„Tys ještě nikdy nepoužil žádnou kletbu, která se nepromíjí, že ne, chlapče?" ječela Belatrix a na falešný dětský hlas už úplně zapomněla. „Musíš ji myslet vážně, Pottere! Doopravdy musíš chtít způsobit bolest, musíš ji vychutnávat, pouhé spravedlivé rozhořčení mi nadlouho neublíží."

Slova Belatrix Lestrangeové se mu vracela ozvěnou ve snech. Věděl, že kdyby se vrátil do Kvikálkova, použil by zakázanou kletbu na strýce a bratrance. Nic jiného si nezasloužili. S radostí by pozoroval, jak se svíjí na podlaze, vychutnával by si to. Přál si, aby zakusili stejnou míru bolesti jako on, nehodlal jim už dovolit dál mu ničit život, ale kdyby to skutečně udělal, Azkaban by ho neminul.

Nemám žádný plán. Chtěl jsem být prostě co nejdál od nich. Potřebuju zjistit, co vlastně chci od života.

Snape měl pravdu, napadlo ho hořce. Kdybych zvládl nitrobranu, Sirius by ještě žil. Je to moje chyba... Smrt kmotra ho trápila. Byl to zlomový okamžik, stejně jako vyslechnutí věštby. Nemám na to, abych se Voldemortovi postavil, i když věštba hovoří jasně. Momentálně nemám znalosti, natož schopnosti, abych něco takového dokázal.

Zastavil se uprostřed lesa. Nechtělo se mu trávit dny zavřený v pronajatém pokoji. Sedl si pod strom.

Zavřít oči, jen na krátko. Je tu takové ticho a klid... Víčka mu poklesla. Za minutku už klidně oddechoval.

„Co tu pohledáváš?"

Harry prudce otevřel oči. Cizí hlas ho probudil.

Všude vládla tma. Teplota poklesla, ochladilo se. Na obloze vyšly hvězdy. Ve slabé mikině se zachvěl. Namlouval si, že je to kvůli počasí, ne duchovi, který ho právě teď upřeně pozoroval.

Za života to musela být překrásná žena. Dokonce i jako duch si něco ze své předešlé krásy uchovala. Například dlouhé vlnité vlasy a pronikavé tmavé oči. Nebýt její průsvitnosti, přišla by mu jako zjevení.

„Nezdřevěněl ti snad jazyk? Mluví s tebou dáma!" Hovořila s náznakem cizího přízvuku, přesto anglicky.

„Omlouvám se. Netušil jsem..."

„Samozřejmě, že netušil," povzdychla si. „Jsi čaroděj, že? Zíráš na mě a neutíkáš."

„Ano," vysoukal ze sebe. Bedlivě si ji prohlížel. Připadala mu stará, starší než všichni duchové v Bradavicích dohromady. „Kdo jste?" Něco mu říkalo, že jejich setkání není náhoda.

„Nazývali mě mnoha jmény. Morrígan, bohyně nebo víla Morgana."

„Morgana..." Vybavila se mu jedna z čokoládových žabek. Mimoděk se zachvěl. Pochopil, koho má před sebou. „Morgana le Fay?"

„A ty jsi?" Provrtávala ho pohledem.

„Harry Potter, madam."

Duch jedné z největších čarodějnic. Mistryně černé magie, soupeřka Merlina, zvěromág a paní ostrova Avalon. Proč neodešla na druhou stranu? Co ji tu drží tolik staletí?

„Co tě přivádí do Irska, Harry Pottere?"

„Utíkám. Kdybych se vrátil... toužil bych po pomstě. Chtěl bych ublížit všem, kteří kdy ublížili mně. Jedni mnou manipulují a druzí mě chtějí vidět mrtvého."

„A co si přeješ ty?"

„Sám nevím. Nechci, aby mě ovládali, rozhodovali o každém kroku, který udělám. Nejradši bych stál stranou toho všeho, ale ta věštba..."

„Před každou věštbou se dá utéct. Dokonce i příběhy, které se odehrály dávno v minulosti, jsou v přítomnosti už jen legendy." Na Morganině tváři se objevil smutný úsměv.

„Říkáte, že se ta věštba nemusí naplnit? Jak? Jeden z nás musí zemřít."

„Na to musíš přijít sám."

„Tak mě učte, paní Le Fay. Přijměte mě za žáka."

„Jsem duch. Nemůžu tě učit kouzla, ale... možná si můžeme vzájemně pomoci. Nestojím o to dál přebývat jako duch ve světě, který si nepamatuje vlastní dějiny. Chci dojít odpočinku. Takže... dobrá. Budu tě učit, vždy po setmění. Je to poněkud nepraktické, přiznávám. Ovšem trvám na tom, aby sis odmyslel všechny ty řeči, které o mně šířili ti, co mě neměli příliš v lásce. Souhlasíš?"

Nezaváhal. „Ano."

***