Často se stává, že člověk bývá na někoho naštvaný a nejraději by s ním kolik dní nemluvil a udržoval si svou špatnou náladu jenom proto, aby se danému člověku vyhnul. Špatná nálada je vlastně taková zeď, kterou si stavíme okolo sebe, abychom se s ostatními nemuseli bavit. Tato bariéra však okamžitě padá v případech, jako je tento. Loych byl mírně řečeno podrážděný z toho, co jej čeká, pokud selže, a měl na Rammona vztek, že vše bral tak na lehkou váhu. Jenomže v okamžiku, kdy Rammon přiběhl s tím, že ji našel, hodil Loych veškeré neshody za hlavu a rozběhl se za ním. Rammon už si to rychle rázoval zpátky, aby kapitána dovedl na místo. 

,,Seš si jistý, že je to ona? Jak jsi ji našel?" 

,,Je u rybníka, támhle u toho hloučku stromů. Nechápu, že jsme si jí prve nevšimli." 

,,Co tam sakra dělala? Doufám, že už jste ji svázali, to by tak scházelo, kdyby nám teď utekla." 

,,Kapitáne, ona by nemohla utéct, i kdyby chtěla. Ona - no, to musíte vidět sám." Rammon ještě přidá do kroku a doběhne s Loychem až k onomu místu. 

Loych trhaně vydechne. ,,Bohové na nebi, co s ní udělali? Je to vůbec ona?" 

,,Popis sedí," řekne Rammon, ,,tedy až na to tetování, co má na ruce, o tom žádná řeč nebyla." 

Kapitán ho však nevnímá a pomalu přistoupí k ženě, kterou hledal. Už chápe, jak Rammon myslel to, že nemůže utéct. Vražedkyně byla připoutána ke kůlu. Je to nahrubo otesaný kmen stromu, zhruba deset stop vysoký a na dvě dlaně tlustý. Ženu k němu přivázali do pro ni velice nepohodlné pozice, a to tak, že provazy, kterými měla svázané ruce, byly zároveň přibity hřebem s širokou hlavicí u samé špičky kůlu, tudíž její tělo viselo bezvládně dolů. Nohy se jí houpaly asi stopu nad zemí. Měla na sobě jen jakousi režnou řízu a zdálo se, že je v bezvědomí. 

Loych se k ní ještě přiblíží a prohlíží si ji. Popis téměř dokonale seděl. Štíhlá, příjemně opálená postava (nyní lehce vyhublá, ale co jiného po dvou týdnech na útěku čekat), hnědé kudrnaté vlasy (i když poněkud umolousané a špinavé), obličej - hranatý, oči - těžko říci (schované pod zavřenými víčky), zvláštní rys, tedy velké znaménko na zápěstí - není vidět (aby taky bylo, pod tím chuchvalcem provazů, kterými jí ti moulové neuměle obmotali ruce). Jediné co popis, který vojáci obdrželi, nezmiňoval, bylo černé tetování, táhnoucí se po celém ženině pravém předloktí. Loych nevěděl, co kresba na kůži znázorňuje, vypadalo to skoro jako křídlo dravce nebo něco takového. 

Vtom se k nim přižene i zbytek družiny. ,,No to mě podržte, tak my ji hledáme a ona je zatím tady!" volají, protože ani v nejmenším nepochybují, že je to ona. Několik z nich přistupuje blíž, aby si ji mohli prohlédnout důkladněji. ,,Co to má na ruce?" podiví se jeden z nich, obrací se na Loycha a hledá u něho vysvětlení. Ten však jen pokrčí rameny. 

,,Proboha," ozve se za jejich zády. Ankhe zrovna dorazil s rancem, odhodil jej stejně jako těsně před ním Hane stranou a přišel k ostatním. S vytřeštěnýma očima teď zíral na zajatkyni. 

,,To koukáš, co?" zvolá Rammon vesele. ,,Ani jsme se nemuseli moc namáhat a už ji máme. Co je? Oněměl jsi hrůzou z ní? Nahání vážně strach, co myslíš?" Sarkasticky se zasměje a šťouchne do bezvládného těla prstem. 

Ankhe konečně promluví: ,,Nemyslím ji. Ale to tetování." 

,,A co je s ním?" zamračí se Rammon. 

,,To je symbol núman-libi, zlého lesního ducha zjevujícího se nejčastěji v podobě velkého černého psa s orlími křídly," řekne Ankhe, ,,lidé z Quiliarských lesů a okolí věří, že tento démon se v noci vkrádá do vsí a zapříčiňuje jejich bídu. Ničí jim úrodu, krade zásoby a děti, kazí vodu a přináší nemoci. Jestliže ji takto označili, pravděpodobně se sem v noci vplížila a chtěla si ukrást něco k jídlu. Oni ji nejspíš načapali a teď ji považují za núman-libi." 

,,Přece bys nevěřil pověrám," odfrkne si Rammon, ,,no tak jí pár hloupých vesničanů namalovalo na ručičku symbol zlého ducha. Nebuď hned takovej posera, Ankhe." 

,,Mně ale nejde o to, že ona by snad byla núman-libi, tomu bych nevěřil, ani kdyby tihle démoni opravdu existovali. Problém je v tom, že jestli ji za něj tihle lidé pokládají, nebude tak lehké ji od nich dostat. Budou ji chtít zabít sami a tím se zbavit své bídy." 

,,Nebudeme se jich přece prosit," utne je rázně Loych, ,,vezmeme ji s sebou a hotovo. Vy jim zaplatíte za jídlo a já s ní rychle ujedu pryč." 

,,Nejsem si jistý -" chce namítnout Ankhe, ale vtom ho přeruší hlas rychtáře. 

,,Co děláte tam u toho kůlu, potulní rytíři?" ptá se výhružně a míří k nim. 

,,Pane," řekne Ankhe, ,,ty a tvoji lidé zde držíte ženu, kterou už dlouho hledáme. Je to vražedkyně a v hlavním městě ji čeká poprava." 

,,Mýlíš se, rytíři, toto je núman-libi, démon, který už léta sužuje naši ves hladem a chudobou. Přede dvěma dny jsme ho konečně dopadli a teď čekáme do úplňku, kdy ho obřadně upálíme a jeho popel vysypeme do potoka. Jedině tak se ho nadobro zbavíme. Vrah to je sice taky, ale žádná obyčejná poprava proti němu nezabere." 

,,Vidíš, kapitáne, já ti to říkal," šeptne Ankhe. Nahlas, směrem k rychtáři, pronese: ,,Dobrá, přistoupíme tedy k tomu obchodu." 

Vojáci se vrátí ke koním, u nichž zůstalo postávat už jen pár místních. Zbylí se rozešli dělat si své, neboť usoudili, že už se nebude dít nic zajímavého. Loych svým mužům tiše sdělí, tak aby to nikdo jiný neslyšel: ,,Platí to, co jsem říkal. Vražedkyni bereme s sebou. Jakmile nasedneme na koně, já vyrazím k ní. Ze sedla se mi určitě podaří přeříznout ta pouta." Ti, kteří stojí nejblíž, neznatelně kývnou na souhlas a oznámí to svým přátelům. 

,,Co si tedy žádáš za svoje zboží?" otáže se Ankhe hlavy obce. 

Rychtář se prohnaně usměje. ,,Líbí se mi tenhle kůň," poplácá po krku statného Loychova ryzáka. 

Kapitán si to samozřejmě nedá líbit. ,,Za dva ubohé rance chceš mého koně? To nemyslíš vážně. Víš, jakou má cenu? V hlavním městě by tě za něj na rok mohli ubytovat v nejednom hostinci." 

,,Ale já nejsem v hlavním městě. Pro mě má cenu dvou ranců s jídlem," opáčí rychtář. 

Loych si založí ruce na prsou. ,,Není na prodej." 

Už to vypadá, že se muži pohádají, ale Ankhe do toho vstoupí: ,,Dám ti svůj lovecký nůž. Ostřejší čepel široko daleko nenajdeš." 

Rychtář stočí zrak k Ankheho pouzdru na opasku a v očích se mu zableskne. ,,To splatí tak půl rance. Ale beru. Co dál?" Ankhe mu předá nůž i s pochvou a podívá se po ostatních. Sám už nemá moc co nabídnout. 

,,Můj plášť," nabídne se jeden mladý voják a sejme si jej z ramen. Prošívaná látka je podšitá kožešinou a vypadá to, že mladík se jej zbavuje jen nerad. 

,,To je tak za jeden ranec," řekne rychtář a kus oblečení si převezme, ,,ještě by se mi líbila ta mošna, co má kapitán připevněnou u sedla." 

Loych chápe, že když se jeho muži nezdráhali něco obětovat, teď už nesmí ani on. Kůň je něco jiného, ale jedna ošoupaná mošna? K čertu s ní, voják by na svých věcech neměl moc lpět. ,,Je tvoje," řekne a odepne přezku, díky níž tobolka u sedla držela. 

,,Domluveno," zachechtá se rychtář. Není divu, vždyť kdyby se jednalo o peníze, namastil by si kapsu zatraceně dobře. ,,Ať vás bohové provází, pánové." 

Muži se pomalu vyšvihávají do sedel a mají se k odjezdu, když se k nim najednou připlete stará babka a něco si pro sebe drmolí. ,,Ach ten oheň, ohromný, spalující... Nesnesitelný žár, roztaví, rozbije, roztříští. Áách, ten strašlivý oheň..."

,,Uhni, stařeno, nebo tě ti koně udupou!" křikne na ni Armitt. Ona ho však nevímá a dál se plete mezi nimi jako pomatená. Kromě pomatenosti je však nejspíš i slepá a hluchá vzhledem k tomu, že vůbec nevěnuje pozornost tomu, co na ni vojáci pokřikují a ukazují. Armitt tedy sesedne, popadne ji za ramena a odvede do bezpečné vzdálenosti. Posadí ji na osaměle čnící pařez blízko jezírka a s vrtěním hlavy od ní odchází. 

,,Jedeme," zvolá Loych, když jsou všichni připraveni. Skupina chvíli jede poklidným krokem, pak se od nich ale kapitán nečekaně odpojuje a tryskem vyráží rybníčku. Žena na kůlu stále nejeví známky vědomí. 

To je jen dobře, aspoň se nebude pokoušet o útěk, pomyslí si Loych, vytáhne dýku a jediným pohybem zápěstí jí přeřízne pouta. Volnou rukou přitom přidržuje její tělo, aby se, až bude padat, nesesunulo k zemi. Přehodí si ji přes sedlo tak, že ji zaklíní mezi své tělo a koňský krk. Rozhlédne se kolem sebe, zdá se, že jeho kousku si zatím nikdo nevšiml - náves byla opět liduprázdná. 

Chystá se rozjet, ale náhle cítí, jak mu něco drtivým stiskem svírá nohu. Myslí si, že se vražedkyně probrala a zaryla mu své pařáty do lýtka, ale když pohlédne dolů, všimne si, že u něj stojí ta stařena, kterou Armitt prve odehnal. 

,,Stůj," zasyčí a upře na něj stářím zakalené oči, ,,jakým právem se opovažuješ krást nám núman-libi. Pomsta náleží nám. Náleží nám." 

,,Především náleží králi, babo," odplivne si Loych a chce se jí vytrhnout, dřív než ztropí povyk a přivolá ostatní, ale ona mu stiskne nohu ještě silněji. 

,,Pomsta náleží vždycky těm, kteří nejvíc trpěli," pronese stařena temně, ,,na to se pamatuj. Na to se pamatuj,... Mareiusi." 

Loych vytřeští oči, když ho osloví tím jménem, a chvíli není schopen jediného slova či pohybu. Pak se ale vzpamatuje, setřese její ruku a nakopne ji, až se svalí na zem. Rozjede se, a jestli se ta žena vůbec zvedla, o to už se nezajímá.