zrada! Zrada! Zrada!" volal něčí hlas a brzy se k němu začaly přidávat další. Byl z nich cítit vztek a zoufalství.

Nějakou chvíli mu trvalo, než pochopil, že to křičí jeho nepřítel. A jen o sekundu později pochopil, co to znamená. Stanleyové se připojili k němu. Bojují proti Richardovi! Znamená to tedy, že lord Thomas Stanley usoudil, že on, Jindřich, má větší šance na vítězství! Chtějí vědět, komu v téhle bitvě přeje štěstěna. Připomněl si Jesperova slova. Divoce se rozmáchl a poslal dalšího nepřítele k zemi. Teď víc, než kdy jindy pocítil, že tuhle bitvu vyhrají.

O několik dalších mrtvol, volání „Zrada!" a zběsilého útěku Richardových mužů později, se tak opravdu stalo. Vyhrál. Stál nad Richardem, který měl zavřené oči a už jen tiše sténal. Pod jeho tělem se vytvořila velká louže krve. Kolem stali jeho vojáci a volali na Richarda sprosté posměšky. Jindřich neříkal nic. S klidnou tváří se sklonil nad svým sokem a sejmul mu z přilbice korunu. V tu chvíli Richard otevřel oči a pohlédl přímo na něj. Pár vteřin na sebe mlčky, nenávistně zírali. Jeden vítěz, druhý poražený.

Pak se Richardovy rty zkřivily do posměšného úšklebku. „El-li-Elizabeth z-z Yo-Yorku," dostával ze sebe namáhavě. Jindřichovi při tom jméně zmizel z tváře spokojený výraz. Zuřivě si na Richarda klekl a chytil ho pod krkem.

„Co? Co s ní? Mluv, ty srabe!" zavrčel.

Richard se chtěl zasmát, ale vyšel z něj jen jakýsi skřek, rozkašlal se vyplivl chuchvalec krve. „Ta d-děvka je o-opravdu skvělá v p-posteli," vypravil ze sebe konečně. Jindřich mu bez rozmýšlení vrazil pěst do obličeje. Ucítil křupnutí. Rozbil mu nos, ale nezáleželo mu na tom. Cítil obrovský vztek. Takže je to pravda. Ten parchant s ní opravdu spal a celý dvůr o tom ví. Všichni si budou šeptat, ukazovat na něj a smát se mu za zády. A když se mu narodí dítě, budou pochybovat, jestli je opravdu jeho! Kolem sebe slyšel nadšený křik. Jeho mužům se líbilo, že se na Richarda tak vrhl, ale jemu se najednou udělalo zle. Už se toho zrádce nechtěl ani dotknout.

Vstal, v ruce stále korunu. Všiml si, že se na něj Richard stále dívá. A tak se narovnal, pohlédl na své muže a nasadil si korunu na hlavu. „Bůh ochraňuj krále!" vykřikl Jesper mocným hlasem. V odpověď pozvedla hlas tisícovka mužských hlasů a ten křik se vznášel na celým bojištěm, vznášel se nad Anglií, vznášel se nad umírajícím Richardem, který měl před očima bledou tvář své milované Anny a také uslzené oči krásné Elizabeth. „Bůh ochraňuj krále!"

Jindřich se zhluboka nadechl. Opravdu to dokázal. Má na hlavě korunu a tisíce mužů mu provolává slávu.

Kývl na Richarda. „S ním si dělejte, co chcete. Stejně brzy chcípne," prohodil a před tím, než se na bývalého krále všichni vrhli, jako supi, vyzývavě se na něj usmál. Nesměl přece dovolit, aby ho porazil umírající muž.

Vezme si za ženu nějakou jinou dívku z rodu Yorků. Nikomu nedovolí, aby se mu smál a Richardovo jméno tak pošpiní, že o něm lidé nebudou mluvit jinak, než s opovržením a při zmínce k něm si vždy nejdříve odplivnou.