Všude je písek, který víří, 

usedá do očí. 

Všude je vřava, která se šíří, 

když bojovník se otočí. 

Střídá se jich mnoho v té aréně, 

všichni rozdávají rány a krev jenom prší, 

mně však náhle ulpívá zrak na ženě, 

při pohledu na niž mne hrůza jímá v duši. 

Zarputile svou zbraň svírá, 

vyráží proti soupeři, 

jehož odhodlání ihned zmírá, 

když poprvé jej udeří. 

A já se ptám, co je to za ženu, 

která drží se života zuby nehty? 

Kde bere se žár jejích plamenů? 

Já táži se: kdos ty? 

Bylas prý vznešená, říkají lidé, 

bylas prý šlechtična z mocného rodu. 

Angona Neitha zní jméno tvé, 

však teď jsi všem... pro ostudu. 

Šílenství blýská se ti v očích, 

to je i na tu dálku dobře vidět. 

Nejsi člověk, jsi živočich, 

který se již nemá za co stydět. 

Jsi zločinec, vrah krve vlastní, 

Jaks mohla tak potupit svůj rod? 

Tvůj vlas, kdysi kučeravý, lesklý, 

teď zplihle visí, zachytávaje tvůj pot. 

Chceš nás snad přesvědčit, že máš žít? 

Doufáš, že ti milost bude udělena? 

Což nevíš, jak vrahy trestá tento lid? 

Zabilas, budeš popravena. 

(dvorský básník Taipin, který měl tu čest přihlížet turnaji po boku krále)