Na cestě do hlavního města Angona Neitha seděla na dně trestaneckého vozu a upírala zrak na dlaně, do nichž se jí zadřelo několik třísek, když ji ten voják, ten Loych nebo jak se u všech Paha-kiuových démonů jmenoval, hrubě strčil dovnitř a ona upadla a rukama zabrzdila až o dřevěnou podlahu z hrubě otesaných prken. Ztracená ve vlastních temných myšlenkách, v nichž se míhaly vzpomínky na rodné sídlo, smíšené s hrozivými výjevy z posledních dnů, střídavě zatínala prsty, aby viděla, zda jimi ještě vůbec dokáže pohybovat. Zda ještě dokáže vládnout vlastní myslí.

Krčila prsty a náhle jí hlavou jako blesk projel obraz, který ji od chvíle, kdy k té události došlo, děsil ve dne v noci. Viděla své vlastní ruce - upravené, pěstěné nehty, sametově hebké dlaně, útlá zápěstí, jež zdobilo několik drahých náramků - jak se blíží ke krku jakési ženy, jejíž tvář by podle všeho měla znát, ale najednou se nemůže rozpomenout, jak se ty krásné prsty, tytéž, které byly nyní do krve rozedřené a špinavé, obemykají kolem její bílé šíje, jak jí křečovitě svírají hrdlo... 

Angona začala zprudka dýchat. To jsem nebyla já, to jsem přece neudělala já, ne, já ne... Chytila se za hlavu a pevně stiskla víčka. Je to jen noční můra, noční můra je to, brzy přejde. 

Tak noční můra říkáš? ozval se kdesi v koutku její mysli jiný hlas, než který na ni mluvil dosud. Tak to jsi nebyla ty, kdo vlastníma rukama uškrtil svou nevlastní matku? A jejího syna také otrávil někdo jiný? Opravdu? 

Ne, ne. Ne! To ne já! křičela Angona uvnitř zoufalstvím. To nebyly mé ruce. Mně patří tyhle - sedřené, poškrábané, s podivným tetováním na předloktí. 

A jakpak se na ně ty škrábance a to tetování asi dostaly? otázal se hlas posměšně. Jen si nenamlouvej, hlupačko, před pravdou neutečeš. 

Ne! Ne! Já ne... 

Mlč už! Když tedy tamto neudělaly tvé ruce, tyhle si zajisté dobře pamatují, jak se do nich zadíraly provazy a jak potom vytáhly kapitánovu dýku a bodly s ní toho nebohého vojáka. Tyhle ruce vědí, Angono, kdo tohle všechno provedl. 

Ale já - 

Chtěla jsi tomu kapitánovi uchystat osud, který čeká tebe. Vymáčknout mu vzduch z plic oprátkou, jež patří na tvé hrdlo. Pošetilost. Před osudem neutečeš. Neutečeš, slyšíš?! Budeš pykat za to, co jsi spáchala. Zemřeš, a to brzy. 

,,To je lež!" vykřikla Angona nahlas. Několik vojáků, jedoucích v útvaru nejblíž k vozu, se po ní udiveně podívalo. 

,,Nikdo se tě na nic neptal," štěkl na ni Loych, ale sám byl jejím výkřikem také zmatený. Nejdřív tam seděla tiše a téměř se nehýbala a pak se najednou začala choulit, jako by jí bylo špatně, rvala si vlasy a přikrývala uši. Něco si nesrozumitelně mumlala a teď i vykřikla. 

,,Nech ji, kapitáne, jenom blouzní," řekl Armitt. ,,Teď už s ní snad nebudou žádné problémy. Dovezeme ji na hrad, král ji nechá -" při těch slovech si přejel prstem po krku, ,,a bude pokoj. Vrátíme se ke své obvyklé službě." 

,,Kéž bys měl pravdu," zahučel Loych, ,,obávám se však, že král má v plánu něco víc než jen běžnou popravu. Proč by jinak vynakládal tolik úsilí, abychom našli ženu, která to nemá v mozku tak úplně v pořádku? Vždyť se na ni podívej. Vychrtlá, v pažích nemá kouska síly a do všeho se vrhá po hlavě, jako by jí bylo úplně jedno, jestli ji to bude stát život." 

,,Vůbec se mi to nelíbí." 

Loych se zasmál. ,,Jsi voják, Armitte, když ses dával na tohle povolání, musel jsi tušit, že se za svou kariéru setkáš s mnoha různými zločinci. Neexistují jenom geniální padouchové, kteří myslí dlouho dopředu. Někdy holt člověk narazí i na takové, kterým v hlavě trochu přeskočilo. Ale to bys měl sám dobře vědět." 

,,Já ale nemyslím tohle," máchl rukou černovlasý voják s hustým plnovousem, ,,setkal jsem se už i s horšími. Spíš mi dělají starosti právě ty královy úmysly. Nelíbí se mi to už od chvíle, kdy nechal na hradě uvěznit Benolda, toho bývalého vojáka, který nás zradil. Jindy by s ním učinil krátký proces, ale teď... Stejně tak jako s Gaurem. Nerozumím tomu." 

,,Máš pravdu, něco na tom je, ale to se beztak brzy dozvíme."