Zadání: Pohádka v alternativním moderním světě.

------

„Pomozte mi prosím," křičela do prázdna slabá dívka, ale její křik jí v domě, jehož fasády olizovaly plameny, nezachránily. Jediný, kdo jí mohl pomoct byli sousedé, kteří mohli zavolat záchrannou službu. Ale udělali to? A co její maminka? Kde je teď? Velká koncentrace oxidu uhličitého dívku dostala do kolen a proud myšlenek se náhle zastavil.

***

„Její otec je už na cestě. Zněl opravdu zdrceně," poznamenala nějaká sestra, která stála u jejího lůžka s vyšetřujícím lékařem. Blonďatou princeznu z divokých snů vytrhlo pípání všemožných přístrojů, které kontrolovaly nejen srdeční činnost.

Avšak od onoho okamžiku, v němž se probudila, se její život obrátil o sto osmdesát stupňů.

Její otec pracoval v rozsáhlé firmě, jež tak vlastnila i velkou konkurenci, v jejichž vedení se nenacházeli vždy ti nejpřívětivější lidé. Ty vlny divokého oceánu dokázal krotit po dlouhá léta až dokud jednoho dne někdo nezasáhl. Bohužel si vybrali jeho osobní život. K dívce přispěchal tak rychle jak jen to ze služební cesty bylo možné. Se smutnými očky na něj pohlédla a začali spolu plakat.
Věděli, proč roní slzy. Moc dobře to věděli. Jeho drahá polovička požár nepřežila. Zbyli na ten život jenom dva. Muž dívce ale přislíbil, že to bude v pořádku. Stanou se silnými lidmi a čas jejich rány přece zahojí.

Po pohřbu, jehož dominantní ozdobou byly sněhové lilie, se odstěhovali do vedlejšího městečka. Oproti New Yorku bylo o dost méně rušnější a menší.

Otec se postaral, aby jeho dcera nestrádala. Ale jak roky plynuly, cítil se hrozně osamělý, i když mu Annie vždycky dokázala vytvořit úsměv na tváři, potřeboval ve svém životě další ženu, která by mu v těžkých chvílích dodávala oporu. Potřeboval k sobě někoho, koho by mohl milovat a Annie podle něj potřebovala ženský vzor.

O pár let si jednu vzal. Byla to žena, která vlastnila firmu, s níž spolupracoval. Dohodli se, že půjdou bydlet k muži, poněvadž jeho dům byl oproti jejímu o dost větší. Avšak od té doby začalo všechno chřadnout. Jako kdyby se ten nepříjemný vzduch kradl všude, kde se nacházela.

Annie se v prostředí svého nového sourozence rozhodně necítila dobře a bohužel nastoupil do stejné třídy jako ona, a tak se peklu nevyhla ani ve škole, do níž chodila od jejich šesti let, kdy se zde přestěhovali.

„Annie, Jacobe! Škola volá, prázdniny skončily!" křičel rozjařeně muž s již prošedivělými kořínky vlasů. Pár let navíc mu přidalo vrásky na čele, ale stále to byl ten milý muž, kterého nešťastnou situací opustila manželka. Políbil svou aktuální a usmál se. „Tak kde jste?"

Z pokojů se vyhrabali dva dospívající. Mladý chlapec, jehož vlasy neměly barvou daleko ke sněhu a jeho dcerka, která měla kudrnaté vlásky. John si jejich duševních nebo fyzických odlišností nikdy moc nevšímal, miloval je celým srdcem. Když projížděli dobře známou ulicí, otec zastavil a přiložil si ruku na srdce. Po tváři mu stékaly kapičky potu a jeho dech byl zrychlený a krátký předtím, než zanikl vůbec.

„Tati, co se děje?!"

„Jacobe zavolej záchranku!" křikla po svém nevlastním bratrovi. Sanitka přijela na křižovatku téměř v rekordním čase, ale už bylo pozdě. Záchranářům se nedařilo nahodit zpět jeho srdeční rytmus. Po marném deseti minutovém ambiciózním snažení druhý záchranář pochopil, že je to konec, a tak prvního musel přerušit. I takové případy jsou.

Dívčiny oči byly zaplavovány velkým množstvím slz. Jak se to jenom mohlo stát? Proč se to stalo? Proč se tyto věci děly zrovna jí? Nechtěla zůstat v rukou té ženské a jejího syna. Bohužel v ten den pochopila, že nic jiného jí nezbyde.

Seděla na obrubníku a stále ještě doufala, že je to jen přihlouplý sen, avšak to jen do onoho momentu, co za ní přišel záchranář a sedl si vedle ní. „Já vím, že ztráta blízkého je tragická a bolí to, ale ty máš před sebou celý život. Určitě by nechtěl, abys ho strávila dlouhým smutněním a trápila se," snažil se jí chlácholit, ale dívka na něj ani nevzhlédla. Konejšivě ji pohladil po ramenu.

„Nikdy nezapomeň na to dobré, hm?" Annie na něj pohlédla svými zelenými očky a přikývla. Rty se jí třásly takovým způsobem, že nebyla schopná cokoliv říct, byla ale vděčná za jakékoliv slova útěchy. Byl to někdo, kdo se snažil mít jakýsi lidský soucit. Byl cizím člověkem, ale přesto se staral víc než její bratr, který stál pár metrů od ní a zarytě někomu odepisoval na zprávy.

Takového si ho pamatovala. Lhostejného. Doma působil klidně, tiše a vzorně, ale ve škole se stával středem pozornosti. Věci měl značkové, telefon rozflákal vždycky, když už nebyl tím „nejnovějším." Jeho rozmazlenost a pýcha neznala mezí a slovo skromnost mu v životě nikdy nic neříkala. Roznášení pomluv ohledně její osobnosti byl jeho nejoblíbenější koníčkem. Nesnášela ho, vždycky si přála, aby zkrátka zmizel.

Myslela si, že by podporu mohla najít u matky, ale ta se ho vždy jenom zastávala se slovy: „Kluci jsou kluci." Ovšem její syn nebyl člověk. Byla to sketa, kterou bavilo pohrávat si s lidmi, manipulovat s nimi a mást je.

*******************

Firma mužských parfémů byla přepsána na Elizabeth Templetonovou téměř hned poté, co zemřel její manžel. Annie to naštvalo, poněvadž jí otec do obchodu zainteresoval víc než by si kdokoli dokázal pomyslet. Měla to tu vést a teď se bude jenom dívat na to, jak to tu ta ženská boří každým krokem na těch jehlách.

Ten den začal chmurným deštěm a hroudou mraků plavajících po obloze. Kapky vody burácely o francouzské okna, která se v kanceláři Johna Templetona táhly od země po strop.

Nevlastní matka jí přeměřovala pohledem kdykoliv Annie vykonala sebemenší pohyb. Její pohled byl tak intenzivní, že si nebyla jistá tím, jestli může dýchat. Po chvíli tu nepříjemnou atmosféru přerušila vřelá sekretářka, která nesla dokumenty o účetnictví a zároveň smlouvu o přepsaní firmy na ni.

„Dobrý den, paní Templetonová, jsem Sophie Dankenová, ale to už jistě víte," podala chladné ženě ruku a usmála se. Žena na vysokých podpatcích jí úsměv a podání neopětovala a usedla na černou koženou pohovku. Sophie jim položila papíry na stůl a začala vyprávět to, co je jejich obsahem, akorát mnohem stručněji a jednodušeji.

„Nepotřebuji váš výklad, slečno Dankenová," přeměřila ji pohledem a uchechtla se. Její pohled doslovně říkal, že jí má za malou holku, která sotva vyšla vysokou školu. Pravdou však bylo, že od vzdělání utekla už před deseti lety.

„Můžete jít. Myslím, že si poradím, právník přijde za chvíli," ukončila veškerou snahu černovlasé ženy. Annie měla Sophie ráda. Byla vždycky usměvavá a této firmě pomáhala už řadu let. Ta arogantní ženská naproti ní neměla nejmenší právo se takhle chovat. Nerozumí tomu, jakým způsobem jeho firma fungovala a nikdy doopravdy nebude.

„Proč bych nemohla vést firmu? Je spoustu mladých podnikatelů! A můj otec říkával..." dořekla by větu, ale byla přerušena ostrým hlasem.

„Taková malá káča? Zlatíčko, tohle je nebezpečný business. Ne pro takové holčičky jako jsi ty, dojdi mi pro kávu. Á, abych nezapomněla latté s ledem. Sotva se trochu oteplilo, tak už je mi horko."

Annie na ní jen hleděla. Co si o sobě ta ženská myslí? Naparuje se v kanceláři jejího manžela jako kdyby jí to tu odjakživa patřilo a je tak pofidérní, že by ji nejradši vyfackovala. Zmohla se ale jen na nádech a výdech. Raději si šla pokecat se Sophie. Nechtěla vědět, co se za těmi temnými dveřmi odehraje.

„Kdo si sakra myslí, že je?" Jakmile vyběhla ze dveří, aspoň slovně si ulevila a naštvaně se vrhla ke kávovaru. Vybrala možnost latté a vydala se do mrazničky pro led. Když jej nalezla, položila ho na linku a třískla s nádobou.

„Není moc přívětivá," uchechtla se Sophie. Blonďatá dívka se na ní obrátila a spatřila malé kartonové krabice.

„Ty balíš?" zeptala se jí se zaraženým výrazem. „Proč to děláš propána?" vyjekla.

„Annie, broučku, s takovými lidmi já nehodlám pracovat. Bylo potěšením pracovat pro tvého otce. Měl dobrou duši a skromné vystupování, nedokážu spolupracovat s takovou... ženou, která bude arogantní na každém kroku a při každém projevu, neklapalo by to," vydechla zklamaně a zavrtěla hlavou. Nebyla osobou, po níž by se někdo mohl vozit někdo jako vdova Templetonová. I kdyby to byl samotný Johny Depp, nehnulo by to s ní.

„A-ale Sophie, prosím neodcházej. Jsi jedna z mála osob, které mi v životě zbyly. Bydlíš hrozně daleko, nebudeme na sebe mít moc času," smutnila. Nechtěla, aby ji opustil další blízký. Cítila se jako sobec, ale zároveň opravdu osamělý sobec. Nebýt Sophie a její kamarádky Isabel by na všechno byla sama.

„Mrzí mě to," přistoupila k ní a objala ji. „Ale ta mrcha by mi toho padáka stejně časem dala," zašeptala bolestivou pravdu. „Teď se můžu aspoň v klidu sbalit, no ne?" uchechtla se a cvrnkla ji do špičky nosu. Obě dvě se tomu zasmály. Často to dělávala, když byla ještě malé dítě. Doprovázelo to nefalšované úsměvy. Byla oporou ve špatných chvílích.

***

Doma vládl chaos. Matka chodila pozdě z práce domů a Jacob byl v jednom kuse zalezlý ve svém pokoji. Annie se pečlivě věnovala škole a tanci, který tak milovala. Bohužel postupem času jí matka veškeré kroužky ukončila. Z důvodů „nedostatku" peněz. Mladé dívce to vysvětlila tak, že by se měla více starat o domácnost, a nemít hlavu v oblacích. Přece bys nechtěla zklamat svého tatínka.

Tolikrát měla chuť odpovědět: „Ale ten už je mrtvý." Jenže tato slova byla až moc silná, takže se jí dokázala zadrhnout někde v krku tak, aby je nemohla vyslovit. Neměnnou výhodou tance však bylo to, že jej mohla provádět kdekoliv a kdykoliv. Nikdo ji nemohl donutit se ho vzdát. Kolikrát k tomu nepotřebovala ani hudbu. Bylo to její jediné osvobození, na nějž jí nikdo nesáhne.

*******************

Otráveně sáhla po budíku na telefonu. Další den, další pitomý den, který musí strávit ve škole. Na ostatní by to mohlo působit tak, že je jenom jednou z mnoha dalších studentů, jímž se nechce jít do školy. Ale opak byl pravdou. Chtěla být ve škole, ale ne s těmi lidmi, s nimiž musela spolupracovat a sedět v jedné třídě. Pomluvy se totiž uměly roznést opravdu rychle, a aniž by chtěla, stala se slavnou. Nechtěně slavnou. Normálně by nad tím mávla rukou a řekla by si: „Nebudu tomu věnovat pozornost, bude to lepší." Avšak opak byl pravdou; Jacoba ignorace štvala ještě víc, a tak se jí rád připomínal.

Posměchy a zírání na její osobu nepatřily zrovna mezi nejpříjemnější záležitosti, ale snažila se to nechat být. Hádat se s tím patolízalem bylo víc než zbytečné. Neměla to zapotřebí.

Oblečená v uniformě seběhla dolů do kuchyně a dala si křupky s mlékem. Do uší si dala sluchátka a pustila hudbu. Hned poté odepsala kamarádce na zprávu, zdali se sejdou na obvyklém místě za školou. Její kamarádka tam chodila kouřit těsně před zvoněním. Často jí říkávala, že by toho měla nechat, ale ta jí vždycky odvětila slovy: „A ty říct, co si o té rodince myslíš." U těchto slov to vždycky skončilo a obě věděly, že se v tomhle nedohodnou.

V předsíni se Elizabeth s Jacobem chystali k odchodu, načež se černovlasá žena s ostrými rysy otočila a vešla do kuchyně, která byla nalevo od vchodových dveří.

„Vyzvedni mi sáčko, do školy stejně nemusíš, jeden den se to tam bez tebe nesloží. Navíc mi Jacob říkal, že tam jsi celkem postradatelná," usmála se nad svými slůvky a ohlédla se na svého syna, který se ušklíbl. Na stůl jí předala papírek s objednávkou a sjela ji od hlavy až k patě.

„Stihla bych to po škole," odvětila klidně, i když v ní rostl vztek. Proč nikdy nedokázala říct to, co doopravdy chtěla?

„Jenže já ho chci hned," odsekla příkře.

„Ale potom bych-," vlepila jí facku.

„Přestaň mi pořád odmlouvat, prostě půjdeš pro to zatracené sáčko hned teď, mezitímco já odvezu Jacoba do školy. Vrátím se přibližně za hodinu a jestli tady nebude, přísahám, že budeš mít průšvih, je ti to jasné?"

Jemně přikývla s rukou na tváři. Cítila se jako pejsek, který poslechne vše, co mu páníček poručí. Štvalo ji to. Z garáže si vzala kolo a nasedla na něj. Měla chuť křičet. Celý ten rok si říkala, kdy už to skončí, ale den ode dne to bylo horší.

„Do školy zkrátka dojedu!" zahulákala na prázdnou silnici. Vyzvedla oblečení v rekordním čase. Do půlhodiny byla zpátky s tím, že sáčko hodila na věšák v předsíni. Nasedla zpět na kolo a rychlým tempem dojela ke své škole, k níž je to asi tři kilometry od jejího domu. Měla tu budovu ráda. Avšak lidi v ní byli ... Lehce ovlivnitelní. Učitelé někdy neviděli ani tu pravdu, která jim ležela před nosem a slepě zavírali oči, protože rodiče měli peníze a moc.

Svázala si své plavé kudrnaté vlasy do copu a ovázala to rudou stuhou. Vzala si svůj batoh a vykročila vstříc stavbě, která se tyčila kousek od ní.

„Omlouvám se, ujel mi autobus," zamumlá při vchodu do třídy. Třída na ní ulpívala pohledem a někteří se škodolibě uchechtli. Nevěnovala tomu pozornost a usedla vedle černovlásky, z níž táhl cigaretový odér. Sice se to snažila přebýt vůně vanilkového parfému, který jí kdysi dala, ale ten to nedokázal zachránit. Měla na sobě tmavě rudou rtěnku, kterou nosila jenom v případech, že měla dobrou náladu a srdečně se na ní jako jediná upřímně usmívala.

Hned jak ale usedla jí bylo vyčteno, že jí nedělala ráno společnost.

„Vaše matka mi říkala, že se vám udělalo nevolno," řekl učitel a podíval se na ní od obrazovky počítače.

„Už je mi dobře," plácla náhodně to, co jí přišlo na mysl. Elizabeth si ráda vymýšlela. Annie se vsadila, že telefonát do školy obsahoval z její strany mnoho lichotek, aby působila jako naprosto milující matka, do níž měla daleko.

„Dobrá tedy. Jak jsem se zmiňoval, třído...," Dál už Annie neposlouchala, poněvadž si začala psát psaníčka s Isabel.

O přestávce šly dívky na toaletu. Isabel zašla do kabinky a Annie si na rty dala světle růžový lesk. Po chvíli přišel do místnosti vysoký kluk, jehož plavovláska neznala. Co tu krucinál chtěl?

„Tady máš vzkaz od Jacoba...," řekl až tajemně těsně před tím, než dívku uhodil pěstí do oka. Rychle vyběhl z místnosti a byl rázem ten tam. Začala tiše vzlykat a rychle přešla k umyvadlům. Černovláska vyběhla z kabinky a pohlédla do zrcadla, kde spatřila Annie se zavřeným okem.

„Tolikrát jsem ti říkala, že bys tohle měla někomu oznámit! Na co si to tu do hajzlu hraješ? Čekáš až přijde ještě něco horšího? Připadá ti tohle v pořádku, Annie? Na co čekáš!?" spustila vztekle. Ovšem její hněv proudil z vlny strachu. Dívka naproti ní však začala vrtět hlavou. Věděla, že by tenhle boj byl předem prohraný. Její macecha má velkou moc a vlastní obrázek milujícího rodiče, jak by jí mohl někdo věřit. Učitelé ten monokl uzavřou jako hádku mezi studenty a ona si sotva pamatovala vzhled příchozího.

„Ukaž mi to," vzala jí za ruku a koukla se na to svými oči. Místo, kde dostala ránu bylo jemně oteklé, ale jinak to vypadalo na obyčejný náběh na modřinu. Tohle moc dobře znala.

„Bude to dobré," zkonstatovala, urvala jeden papírový ubrousek a strčila ho pod ledovou vodu. Jemně ji to přiložila na oko a usmála se. „Tohle dneska musíme jít zapít," usmála se a kapesník obrátila na chladnější stranu. Annie tiše sykla, ale jinak byl chlad na oku příjemný. Oddechla si, když přes něj viděla. Sice trošku rozmazaně, viděla.

„Já už to doma nevydržím. Trpěla jsem dlouhý rok svého života, seberu si svých pět švestek a uteču," promluvila do ticha. Dávno zazvonilo na hodinu, ale dívky zůstaly nehybně stát.

„Kde chceš žít? A z čeho propána?" zeptala se překvapeně. „Je mi to jedno, něco si najdu, cokoliv, jenom tam nežít s nimi. Všude bude líp," usmála se. Napadla ji Sophie, ale... Ta bydlela na druhém konci New Yorku, jak by jí jenom mohla pomoct?

„Můžeš chvíli zůstat u nás," nabídla jí velkoryse, ale Annie zavrtěla hlavou. Nechce její matku otravovat, ač upřímně neví, co bude dělat. Bohužel touha zmizet z onoho domu byla neumlčitelná. Nevěděla, jestli jí její někdejší tvrdohlavost a cílevědomost v něčem pomůže, ale doufala v to.

*******************

Zazvonila na menší zvonek nájemního domu a odstoupila, jako kdyby měla černovláska vyběhnout ze dveří během mžiku. Okolí oka jí za celé dopoledne stihlo zfialovět, ale jeho funkce zůstala téměř stejná, a tak si vzala pouze prášek od bolesti. Dveře se rozbzučely a ona tak vstoupila do bílé chodby. Vyběhla do známého třetího patra, kde už na ní čekala Isabel.

Do začátku pařby, jak to ráda černovláska nazývala, zbývala jen hodina. Balení celého pokoje a jejích jedenácti let života do jedné sportovní tašky zabralo holt spoustu času.

„Zezačátku to bývá stejně nuda, přijdeme později, to už to tam bude trošku rozjeté," mrkla na ní a tím ji uklidnila. Měly tak víc času na přípravu. Annie se snažila zakrýt ten monokl, ale po chvíli zjistila, že ten boj je marný. Vykašle se na to. Jde se jenom pobavit. Zapomenout na starosti.

Rty obtáhla světle červenou rtěnkou a pohlédla na sebe do zrcadla. Dívala se sama sobě do zelených očí a přemýšlela, jak to teď bude dál. Co zítra po škole? Dneska přespí u Isabel, ale co potom?

Když si vázala vlasy do červené stuhy, Isabel ji v tom zastavila. „Máš tak krásné kudrnaté vlasy, ale budeš si je stahovat do copu? To nemůžeš těm klukům udělat, Annie!" Společně se zasmály. Nakonec se oblékly do neformálních večerních šatů. Annie měla tmavě modré, jejichž sukně byla vzadu prodloužená a Isabel černočervené.

„Jestli si dneska nenajdem' kluka, myslím, že si vezmu sama sebe," zazubila se na sebe do zrcadla.

„Souhlas," natočila se na stranu, aby si šaty lépe prohlédla. Nikdy jí to neomrzelo, tyhle zkrátka milovala. Černovlasá dívka měla na oblečení obecně dobrý vkus. Oblékly si podzimní kabátek s šálou barvy, která jim ladila s šaty a směle vyrazily.

***

Blonďatá dívka strnula těsně za vchodem do podniku. Isabel měla podobně překvapenou reakci, ale po chvíli se uchechtla. Její kamarád byl opravdu pitomec.

„Děláš si srandu, Belo?" oslovila jí její přezdívkou a vyklenula obočí do výšin. Tohle nebyl jenom klub. Tohle byl podělaný striptýzový klub.

„Nemůžu za to, že je Patrick totální kretén," obrátila oči v sloup a sjela celou místnost.

Kvůli temnému osvětlení bylo cihelné zdivo sotva poznat. Hudba hrála nahlas, ale DJ měl dobrý vkus, a tak hlasitost nikomu netvořila vrásky. Osvětlení baru působilo jako světlo na konci tunelu, a tak se tam Annie s Isabel odebraly. Čekal tam na ně vysmátý kluk, jehož jméno obě dvě moc dobře znaly. Patrick Willington v celé své kráse. Dal jim nějaké pití a šel se bavit s dalšími zákazníky barového stolu.

„Nedal tam něco?" zeptala se s podezřením a sledovala jeho záda, které mizely v davu.

„Je to kretén, ale ne zas až tak velký kretén," uchechtla se a cinkla do její skleničky. „Na zdraví a nový život, Annie!" A tak tam seděly nejméně hodinu a povídaly si o všem možném.

„Někdy mi připomínáš Popelku, víš to?" usmála se.

„A kde mám svého prince?! Spadl z koně nebo si zlomil vaz cestou?" ušklíbla se a přiložila svou skleničku ke rtům. Annie se ohlédla. Jakmile skončilo vystoupení, u něhož muži nadšeně vřískali, lidé se dali do tance.

„No to nevím, ale já jdu pařit, jdeš?" Annie zavrtěla hlavou. Dopije svůj džus s vodkou a půjde si po svém.

„Tak ať si tě nespletou s pracovnicí tohohle baru, sejdeme se později nebo doma," mrkla na ní a šla se pohybovat do rytmu hudby. Plavovláska se zahleděla na barmana. Nevypadal jako by měl těžký večer, ale ten důvod, proč byl v dobré náladě před chvílí tancoval na pódiu.

Co to byl za pocit, který se dral do popředí? Byla to snad nuda? Ano, čiré znudění. Popadla telefon a začala vyhledávat nabídky práce. Rozeslala pár mailů, telefonování by bylo v tuhle hodinu zbytečné.

„Um, ahoj, je tu volné místo?" Annie souhlasně zamumlala, aniž by zvedla oči od telefonu. Po chvíli uvědomění se ale přece jenom odpoutala od telefonu. Kolik lidí se vás zeptá na takovou otázku v baru, kde je volné místo všem ukradené?

Naskytl se jí pohled na vyzáblého černovlasého kluka, kterému nemohlo být víc než dvacet. Měl jemně hranatou čelist a tenké rty, které byly zformované do přívětivého úsměvu.

„Nechodíš ty náhodou na naši školu?" vyhrkla z ničeho nic. Tolik toužila započít konverzaci, avšak když promluvila, měla pocit, že se za to ufackuje. Vždyť musí být o hodně starší!

„Nevím, kam chodíš," uchechtl se.

„Na střední tady do Glen Cove," usmála se. Měl šedé oči, které byly tak krásné, že od nich musela odvrátit zrak. Různě svou skleničku převalovala v dlaních a přemýšlela, kam tohle povede. Bude jejich konverzace trvat pět minut nebo už skončila?

„Který ročník?" pokračoval s jemným náznakem úsměvu. Měl na sobě šedou tenkou mikinu a lichotivé černé džíny.

„Třináctý, ty?"

„Čtrnáctý. Co to máš... co máš na pití?" optal se ostýchavě. Annie se na chvíli ztratila v jeho očích.

„Promiň, jestli to byl nějak blbý dotaz," dodal hned s rukou za krkem a otočil se na barmana, který stál dál od nich.

„Ne vůbec. Známý mi koupil vodku s džusem, ale... Není to teda nic moc. Alkohol zas až tak nemusím, ale kamarádka mě nutila vyjít si ven," shrnula otevřeně a shodila neviditelné smítko ze svých šatů.

„Džus s vodkou je pro mrňata, já bych volil čaj s mlékem," zazubil se.

„Copak vlastně děláš ve striptýzovém klubu?" optal se potom co dostal svou vychlazenou minerálku.

„Nevěděla jsem to," zamumlala hned.

„Horší je to, když o tom víš, ale stejně tam musíš jít, protože by ti to pak kámoši celou dobu vyčítali," podložil si hlavu rukou a zadíval se skrz svou skleničku. Nikdy nechápal, co se jim na tomhle místě líbí. Prostředí to bylo hezké, ale bylo mu líto těch holek, nad nimiž muži slintali jako nad prvotřídním pornem.

„A to ti mám věřit, jo? Co když jsi byl jeden z těch chlapů u pódia?" Černovlasý si teatrálně sáhl na srdce a ústy naznačil „Au." Annie se usmála.

„Mimochodem, co to máš za parádu na tom oku?" zeptal se, jakmile se osvěžil.

„To je tak, když se staráš sám o sebe."

„Oh, to moc dobře znám. Nechtěná pozornost?"

„Přímo nevítaná," otočila se od své skleničky a pohlédla mu do očí.

Neměla nejmenší ponětí, kolik je hodin nebo snad jak dlouho proseděli u jedné skleničky, ale v jeho přítomnosti se po dlouhé době cítila vyrovnaná. Jako kdyby veškeré starosti, které se týkaly toho, co bude či nebude zmizely díky jednomu lusknutí prstů. Avšak největší radost měla z toho, že jim nedocházely témata, o nichž by se mohli bavit. Popadala jí úzkost, když nastalo dlouhé ticho. Měla vždycky pocit, že ten člověk ztrácí zájem a brzy odejde.

„Takže jsi na útěku?" zkonstatoval s ohromením. Annie nepatrně přikývla a vypila malé množství ze skleničky. Nedokázala by to vypít na ex.

„Už asi půjdu, jsem unavená," zkonstatovala. Oliver přikývl a mírně se k dívce přiblížil ve snaze ji políbit, ale Annie mu vlepila slabou facku a začala se brát k východu tak rychle jak jen to přes horu lidí bylo možné.

Cestou narazila do nějakého muže, jehož černé sáčko mu pevně obepínalo postavu. Do prostoru s hlasitou hudbou na něj zakřičela omluvu. Muž se zvedl oprášil své ruce a pohlédl na dívku. Jeho mimika naznačovala vztek, ale nakonec si povzdechl a usmál se.

„Vy zde pracujete, viďte?"

„Ani náhodou," odvětila ostře.

„A asi byste nechtěla co?" Dívka zůstala stát jako přimražená.

„Děláte si ze mě prdel, že?" zamračila se a zatnula pěst. Alkohol odstranil její zábrany, a tak se jí pusou drala slova, která by normálně nevyslovila.

„No já jen, kdybyste si to rozmyslela," nevzdával se a za lehký výstřih ji založil vizitku. To snad vypadám jako šlapka?!

Hlavou jí vířilo tolik myšlenek. Naštěstí se však ani jedna netočila kolem ožralého chlapa, který to tam nejspíš vedl.

*******************

Isabel vydechla šedý obláček kouře a usmála se. „No tak ti chtěl dát pusu a tvůj dětský svět se celý otřásl, nedělej kvůli tomu takové cavyky, furt stojí," zkonstatovala a opřela se o zídku. V tuhle hodinu zde bylo hodně studentů.

„Ty to bereš všechno tak lehce! Nejsem jako ty. Neumím přijít a začít se líbat jen tak s kde kým," vyhrkla naštvaně. Černovláska se otočila a sjela jí pohledem.

„Madam Templetonová konečně otevřela pusu! Nedal ti náhodou něco do pití, když jsi byla na záchodě?" ušklíbla se a Annie v tu chvíli děkovala všem Bohům, že si její kamarádka nebere všechno, co řekne, osobně.

„Ani jsem se ze svého místa nepohla," odvětila jí s chladným výrazem a odebrala se ke vchodu do školy. Jejich konverzace nikam nevedla a už tak jí stačilo, že nad vším, co se v brzkých ranních hodinách stalo, přemýšlela celou noc. Na její e-mailové zprávy či dotazy se nikdo neobtěžoval odpovědět, a tak v ruce objímala vizitku a horlivě si vysvětlovala, že na to přece nemůže přistoupit.

„Annie!" ozvalo se chodbou, jíž procházela. Moc dobře věděla, komu ten hlas patří. Neměla připravené vůbec nic. Jak se měla chovat? Pamatuje si to? Musel, vždyť nepil a působil střízlivě.
„Moc se omlouvám za ten včerejšek. Cítím se fakt provinile. Nešla bys se mnou na procházku? Já... Chtěl bych si promluvit." Jeho projev byl tak stydlivý, ale jeho slova jasná a upřímná. Nebyla si jistá.

„Když po mně neskočíš jako minule?" Dala mu naděje, aniž by chtěla. Student naproti ní se usmál a zavrtěl hlavou. „Neboj neskočím, slibuju. Byl to zkrat."

Dívka mu tedy slíbila, že se půjdou projít do parku před školou, nicméně teď musela běžet na hodinu. Chlapec jí ale v tomhle úkonu zastavil. „V klubu sis včera zapomněla bílou šálu, tak... Jsem ti ji vzal," omotal jí kus jemné látky okolo krku a otočil se k odchodu.

„Díky!" vyhrkla za ním. Dostalo se jí jenom otočení se a úsměvu, než se dostala zpátky ke svému světu a tomu, že už dávno zazvonilo a ona měla sedět ve třídě.

***

„Kdopak to jenom může být," zasmála se, když jí někdo překryl oči.

„Olivere," sáhla mu na ruce, aby je dala pryč. Lehce se na ní zazubil a vyrazili do parku. Trapné ticho bylo narušováno silným větrem, které ovíjely rozkvetlé stromy. Annie se cítila špatně. Nepříjemně. Měla pocit, že to, jak se cítí je celkem lehce poznatelné už jenom kvůli tomu, jak se tváří.

„Fakt se omlouvám za tu věc. Nejsem na tyhle věci dobrý. Kámoši mě neustále cpali do nějakého seznámení se, ale ono to ve výsledku není tak jednoduché. Druhá možnost byla zajít do striptýzového klubu. Hehe, ultimátum," suše se pousmál.

„Nicméně je těžké si někoho najít, když dostáváš nepříjemný druh pozornosti a lidi se často přetvařují. Takže jsem s nimi šel a udělal totální blbost, nevím, co mě to popadlo," poškrábal se na zátylku jako včera. Annie jej ale ráda poslouchala. Měl klidný hlas, který sem tam zakolísal, protože byl nervózní nebo zkrátka nevěděl, co víc k tomu dodat.

„Koneckonců se nic nestalo. V pohodě. Jen nejsem tvůj typ," zasmála se. Byla to fakt blbost. Nic se nestalo, no ne? Chlapec šel mlčky po jejím boku, aniž by něco řekl.

„Jaké nechtěné pozornosti se ti dostává?" upřela na něj zrak a začala vyzvídat.

„Překvapuje mě, že to nevíš. Ale možná proto je to dobře," usmál se s pohledem upřeným na řeku vedle cesty, po níž šli, „byl jsem profesionální krasobruslař a řekl bych, že i když jsem skončil, jistým způsobem mě to stejně pronásleduje."

„To musela být paráda, ne? Jak to že jsi skončil? Nebyla to škoda?" Došli na malý palouček, kde usedli do vyhřáté trávy. Výhoda babího léta. Chlapec si lehl jak široký tak dlouhý a zahleděl se na nebe. Annie si lehla hlavou vedle té jeho.

„Bylo to úžasné. Jenže jsem musel začít pomáhat rodičům v rodinném podniku a na bruslení už nebylo tolik času. Neviděl jsem v tom budoucnost. Tolik lidí bylo lepších," smutnil.

„Takže jsi to vzdal jenom kvůli tomu, že druzí byli lepší?" vytáhla se do sedu a v nepochopení se na něj podívala. Jak to mohl takhle jednoduše vzdát?

„Je to mnohem komplikovanější, než se zdá, Annie," povzdechl si a zavrtěl hlavou. Annie neustále naléhala, a tak jí tu pohádku začal vyprávět. O tom, jak si jednou udělal těžký výraz, který jeho rodiče stál velké mění, které v budoucnu postrádali. Bylo mu jich líto, a tak jim chtěl zkrátka pomoct. Naléhali, že to nepotřebují, ale... Nakonec se v tom začali topit a černovlásek to tak nechtěl nechat. Před rokem skončil, ale sem tam se na led vrací, aby si připomněl ten hřejivý pocit v duši.

Čekal by, že se mu dostane němé reakce typu: „To je mi líto. To je špatné, že to tak dopadlo." Ale Annie jen pozorně naslouchala až mu na to nedokázala nic říct. Měl na chvíli pocit, že cítila to samé, co on, když na ty hezké časy vzpomíná.

Ale už je to jen historie.

Teď je tady – na trávníku s dívkou, kterou potkal v klubu, s člověkem, jež ho poslouchá a vnímá naplno.

Časem se jejich dlouhá ticha stala okouzlující věcí. Moment, kdy si hleděli do očí nebo se na sebe jen tak přihlouple smáli, než se opět chytli nějakého tématu. Oblíbil si tu dívku tak moc, až mu to přišlo nereálné. Měl rád trávení času s ní.

Uběhlo pár dní, během nichž Annie zjistila, že někdy si není z čeho vybírat, a tak musí pracovat s tím co je.

*******************

„No ták, vždyť jsi sladký!" zahalekala nahlas přes celou kavárnu. Černovlásek si přiložil prst k rtům.

„Vždyť mám pravdu!" ohradila se. Dívali se na videa z jeho soutěží, když byl mladší. I když se jí pod očima nacházely černé pytle od nevyspání, Oliver jí vždycky vytáhl z nejhorší nálady.

„Nepřeháněj," vypnul video. Původně byl proti nějakému ukazování, ale Annie trvala na svém. Dokonce s ním nechtěla jít do zmíněné kavárny, kde chodili každou středu a pátek. Složil svůj tablet do obalu a položil jej na stůl. Annie pečlivě sledovala každý jeho pohyb a když to černovlásek zaregistroval neubránil se úšklebku.

„Baví tě mě tak sledovat?"

„No to si piš," usmála se a aby zakryla své růžovější tváře, přiložila k ústům ledový meruňkový čaj. Každý, kdo vešel do kavárny, upozornil na svůj příchod zvonkem, jež zazvonil. Celé to tu působilo klidně i přes svou lokaci. Příjemná obsluha doplňovala ono krásné prostředí.

„Slyšel jsem, že ta hloupá blondýna chodí s tím bruslařem," zahalekal spolužák Annie ve dveřním prostoru. Oba dva se nevědomě zamračili, ale ani jeden neodvrátil pohled od stolu. Nejenže to od přicházejících kluků bylo trapné a dětinské, ale taky nevychované a pitomé.

„To je blbost, proč by s ní chodil, když je to taková-."

„Jen to dokonči!" zakřičel Oliver od stolu na návštěvníky. Jeho krev vřela. V očích mu hořely plamínky vzteku. Jak o ní mohl takhle mluvit? Nepochyboval, že je to ten její zasraný nevlastní bratr. Zmiňovala se o něm často, když došlo na téma jejího útěku. Jacob přišel k nim a prohlédl si bruslaře od hlavy až k patě.

„Myslím, že to je dobrý, ale rád bych si povyprávěl s tvou princeznou," usmál se sladce.

„Z hloupé blondýny jsem to na princeznu povýšila celkem daleko," podotkla kousavě a ani mu nepohlédla do očí. Cítila nevídanou pozornost lidí okolo, ale jakmile se utišili věnovali se zase svým konverzacím.

„Rád bych si s tebou promluvil o samotě. Přestaň se tvářit, že jsi víc než jen namyšlené kuře a pojď se mnou ven," vyplázl na ní jazyk. Opravdové děcko. Jenže nevěděla, co od něj čekat. Věděla jen to, že Ollie zatíná pěsti, po jedné z nich sáhla a jemně ji pohladila. „V klidu. Za chvíli jsem zpět," usmála se. Nechtěla, aby vzbudili víc pozornosti, než by bylo opravdu nutné.

Venku si symbolicky oprášila svou černou sukni a blíž k tělu si přitáhla svůj vínový svetřík. Měla pocit, jako kdyby byl jeho kámoš jakousi gorilou. V duchu se tomu usmála, protože nebyla typ holky, který by se mlátil zuby nehty. To by to Jacob nezvládl sám?

„Jsem slyšel, že si myslíš na bruslaře. Rovnou ti říkám, přestaň se srát do lidí, po kterých ti nic není, je ti to jasné?" zformuloval rázně po tom, co odešli z kavárny. Objímal jí chladnější větřík a jí se na tváři usídlil znavený výraz. Uklidila jim cestu a už neviděla ani jediný důvod jejich konverzace. Zmizela z jejich života stejně tak jako zmizeli oni z jejího.

„Je hezké, že se staráš o to, na co nebo koho myslím. Tvá sourozenecká láska mě přímo dojímá."

„Tvé ego celkem vyrostlo natož, že pracuješ v striptýzovém baru," zašeptal poslední slova, jako kdyby si vychutnával její náhlou změnu mimiky v obličeji.

„Raději s ním netrav tolik času, aby sis mohla vydělat na své živobytí," sjel jí pohledem, „které asi není tak bohaté a jednoduché, co?"

„Chceš mi vyhrožovat?" zvedla obočí, avšak ji jeho slova zasáhly. Proč se o něj stará?! Proč by se zajímal o bruslaře, kterého ani nezná?

„Ne, jen tě sourozenecky upozorňuju, že se nemáš srát do věcí a lidí, po kterých ti nic není," ušklíbl se a odklonil se od ní. Chvíli si ještě užíval její výraz, než odešel.

„NEUDĚLÁM TO!" vykřikla na něj a ulevilo se jí. Měla pocit, že konečně řekla něco, co doopravdy cítila.

Ollie byl v jejím životě jediným klukem, který se jí snažil pochopit. Možná ten začátek nebyl úplně nejlepší, ale lidi dělají horší věci! Neopustí ho jenom kvůli tomu, že si její nevlastní bratr pískne. Jacob v jejím životě už nic neznamenal. Neměl žádnou váhu.

*******************

Černovlasý muž kráčel chodbou a zastavil se až když vešel do třídy, kde měl najít svou blonďatou kamarádku. Tu však nespatřil, a tak se zamračil a se zachmuřeným výrazem se jí chystal napsat. Tuhle momentku však narušila Isabel.

„Je mi jasný, koho hledáš. Ashley nebylo dobře, tak jsem jí dala klíče od bytu. Poradí si," mrkla na něj. Zaregistrovala jej, když se otočila od svých zápisků chemie. Jemně přikývl a telefon schoval do kapsy. Zaskočilo ho to, poněvadž si myslel, že si říkají všechno a Ashley se ani nezmínila.

Chtěl odejít zpět do své třídy, kde se nebojácně nahlas mluvilo o tom, jaké třídní mikiny bude kdo mít. Bylo mu to zcela ukradené. Tu třídu měl rád, ale... Podlézavost, kterou si někteří vybrali byla trpká a pichlavá jako trny růže prorůstající mezi dvěma květy růže.

„Olivere?" zaklepal mu na rameno nižší kluk se sněhovými vlasy. Urputně se na něj zamračil a už se ho chystal poslat do určitých končin.

„Než mi začneš nadávat, tak pro tebe mám docela zajímavou informaci ohledně Annie," ušklíbl se.

„Nechci vědět nic od takové skety jako jsi ty," upřeně se mu zahleděl do očí. Chtěl mu dát jasně najevo, že cokoliv řekne, mu bude ukradené a lhostejné. Měl v sobě část, která to něco chtěla vědět, ale zároveň převažovala ta větší – a rozumná část – která se od tohoto člověka nechtěla nic dozvědět. Působil jako fajn kluk, který nebude dělat problémy, přitom jich nadělal víc, než by si kdokoliv dokázal pomyslet.

„Budu tak hodný a toho přemlouvání tě ušetřím. Annie se už určitě musela zmínit o tom, že pracuje ve striptýzovém baru, co? Někteří chlapi prý nezůstávají jenom u koukání a ... každý má přece svou cenu," naklonil se k němu a zašeptal mu poslední slova přímo do ucha.

Zatínal pěsti až mu jednu ubalil. Nedokázal strpět ten pocit žárlivosti a zároveň vzteku. Tahle osoba pro něj byla tak toxická, že už to potřeboval dát najevo. Jacob se chytl za nos, ale stejně se nedal a předal mu cár papíru s adresou.

„Ještě mi poděkuješ," zamumlal a už se pakoval.

Ten malý hajzl moc dobře věděl, jak někoho rozhodit. Celý den papírek objímal v ruce s myšlenkou, že by mohl mít pravdu. Tak moc by jej to zmátlo. Nevěděl, co by si najednou měl myslet. Co když jenom tancuje? A co když ne?

Zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky vypudil někde hodně daleko. Annie nebyla taková. Nemohla být! I když se znali jenom dva měsíce, měl pocit, jako kdyby jí znal déle. Tohle by do ní nikdy neřekl. Možná to má jedno logické vysvětlení. Neustále se uklidňoval podobnými myšlenkami. Samozřejmě, že má! Kdo by vydržel v jednom baráku s takovým parchantem?

Když mu jeho usilovné přemýšlení nedávalo ani spát, oblékl se a vyrazil na kole na zmíněnou adresu. Div z kola nespadl, když si všiml růžového nadpisu baru „Svůdná růže," kde se s blondýnkou poznali. Jako kdyby se mu ten dialog vybavil. Nevyhnul se trapnému pocitu, když chtěl Annie políbit, ale nakonec to dopadlo dobře, nebo snad ne?

Možná mě jenom tahala za nos.

Vstoupil dovnitř a ucítil to známé teplo. I když byl čtvrtek, lidé tancovali jako diví. Někteří asi museli dostat volno, nebo měli jiné pracovní dny. Dostal se k baru a objednal si čistou vodu. Připadal si jako totální suchar, který se neumí uvolnit, ale někoho, kdo by mu mohl zařídit alkohol, sebou fakt neměl a ani to nevyžadoval. Nechtěl už poslouchat ty pitomé názory svých kamarádů. Neustále nějaké požadavky, ale nikdy spokojení. Proč by se měl starat o jejich naučená pravidla, které jim vštípila společnost do hlavy?

Poznal dívku, která mu ukázala svět i z jiného úhlu a momentálně se bál o to, jestli se jejich vztah nezaložil jen na dalších přetvářkách a hrách, o jejíchž pravidlech nebyl informován. A tak tam vysedával, dokud se na pódium nedostala útlá dívka s mléčně bílou pokožkou. Byl smutný, ale zároveň od ní nedokázal odtrhnout oči. Ani z poloviny jí neviděl jako muži sedící v prvních řadách. Viděl jí v tom nejlepším světle, v němž by ji nemohl vidět nikdo.

Byl naštvaný a skleslý, ale přesto zde bylo něco jiného. Náhlé uvědomění toho, že jí bude milovat vždycky. Konečně jí spatřil tančit. Náhle uvěřil jejímu snu. Nechtěl, aby byla učitelkou tance. Vždyť měla na víc!

Tancovala ladně. Trvalo to sotva pět minut, než jej spatřila sedět u baru. I když zde bylo poněkud hodně lidí, dav byl prořídlý, a tak na sebe hleděli v naprostém šoku a smutku.

„Heeej, za tohle jsem neplatil," zavřískal nějaký oslizlý chlap u pódia. Neuměli ocenit krásu a osobnost Annie Templetonové jako Oliver. Dívka vyběhla do zákulisí a převlékla se tak rychle jak jen to bylo v jejích silách.

Při převlékání se jí třepaly konečky prstů, z očí se jí draly slzy a mazaly jí tak řasenku. Snažila se ten proces urychlit s myšlenkou, že by Ollie odešel a už s ní nikdy nepromluvil. Tahle myšlenka jí ale donutila spíš zpomalit než zrychlit. Začala přerývavě dýchat až nakonec vyběhla z šatny. Černovlásek u baru už neseděl, a tak se přes hordu tancujících lidí dostala ven, kde se chytla za kolena, aby se vydýchala. Černovlasý si dával zrovna jednu nohu přes kolo ve snaze vypadnout, avšak se ve svém činění zastavil.

„Já vím, že jsem to všechno posrala!" vykřikla a prudce se narovnala. Černovlásek ve svých dlaní stiskl řídítka kola, ale nikam se nechystal.

„Chtěla jsem jenom nějaké peníze, abych se mohla vůbec uživit. Nikdo mi na životopisy neodpovídal a tady jsem mohla alespoň tancovat. Protiví se mi to, ale co jsem mohla dělat?" Její nadávaní se mísilo se zoufalstvím a pláčem.

„Možná mě poprosit o pomoc?!" zvýšil hlas takovým způsobem až sebou Annie trhla. Sklonila hlavu. Jejím největším problémem bylo požádat někoho o pomoc. Přespávání ve škole nebylo zrovna nejpříjemnější.

Uslyšela prásknutí kola na zem. Možná od něj dostane facku. Nebo si dají sbohem. Jak se loučí s člověkem, kterého máte víc než jen rádi? Jde to vůbec? Nechce se s nikým loučit.

„Sakra, Annie. Proč si ten život tak komplikuješ? Na světě nejsi sama, je přirozené, že někdy potřebuješ pomoct. Proč jsi mi neřekla, že nemáš práci a nejspíš i kde spát?" objal jí, rukou jí zajel do vlasů a přitiskl si jí tak víc k sobě. Měla jen krátký rukáv a kraťasy. Venku bylo v noci celkem chladno, a tak se trochu třásla.

„Jak bys mi s tím mohl pomoct," zamumlala mu do hrudi.

„No možná tak, že jsi mohla pracovat u nás v restauraci. Vypomáhat v kuchyni nebo cokoliv jiného, vždyť jsou tu pokaždé nějaké jiné možnosti."

„Měla jsem se zmínit," uznala a odtáhla se. Stoupla si na špičky a jemně jej políbila na rty.

„Víc nezvládneš?" ušklíbl se škodolibě, ale měl velkou radost. Dívka zavrtěla hlavou a uchechtla se. „Dej mi čas," špitla stydlivě, ale to už její rty znovu polapil a tentokrát jejich polibek prodloužil. Měla pocit, že je to ten pravý. V žaludku se jí usadil hřejivý pocit a měla pocit, že má o mnohem lepší náladu. Jako vždycky jí Ollie dokázal napravit a dát do pořádku. Po lehce delším líbání se odtáhl a opřel si o sebe čela.

„Za tu facku se omlouvám, sice opožděně, ale přece jenom!" zazubila se.

„Třeba by to vedlo jenom k jednorázovce a pořádně bychom se nepoznali," zamyslel se a chytl jí za ruku. A tak tam chvíli nehybně stáli mezitímco lidé odcházeli a přicházeli. Byli jenom dalšími lidmi z mnoha, co se líbají na ulici, ale pro ně to bylo výjimečné a konečné projevení citů, které k sobě cítili od začátku.

Annie byla opravdu v životě vděčná za to, jaké věci se staly. Začala pracovat v restauraci a s Olliem se dali oficiálně dohromady. Po horlivém přemlouvání, aby se Ollie vrátil na led, došli k tomu, že tam bude s ním. Sice tomu nerozuměla, ale pozorovat svého přítele zpátky na ledě bylo kouzelné. Brigáda jí zajistila nějaké finance, které využila na lekce tance a spát mohla na koleji. Elizabeth jejich konflikt zamlčela, a tak se na to nepřišlo.

Někdy, když zapisovala objednávky hostů se lehce zamyslela, kde by byla, kdyby se jí nestaly ty věci, které se v jejím životě odehrály.

„Moc se omlouvám, ale co jste to říkal?" vřele se usmála na hosta, který si objednával své jídlo.

Holt vše zlé je pro něco dobré. 

******************************************************

Ahojky! Jak se máte? 😊
S psaním téhle povídky vznikl nejeden problém. Skoro jsem si myslela, že ten nápad mít zkrátka nebudu, takže jsem vsadila na klasiku. Ten konec je růžový a posypaný cukrem, což moc dobře vím, ale doufám, že se Vám to alespoň trošku líbilo. Budu moc ráda za zpětnou vazbu - bez ní se nejde posunout :))

Mějte krásný den

-Catherine