ÚNOR 1486, LONDÝN

Už sedm dní měla Elizabeth zpoždění své periody. Nemohla to vědět jistě, občas se pravidelné krvácení pozdrželo, ale přesto jí tělem projel záchvěv rozrušení. Možná v sobě nosí dítě! Okamžitě k sobě dala zavolat svou matku. Chtěla, aby to věděla jako první. Na oficiální oznámení králi bylo ještě brzy, ale někomu to říct musela.

Lady Greyová přišla téměř okamžitě a nalezla Lizzy mezi jejími dvorními dámami. „Matko!“ Lizzy se usmála a vstala, aby se s ní mohla přivítat.

„Lizzy, je něco co mi chceš sdělit?“ zeptala se lady Greyová zvědavě. Lizzy ji chytila za ruku a odváděla k jednomu z oken, kde měly docela soukromí a kde je žádná z dvorních dam nemohla slyšet.

„Nemůžu jen tak zatoužit po tvé přítomnosti?“ namítla Lizzy s nadzvednutým obočím.

„Ale jistě, ovšem pochybuji, že bys v tom případě chtěla, abych přišla okamžitě,“ usmála se lady Greyová. 

Lizzy souhlasně přikývla. „Ano, máš samozřejmě pravdu. Chci ti něco sdělit. Musím říct, že to nevím jistě, ale... mé krvácení má zpoždění, takže možná můžeme předpokládat...“ Nechala větu nedokončenou, ale lady Greyová situaci ihned pochopila. Překvapeně zalapala po dechu a stiskla Lizzy ruce.

„To... to je velmi brzy po svatbě! Nečekala jsem to tak... rychle,“ rozpačitě se odmlčela, když si všimla Elizabethina ublíženého pohledu.

„Ty nemáš radost?“

„Ale jistěže mám!“ pospíšila si s odpovědí, ale myšlenkami už byla někde úplně jinde. „Mám velkou radost, dceruško! Ale králi ani jeho matce ještě ani muk. Nechej si to pro sebe. Ví to ještě někdo?“

Lizzy zavrtěla hlavou. „Ne, chtěla jsem, abys byla první.“

Lady Greyová se usmála. „Ano, to je správné. Tak to už nikomu dalšímu neříkej. Musíme to vědět jistě!“ naléhala vážně. Lizzy přisvědčila. Souhlasila s tím. Myslela si to samé.

O několik hodin později seděla Lizzy obklopená svými dvorními dámami. Nechala si přivolat hudebníky, kteří teď celou komnatu naplňovali libými tóny. Ruce měla položené na břiše a na rtech jí pohrával lehký úsměv. Nedokázala ho potlačit. Možná v sobě nosí dítě. Dědice. Téměř ani nevnímala, o čem její dvorní dámy mluvily.

Najednou do místnosti vešel jeden z jejích strážných. „Princezno Elizabeth, jsou tu hrabě Lincoln a sir Edmund de la Pole,“ oznámil formálním hlasem.

Mávla rukou. „Ať jsou dál.“ 

Strážný se uklonil a za chvíli do místnosti vešli její dva bratranci. John, hrabě Lincoln, byl urostlý, mužný a dlouhé černé vlasy mu spadaly až na ramena. Oproti němu Edmund vypadal skoro jako dítě, i když už měl patnáct let. Zdědil zrzavé vlasy po matce a také útlou, malou postavu. Oba předstoupili před Elizabeth a uklonili se jí.

„Drahá sestřenko, přeji krásný den,“ usmál se na ni John.

„I vám. Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ Zvědavě nahnula hlavu na stranu.

„Nemůžeme se stavit za naší nádhernou sestřenicí, když jdeme kolem?“ odpověděl obratem Edmund a uličnicky se zazubil. Byl to vždycky on, kdo děvčatům nadzvedával sukně, když si jako malí hráli na schovku a vymýšlel výmluvy, když něco provedli. Na tváři mu neustále hrál koketní úsměv a nejedna dáma z královského dvora už do něj byla bláznivě zamilovaná. Lizzy to moc dobře věděla a tak si pomyslela, že spíš než za ní, přišel Edmund za jejími dámami. John, ten byl však jiný. Vážný, klidný, všechno vždycky dlouze promýšlel. Však se brzy dozví, co sem zavedlo jeho.

Zjistila, že v místnosti nastalo ticho. Její hudebníci přestali hrát. S nevolí se na ně otočila. „Proč nehrajete? Hrajte!“ poručila a oni okamžitě poslechli. Edmund se přemístil k Cecily a Sáře a začal jim něco s pomrkáváním vykládat.

„Nechceš se posadit, Johne?“ navrhla Lizzy a ukázala mu na křeslo vedle sebe. John nabídku s úklonou přijal. „Takže, řekneš mi, proč tu skutečně jste.“ 

John se pousmál. „Zčásti měl Eda pravdu. Chtěli jsme tebe a také tvé sestry jen navštívit. Přece jen jsme spolu jako děti strávili mnoho šťastných chvil.“ Odmlčel se a vypadalo to, že vzpomíná. Lizzy přikývla. I ona si na to vzpomínala. Bylo to nádherné dětství. Nemohla si přát lepší, i když bylo na nějakou dobu  zasaženo znovuvypuknutou válkou mezi Lancestery a Yorky. Její otec však dokázal získat svou korunu zpět a všechno bylo zase tak, jako dřív.

„A z té druhé části?“ dožadovala se.

„A z té druhé části jsem ti chtěl jen oznámit, co jsme projednávali dnes s Jeho Veličenstvem.“

„Jestliže mi to nechce sdělit on, asi bych to vědět neměla,“ namítla, ale ve skutečnosti hořela zvědavostí a doufala, že jí to John přesto řekne. Nezklamal.

„Tohle se tě ale přímo týká. Nás všech!“ dodal trochu tišším hlasem. „Král plánuje jet na královskou vizitaci po Anglii. Jakmile opadne sníh. Ale chce vynechat York.“

Královská vizitace nebyla nic neobvyklého. Noví králové většinou jeli po své korunovaci na cestu po království. Ale rozhodně nebylo ve zvyku, aby něco vynechávali. York patřil k zastávkám králů. Lizzy se zamračila. „Tím, že si mě vzal, chtěl dokázat spojení našich rodů a teď se bojí jet do mého kraje?“

„Přesně tak!“ přisvědčil rychle John. „Chce York vynechat. To se tamním obyvatelům líbit nebude. Mohla bys ho zkusit přesvědčit...“

Elizabeth se ironicky zasmála. „Myslíš si snad, že mi naslouchá?“

„Trávíš s ním každý druhý večer. Použij své půvaby, drahá sestřenko,“ namítl klidně a významně se usmál.

„Jeho Veličenstvo je proti mým půvabům naprosto imunní,“ ušklíbla se Lizzy, ale John potřásl hlavou a naléhavě se k ní naklonil.

„Donuť ho, aby se do tebe zamiloval, Lizzy. Jedině tak se ti může podařit, aby mezi našimi rody došlo k opravdovému propojení. Přemýšlej, můžeš se zasadit o výhodné sňatky pro dívky z našich rodů. Pro tvé sestry!“

Elizabeth se rozpačitě kousla do rtu. „Nejsem si jistá, jestli tohle umím. Já nejsem... nejsem jako má matka. Ty to víš, že nesnáším intriky a tak...“ omluvně pokrčila rameny a odmlčela se. John se však povzbudivě usmál.

„Pro nejkrásnější ženu na světě přece nemůže být tak těžké okouzlit muže,“ pronesl galantně.

„Může, když se jedná o nejchladnějšího muže na světě,“ namítla s červenými tvářemi a odvrátila se od Johna. Vzpomněla si na ten večer, kdy s Jindřichem hrála šachy a on jí složil poklonu, kterou mu vsugeroval právě John. „A který umí jen opakovat lichotky, které mu někdo poradí,“ dodala s těžko potlačovaným úsměvem.

John pobaveně nadzvedl obočí. „Ach ne! On ti prozradil, kdo mu to poradil?“

„Ano. Děkuji za tvá vlídná slova o mé kráse, bratránku. A snad tedy chápeš, že to, co po mě žádáš, je nemožné.“ Povzdechla si.

„Ale zkusíš to? Pro nás? Pro Yorky a pro Anglii?“ zeptal se John důrazně a prosebně na ni pohlédl. Elegantně k němu obrátila svou nádhernou tvář. Rty měla lehce vyšpulené a čelo zkrabacené jako vždy, když nad něčím uvažovala. Neodvažoval se do jejích úvah vstupovat a tak jen čekal. Na její odpovědi záleželo hodně. Věřil, že ona Jindřicha přesvědčit dokáže, jen se o to musí snažit. Král o svou mladou, krásnou manželku zatím nejevil příliš velký zájem. Jenže, kdo se mu mohl divit? Určitě neustále myslel na to, jak se Elizabethiny rty usmívaly na krále Richarda.

„Nechci být zatažena do žádných vašich politických her, Johne,“ řekla nakonec Lizzy nelibě. Opravdu netoužila po žádných intrikách. Jenže to John přece věděl, tak proč za ní s tímto chodí?

„Tohle nejsou žádné politické hry, jak to nazýváš, drahá sestřenko. Stojím pevně za králem, jsem mu věrný! Chci jen zamezit možným povstáním Yorského lidu, které by jeho počínání bezesporu vyvolalo,“ vysvětloval s klidnou trpělivostí.

„Tak mu to řekni sám na radě. Proč bych ho o tom měla přesvědčovat zrovna já?“ opáčila Lizzy.

„Samozřejmě na něj budu také naléhat, ale čím víc nás bude, tím je větší pravděpodobnost, že bude naše věc úspěšná. A nejde jen o tuhle věc. Když mu na tobě bude záležet, můžeš u něj prosadit víc dobrých věcí. Příliš naslouchá své matce, která, jak víš, nenávidí všechny, co kdy měli něco do činění s Richardem nebo tvým otcem.“ Snažil se ji přesvědčit. Jeho argumenty byly logické a dost pádné. Lizzy věděla, že má pravdu. Jindřich všechno projednával se svou matkou a dokud tak dělal, nemohli příliš očekávat, že by byl k bývalým Richardovým příznivcům nějak moc nakloněný. Možná by to opravdu mohla změnit.

A navíc teď, když pod srdcem nejspíš nosila jeho dítě... cožpak by si přála, aby své rodiče vidělo jako chladný pár bez špetky emocí? Ona byla u svých rodičů svědkem hluboké lásky a úcty. Měla by chtít to samé i pro své děti. Jenže ona chtěla, aby otcem jejích dětí byl někdo docela jiný...

Ne snad?

Zarazila se. Pátrala ve svém srdci, ale zjistila, že při zmínce o Richardovi se jí už nerozbuší rozrušením. Nemyslí na jeho oči ani na jeho úsměv. V jejím nitru zbyla pouze prázdnota a chlad. Richard je jen jakási vzdálená postavička v její minulosti. Už si ani nedokázala vybavit jeho hlas.

Přivřela oči. Věděla, proč nastala ta změna. Proč se všechno, co k němu cítila, proměnilo v prach. Jeho láska byla jen iluze. Byla hloupá, když si myslela, že mohla být skutečná. V žádném případě nemohla. Kdyby ji miloval, nikdy by jeho poslední slova před smrtí nebyla taková, jaká byla. Milující muž by neupřednostnil výsměch a pomstu nepříteli před svou láskou k ženě. Moc dobře musel vědět, co jeho slova způsobí s Jindřichem - že bude Elizabeth opovrhovat. A přesto je pronesl. Tím zbořil veškeré její naděje, které si ještě přece jen dovolila udržovat, když tehdy v Sheriff Hutton dostala jeho dopis. A ještě je bez špetky lítosti pošlapal. Zadupal do země.

Nebyl o nic lepší, než Jindřich Tudor. A jaká byla vůbec pravda o jejích milovaných bratrech? Lidé si šeptali, že je zabil Richard a v klepech byla vždycky špetka pravdy. Sám se jí přiznal. Nezáleželo na tom, co pak napsal ve svém dopisu. Tomu už teď nevěřila ani za mák. Stále si pamatovala slovo od slova. Četla ho tolikrát, že ho znala nazpaměť. Teď litovala každé promarněné vteřiny, kterou čtením dopisu ztratila.

Jak byla bláhová! Nebyla to snad jen snůška lží od zlomeného muže, který litoval svých hříchů a snažil se sám sebe přesvědčit, že je nespáchal?

Na ničem z toho už nezáleželo. S překvapením zjišťovala, že sice stále kdesi hluboko v srdci cítí rány, způsobené Richardem, ať už jeho tvrdými slovy, že miloval jen Annu nebo jeho smrtí, ale že se pomalu zacelují a stávají se z nich jizvy pokryté vrstvou času.

Nikdy nebude moci Jindřicha milovat. Tím si byla jistá. Na to byli až příliš rozdílní. On byl příliš chladný. Ona příliš citlivá. Ale možná by mezi sebou mohli mít aspoň úctu. Snad by si ho mohla vážit a on jí. A jestliže to bude moci využít ještě ve prospěch své rodiny, udělá to.

„Dobrá, Johne. Učiním, co bude v mých silách,“ přisvědčila nakonec. V jejím hlase bylo znát odhodlání. Možná, že osud ženy je v rukou mužů, ale může určit, jaké ruce ji ponesou a jak s ní budou zacházet.

John nedokázal skrýt vítězoslavný úsměv. Vzal Lizzy za ruku a naznačil políbení. „Budete moudrou a vlídnou královnou a já vám budu s tou největší úctou sloužit, drahá sestřenko!“ zvolal nonšaltně.

Pak se pozvedl k odchodu. Edmund, který nepochybně čekal na bratrův pokyn, se také pohnul a vystoupil z hloučku Lizzyiných dvorních dam. Moc dobře si při tom všimla, že na něm nejedna visí zamilovaným pohledem, včetně její sestry Anny, která Edmunda zbožňovala už od malička. Pouze Cecily tam stála s důstojně pozvednutou bradou a Edmundovým lichotkám se jen blahosklonně usmívala.

Edmund i John před ni předstoupili a oba se jí hluboce poklonili. Edmundovi přitom v očích plály veselé jiskřičky. John měl zase ve tváři vepsanou jasnou úctu a vděk. Při pohledu na ně si Lizzy o to víc uvědomila svou lásku k rodině. Pokusit se obměkčit Jindřichovo srdce je to nejmenší, co pro ně může udělat.

„Ráda jsem vás oba viděla. V mých komnatách jste vždy vřele vítáni,“ pokynula jim s úsměvem.

Otočili se k odchodu. Edmund ještě Anně, celé červené, políbil ručku, a pak už opravdu odešli. Dveře se za nimi zavřely a Lizzy jen jedním uchem vnímala Sáru, která nadšeně pěla ódy na Edmundovu inteligenci a galantnost.

Jakmile si bude jistá, že opravdu čeká dítě, musí to neprodleně oznámit Jindřichovi. A započít boj o jeho srdce, o které sice vůbec nestála, ale které potřebovala.

•••

Pokud se vám tahle kapitola líbila, budu moc ráda za hvězdičky a komentáře.

Co si myslíte o Johnově návrhu? Může mezi Lizzy a Jindřichem vzniknout nějaké silnější pouto, když bude vystavené na lži a falši? Dejte mi vědět do komentářů!