Lucius procházel plným sálem. Zdvořile odpovídal na dotazy, zachovával dekorum. Ples však přivolal zpátky ne tak dávné vzpomínky.

Cisso...

Potřásl hlavou. Měl hledat rozptýlení, užívat si. Ne myslet na manželku, která ho opustila a vzala s sebou i Draca. Rozhlédl se kolem. Jeho oči se zastavily na zádech černovlasého kouzelníka.

Vyšitý lev a had. Nebelvír a Zmijozel. Otoč se, ať ti vidím do tváře. Už ten hábit ho zaujal. Poznal kvalitu. Střetli se pohledy.

Zelené... takové oči už viděl. Bylo to... Zprudka zamrkal. Na čele si všiml jizvy. Mámí mě smysly? Občas si na mladíka z baru vzpomněl. Ten ovšem neměl Potterovu jizvu. Otočil se k Vyvolenému zády, prodral se davem. Potřeboval na vzduch.

Slyšel kroky, ale neohlédl se. Díval se z terasy do zahrady. Zpola zarostlá a neudržovaná džungle se během několika dní změnila k nepoznání. Pevně sevřel zábradlí, na obličeji zdvořilou masku.

„Příjemná slavnost, že, pane Pottere?"

„Kupodivu ano." Mladík stál kousek od Luciuse. Nespouštěl ze staršího kouzelníka oči. Viděl jen část Malfoyovy tváře, zbytek tonul ve tmě.

„Máte vskutku zvláštní hábit. Lev s hadem. Proč to?"

Skutečně ho to zajímalo. Od okamžiku, kdy se Potter sklonil před Pánem zla, měl Lucius na jazyku spoustu dosud nezodpovězených otázek.

„Znak Nebelvíru je jako odznak hrdinství, jenže já už nejsem ten samozvaný hrdina. Pochopil jsem, že mnoho věcí funguje jinak." A spoustu těch myšlenek mi paní Morgana musela natlouct do hlavy. To ona na mě měla největší vliv.

„Opravdu?" Lucius byl poněkud skeptický. „Mám to chápat tak, že uznat Pána zla byl předem promyšlený plán? Vydal jste nám celý kouzelnický svět... proč?"

Harry se na okamžik zamyslel. „Zkusím to zjednodušit. Zkrátka jsem se zachoval jako sobec, poprvé v životě. To, co jsem snášel u Dursleyových, nemohlo dál pokračovat. Po smrti Siriuse, mého kmotra, bylo lepší se tam nevracet. Nestál jsem o slávu a obdiv. Celý můj život byl vykoupený smrtí těch, na kterých mi záleželo. Každý rok jsem musel bojovat o holý život, ale to Vy moc dobře víte. A ustát ten neustálý tlak... prostě už dál nešlo."

Kdyby tušil, co z jeho odpovědi bude pro aristokrata nejdůležitější, držel by jazyk za zuby.

„Dursleyovi... Vaši mudlovští příbuzní?"

„Ano." Sevřel se mu krk.

„Nechápali Vás?"

„Řekl bych, že nechápavost je slabé slovo."

Lucius přimhouřil oči. Věděl, že Pottera nemají příbuzní v lásce, ale netušil, že to bylo až tak zlé. Od zamýšlené otázky se nedalo couvnout. „Jak přesně...?"

„Nechce se mi o tom moc mluvit. Tělesné tresty za projevy magie. Hladovění, samotka, bití, urážení mě i mých rodičů, neustálé zesměšňování. Myslím, že toho roku, kdy se Voldemort vrátil, se to ještě zhoršilo." Harry se odmlčel. „Jsou po smrti, ale ani tak se necítím..."

„Svobodný, že? Chápu Vás, Pottere. Pevně doufám, že před smrtí dostatečně trpěli."

„O jsem se postaral."

Mladík přistoupil k okraji terasy, stáli teď s Luciusem bok po boku. Silou vůle odtrhl od plavovlasého kouzelníka pohled a zadíval se do zahrady.

„To je dobře. Pobyt mimo Británii Vám zjevně prospěl, ačkoli... děláte mnoho nepředvídatelných věcí. Troufnu si dokonce říct, že se začínáte chovat jako Zmijozel."

Černovlasý jen přikývl. „Odloučení od rodné země mi hodně pomohlo. Viděl jsem, že to není všude stejné. V Irsku byli kouzelníci daleko vstřícnější." Čekal, jak Lucius zareaguje.

Malfoy v obličeji viditelně zbledl. „Říkáte, že jste byl v Irsku? Proč jste se vydal zrovna tam?"

„No, jak to říct... mají tam veselé kouzelníky a moc dobré pivo."

Kochal se Luciusovým zmateným výrazem. Byl zvědavý, kdy se prozradí. Brzy však přišel na to, že bude muset za tu pomyslnou udičku ještě trochu zatáhnout.

„V Irsku je krásně. Vy jste tam někdy byl, pane Malfoyi?"

„Nedávno," zamumlal opatrně. „Byl jsem poslán do jistého hostince vyřídit jisté vzkazy..." V obličeji bledl stále víc. Chvilku trvalo, než z něj Harry dostal jméno podniku a pár dalších detailů.

„To je ale náhoda! Přesně v tom lokále jsem si zkoušel práci číšníka. Jistě, musel jsem si zakrýt jizvu mudlovským make-upem a maskovacím kouzlem, bylo by to moc nápadné, ale ta zkušenost byla k nezaplacení." Viděl, jak brunátní. Už mu to došlo?

„Vzpomínám si na... jistého mladíka..."

Uhýbal očima a vypadal zahanbeně. Harry ho zahnal do kouta, i když to vůbec neplánoval.

„Ujišťuju Vás, že jsem to byl já, ten mladík u baru. A když už mi teď nehrozí smrt... chci jen říct... že jsem často myslel na ten večer... na Vás."

Doufal, že od Luciuse uslyší totéž. Zmýlil se. V Malfoyových očích nebyl ani náznak citu. Nic kromě prázdnoty. Děsivé, strhující nicoty, tak tíživé, že by pohltila i Harryho. Měl pocit, že hledí do bezedné propasti.

Lucius se vzpamatoval první. „Mudlovský přípravek... něco tak jednoduchého dokázalo obelstít zkušené kouzelníky. Zajímavé."

Na Potterovu poslední větu nehodlal reagovat. Maskoval otřesení nenucenou změnou tématu. Nepotřeboval, aby o jejich barové aférce vědělo celé společenství. I tak se k Harrymu jen zlehka naklonil.

Černovlasý mladík přivřel oči, když mu obličej ovanul teplý dech. Jeho představy se rozletěly jako o závod.

„Jsou věci, o kterých se na veřejnosti nemluví, pane Pottere," zapředl mu Lucius do ucha. „Pro další, důvěrnější rozhovor, bych volil soukromí." Odtáhl se a odcházel, bez ohlédnutí.

Harry se nevzmohl na slovo, jen pozoroval Luciusova vzdalující se záda. Smrtijed ho právě velice elegantně odmítl. Připadal si jako zmoklá slepice. Pak si ale vzpomněl na Malfoyova poslední slova. Skutečně mu nabízel důvěrný rozhovor?

Pocítil slabou jiskřičku naděje. Musel to zkusit stůj co stůj. Nemohl si ho nechat proklouznout mezi prsty, když k němu i Lucius něco cítil. Vyznělo to tak. Nechtěl o tom pochybovat.

***