Když byl prach zametený, kosa vyčištěná a rozstřikovač uklizený, vylezla Jana s kulobrokem a s miskou brambor a mrkve na auto hlídat. Jen pro jistotu. Šalvěj dopadla dobře a teď se louhovala.

Teta přišla za ní, jakmile se umyla v jejich spolehlivém škopku. Měla na sobě svůj oblíbený modrý vyspravovaný svetr, a aby jí ho nezmáčely vlasy, přehodila si přes ramena starý ručník. Přitáhla s sebou i svůj nechutně špinavý úlovek a celá div neposkakovala nadšením. „Tak se podíváme, co nám Ježíšek nadělil."

Jana se uchechtla se a pohodlněji se na vyhřáté střeše auta rozvalila. „Ježíšek?"

Teta pokrčila rameny a posadila se vedle ní. „Ježíšek. Kdo jiný by mi totiž přinesl... láhev na vodu... Propisku... Rtěnku! Juchuuu." Sundala víčko a vyrolovala ji. „Vínová! A ještě je jí půlka! No věřila bys tomu?"

„Nebudeš ji ale pou – teto!"

„Co?" vzhlédla teta od zrcátka s červeným spodním rtem. „Víš, jak dlouho jsem neměla namalovanou pusu?"

S cinknutím odložila lžíci do misky. „Vždyť to je nechutný. Nevíš, kde všude to bylo!"

Namalovala si i horní ret. „Bylo to pečlivě zavřené v zapnuté kabelce, kterou nosila ženská s dobrým vkusem a s ne moc velkým štěstím. Copak tě nezajímá, jaké další poklady tu jsou schované?"

Místo odpovědi si založila ruce na hrudi.

Teta se vrátila ke svému úlovku. Postupně vyndávala nejrůznější krabičky, pouzdra a tuby.

„Solární nabíječka! Boží! A tohle jsou... Iodové tablety! Lékárnička... Nůžky a koření! Já tu ženskou miluju! Čtečka? Fíha! Na, schválně, co tam bude za kousky."

Zaváhala, ale zelenou čtečku si vzala. Položila ji vedle sebe. „Pak se na to podívám."

„Jak myslíš."

Kočka na ně zamňoukala nahoru.

Teta se naklonila, aby na ni viděla. „No pojď! Hezky přes předek. Nahoru, šup, šup."

Znovu mňoukla a mávla ocasem.

Jana se pousmála a poklepala na střechu nad čelním sklem. „Kočko! Jen pooojď."

Kočka po chvilce váhání vyskočila na kapotu a během chvilky ležela Janě na klíně. „Mohly bychom jí dát jméno?"

„Ne." Teta zavrtěla hlavou a otevřela další rtěnku. „Malinová! Super!"

„Ale proč ne?"

„Když ji pojmenuješ, tak –"

„Tak je tvoje. Já vím. Ale vždyť s námi cestuje přes dva měsíce!" Kočka jí nastavila hlavu. Jakmile ji Jana začala škrábat na bradě, přivřela oči a rozvrněla se.

„Necestuje s námi. Jen si nás stopuje. Až dojede tam, kde se jí bude líbit, tak si půjde po svém. Ona tu má i voňavku!" Stříkla si na zápěstí a přivoněla si. „Hmm... Co ty na to?"

Jana si přičichla k nabízené ruce a pokrčila rameny. „Voní pěkně."

„No, tak je tvoje. A má tu i šéfkuchařský nůž. Tohle je parádní kudla!"

„Ale když s námi Kočka jezdí, tak bychom jí přeci mohli říkat i jinak než Kočka, ne?"

„Ne."

„Ale..."

„Ne, žádné ale. Prostě ne. Nech to plavat, jo? Prosím?" Tvářila se... smutně.

„Tak dobře," souhlasila nakonec Jana. „Co jsi teda ještě našla?"

„Úplně ten největší poklad ze všech!"

„Poklad? Co?"

„Jo, poklad! Tekutou rtěnku od Kylie! I s konturkou! Neviděla jsem je léta. Ta..." otevřela bílou peněženku a podívala se na doklady, „Helena byla fakt neskutečná."

Jana se na blátivě hnědou tubu zamračila. „Vždyť... proč by někdo chtěl mít takhle barevnou pusu? Červenou ještě chápu, ale hnědou?"

„To není hnědá, ale broskvová. Po zaschnutí bude světlejší. No, a představ si, že tehdy jsme nosily nejrůznější odstíny. Dokonce i černé nebo zelené..." Teta se zadívala do dálky a povzdychla si. „To byly krásný časy."

Podívala se stejným směrem. Nad městem se linul kouř a slunce se blížilo k obzoru. Svět byl oranžovější. „Protože jste měli barevné pusy?"

Teta se smutně usmála a natáhla se, aby pohladila Kočku. „Ne... to s pusama nemělo společné nic. A vlastně i všechno."

Zamračila se. „Nerozumím ti."

„Asi to nedává moc smysl, co? No, nedivím se ti. Ty umíš střílet zombíky i na sto metrů. Když mě v šestnácti nutili běhat stovku, málem jsem se složila. Byla jsem fakt marná." Zamyslela se. „Vrh koulí ale ušel."

„Jaké to bylo? Tehdy?"

„Před tím, než se svět naprosto zbláznil a stal se zkříženinou zombie apokalypsy a fantasárny? No... Byl to zmatek. Teď to není tak hrozný, mohlo by být mnohem hůř. Aspoň tu nemáme draky."

„Draci ale znějí fajn. Třeba by nám pomohli."

„Výměnou za mladou pannu, ne? Ani omylem. Každý drak, který by se přiblížil k mé neteřince, by měl co dočinění se mnou!"

To ji rozesmálo.

„No vážně. Draci si na mě nepřijdou! A tehdy... Tehdy to byl úplně jiný svět. Uhoněnější. Techničtější."

„Lepší?"

„No, nesnažili se tě sežrat posedlí zombíci. Takže v tom ohledu určitě lepší. Ale koukni se na ten západ slunce. Dřív bych udělala fotku, pověsila ji na sítě a pospíchala zpátky do práce. Té taky nebylo zrovna málo. Teď si takový pohled pořádně užiju se svým nejoblíbenějším člověkem na světě."

Ani se neobtěžovala tetě říkat, že nemá ponětí, o jaké síti to mluví. Asi v ní neskladovala věci na stěně jako ony v dodávce. „Ale no tak! To říkáš jen tak."

Teta ji objala kolem ramen. „Neříkám. Jsi můj nejoblíbenější člověk."

„Teto?"

„Ano, beruš?"

Položila jí hlavu na rameno. „Jak jsi to myslela s těma pusama?"

Teta si povzdechla a vzala do ruky tu divnou hnědou rtěnku. „Tohle bylo něco, co chtěla skoro každá holka. Měla to být nejlepší rtěnka na trhu. Polibek v tubě, který vydrží celou věčnost. A taky to bylo tak drahý. S tvojí mamkou jsme ji strašně moc chtěly a prosily jsme rodiče, aby nám ji dali k narozeninám."

„A dali vám ji?"

Teta se zasmála. „Dali nám něco, co si mysleli, že jsme chtěly. Ale vůbec jim nepřišlo divné, že si tolik přejeme něco, co je za sto pade u Vietnamců. I tak jsme byly spokojené. Nadšeně jsem si to naplácala na pusu a vyrazila ven."

„No, tak to dobře dopadlo, ne?"

„To ještě není všechno. Šla jsem ven s holkou, která se mi šíleně líbila. Byla jsem stejně nervózní, jako když proti mně stojí tři chytráci."

„Tři chytráci?"

„Jo. Ale všechno probíhalo hladce. Zašly jsme do antikvariátu. To byl obchod se starýma knížkama. Náramně jsme se bavily. A ona se najednou na mě tak zvláštně podívala a začala se přibližovat. A já si v tu chvíli byla jistá, že mi dá pusu! Tak jsem se taky přiblížila a takhle jsem našpulila rty."

Jana ji napodobila. „Takhle?"

Teta si povzdechla a podepřela si bradu rukou. „Zeptala se mě, co se mi děje a jestli se cítím dobře."

Jana si zakryla ruku pusou. „Nene!"

Vážně přikývla. „Jojo. Z tý veleúžasný rtěnky mi napuchla pusa a udělala se mi příšerná vyrážka."

„To je strašný."

„Jo. To bylo strašný. Samozřejmě, že ten den jsem pusu nedostala."

„To mě mrzí."

Teta se na ni usmála a stiskla jí ruku. „Je to dávno. Když jsem přišla domů, spustila jsem neskutečný virvál. Tvoje mamka se zrovna chystala ven s kamarádkami a jakmile mě viděla, letěla do koupelny si to smýt. Vzala si místo toho takovouhle červenou," ukázala teta Janě jednu rtěnku. „A pak to přejela ještě voňavým třešňovým leskem. Fakt mě tím naštvala, protože já měla hubu jak ptakopysk."