Rischaus, hlavní město stejnojmenného království. Přepych a nezměrné bohatství nejvyšších vrstev - boháčů, kteří byli jak se říká vyvoleni bohy, i těch, kteří si urozený titul koupili za ne jinak než nečestně získané peníze - vedle stejně nezměrné chudoby a bídy poddaných a žebráků, kteří do své nouze upadli buď neštěstím, nebo vlastním neuváženým přičiněním. Rischaus, dvě protikladné stránky života v jediném, navenek okázale působícím balíčku, ovinutém třpytivou stužkou řeky Delpy. Sídlo krále, stejně jako lůzy. Čestných, vzešených lidí, stejně jako lhářů a podvodníků. 

Družina vyjela z lesa a oslnilo ji ostré odpolední slunce, které se pomalu, ale jistě začínalo nachylovat k západu. Přímo před nimi se majestátně rozprostíralo město. Ve zlatavých paprscích se blyštělo, až z toho zrak přecházel, a desítky - co desítky! - stovky špičatých střech a vížek se vypínaly k nebi s hrdostí, která jistě zaskočila nejednoho zcestovalého poutníka. Kdepak, něco takového se jen tak nevidí. 

Město již z dálky připomíná obrovské mraveniště - není se čemu divit, když je postaveno na vyvýšenině, z jejíhož vrcholku se nad městem tyčí královský hrad, nestvůrně veliký a ponurý, shlížející na domky pod sebou jako starý pastýř na svá stáda. Z blízka je potom ještě zajímavější. V uličkách se hemží lidé, povozy spěchají se zbožím na trh, kočáry s překrásně nalíčenými dámami v okouzlujících šatech důstojně projíždí kolem, děvečky vynáší odpadky, pod nohama se pletou malí drzouni pobíhající bez bot, žebráci natahují své ruce s prosbou o almužnu a na to všechno dohlíží stráž na ušlechtilých koních. 

Řeku kromě několika mostů a lávek neustále křižují pramice i větší lodě, které převáží náklad nebo se vydávají na ryby. Voda je zde překvapivě čistá, ale to je především díky několika postranním kanálům, jež zde nechal před dvěma staletími vybudovat bývalý vládce této říše. Tyto kanály pohlcují většinu nečistot, které by jinak skončily v řece, a do Delpy se opět vlévají až daleko za městem, neboť zároveň slouží jako zavlažovací systém políček u několika vísek za Rischauem. 

Procesí přijelo k západní bráně a strážce, poznávaje v čele mužů Černého kapitána, jej pustil do města. V průjezdu se klapot kopyt vracel s ohlušující ozvěnou, která zněla jako burácení sta hromů naráz. Vůz kodrcal po kamenech a Angona uvnitř něj poskakovala bezvládně jako loutka. Sama o své vůli se však nehýbala. Pouze seděla na podlaze a civěla před sebe. Když její dvoukolák míjel toho vojáka u brány, mírně pozvedla hlavu a podívala se na něj. Mladý muž při pohledu do jejích očí zbledl a nasucho polkl. Byl to sice jen okamžik, ale již v tu chvíli si byl strážce jistý, že na ten pohled nikdy nezapomene. Že nikdy nezapomene na oči vražedkyně. Temné, vyčítavé a bezedné. 

,,Pojedeme přes Velké náměstí," rozhodl Loych, ,,pokud se nepletu, koná se tam v těchto dnech trh. Bude jen ku prospěchu, když tudy projedeme a předvedeme lidem, že jsme Angonu Neithu dopadli. Celé město nebude mluvit o ničem jiném." 

Propletli se klikatými uličkami spodiny s jejími zchátralými příbytky a vyjeli na hlavní třídu. Tudy už se dalo pohodlně projet přímo na náměstí. Toho dne se opravdu konal trh. Lidé hemžící se mezi stánky a vozy, rozestavěnými všude možně, uhýbali jízdě královských vojáků a mačkali se na sebe, aby koně mohli projet. Jednomu malému darebákovi se však povedlo vytrhnout matce dlaň z jejího pevného sevření a skočil procesí do cesty. ,,Zlodějko!" vykřikl tenkým hláskem a hodil po Angonině kleci kámen. Byl by skončil pod kopyty kapitánova ryzáka, ale matka ho naštěstí stihla stáhnout zpět a bez váhání mu vlepila políček za neposlušnost. Jízda pokračovala dál a lidé si ukazovali, ptali se jeden druhého, co je ta žena zač a co provedla, střídavě pokřikovali nadávky na její osobu a provolávali slávu králi. 

Pak se kdesi uprostřed davu vyškrábal malý zavalitý mužík na prázdnou bednu od zeleniny otočenou dnem vzhůru a začal k sobě strhávat pozornost ostatních tím, že volal: ,,Lidičky, lidičky, jestlipak víte, co je tahleta žena, která si sedí ve voze a tváří se jako mučednice, vůbec zač?" Lidé k němu se zájmem otáčeli hlavy, a tak pokračoval. ,,Jistě jste už slyšeli o nejbohatším rodu celého města, o rodu Neitha ze Serran. Ano, ano, a jistě jste také slyšeli o neštěstí, které jej postihlo. Zaslechli jste jméno Angona Neitha. Jméno vražedkyně. Ženy, která zabila takřka polovinu své nejbližší rodiny. Vězte, že tohle," ukázal krátkým prstem na Angonu a zatvářil se dramaticky, ,,je ona. Vrah vlastní krve." 

Jestli Angoně připadalo povykování davu zpočátku nepříjemné, nyní, když jejich hlasy přerostly v řev, to bylo přímo nesnesitelné. Jediné, co si přála, bylo, aby se z toho zatraceného náměstí dostali co nejrychleji, přestože to znamenalo být blíž hradu, blíž vlastní smrti. Dav však její zoufalé prosby, vysílané myšlenkami jen tak do prázdna, nevyslyšel, naopak, mnoho lidí se uskupilo do průvodu a za prozpěvování posměšných šibeničních písní se vydalo za vozem. 

Už ji máme, máme podvodnici,

chytli jsme ji, už jde na pranýř. 

Hleďte na ni, na tu kajícnici. 

Zda poklekneš? Zda se pomodlíš? 

Už ji máme, máme, máme lhářku, 

chytli jsme ji, jak ji potrestat? 

Nevšímejte si těch jejích nářků, 

do klády s ní a pak bičovat. 

Už ji máme, máme čarodějku, 

chytli jsme ji, jak správně má to být. 

Pozor na ni, uhrane vám dcerku,

co s ní dělat? Rychle upálit! 

Takto plynula jednoduchá, dokola se opakující melodie, dál a dál a sloku po sloce se dostávala ke stále závažnějším proviněním. Poslední sloka tedy zněla takto: 

Už ji máme, máme vražedkyni, 

chytli jsme ji, krvavou a zlou. 

Hleďte na ni, jak své zuby cení, 

do smyčky s ní, smrt je odplatou. 

Angona si zacpávala uši, ale nebylo jí to nic platné. Ten hrozný zpěv, vycházející ze stovek hrdel, ji pronásledoval, ať už proti tomu udělala cokoli. Dokonce i když už dojeli ke hradu a zavírající se brána ji odřízla od davu, nemohla se toho obrazu zbavit. Věděla, že ji bude pronásledovat v nočních můrách až do smrti. Průvod, táhnoucí se za vězeňským vozem, se zarputilými a nenávistnými tvářemi otevírá ústa jako jeden muž a odsuzuje ji k popravě, aniž by ji znal, nebo tušil, co přesně provedla.