„S tebou tak ještě někdy někam půjdu," zanadávala Natálie, když překročila další popadaný strom. Měla toho tak akorát dost. Proč se jen nechala ukecat? Teď se mohla válet na dece na zahradě a upíjet nějaký koktejl. Bože, to by byla krása.

Vítek, hnědovlasý kluk, se kterým začala chodit asi před měsícem, což teď uvažovala, jestli nebyla chyba, když se jí její nová teniska zabořila do další dávky bahna, se na ni vesele zakřenil, když se na ni otočil, protože si klidně pochodoval hned několik kroků před ní.

„Ale no tak, krásko, užívej si přírody a přestaň se tvářit jako kakabus."

Měla chuť mu ten jeho úsměv smazat z tváře nějakou pořádnou ranou větví. Už to úplně viděla před očima. Bylo by to tak uspokojující.

„Říkal si, jak to bude hezký v přírodě. Pojď, Naty, bude zábava. Ale rozhodně jsem nemyslela, že se ztratíme v nějakém zatraceném lese na blbým pochodu!"

Kluk se na ni zazubil a znovu se podíval do plánku.

„Nemusíš se hned rozčilovat. Tak si to holt trochu prodloužíme a užijeme si pochodu o něco dýl."

Naty po něm vrhla smrtící pohled a zastavila se s rukama v bok.

„Jdeme už o čtyři hodiny dýl. Sranda to přestala být před hodinou. Copak se dá v nějakým malým českým lesu ztratit?" zanadávala, zatímco Vítek si pohodil batohem a zkonstatoval.

„Jak vidíš, dá."

Opravdu by si tu šišku do obličeje zasloužil, prolétlo jí hlavou, když se rozešla a následovala ho ke skoro neviditelné stezce mezi stromy. Rozhodně moc prošlapaně nevypadala.

„Vážně si myslíš, že tahle stezka lidskému oku skoro skrytá nás dostane zpátky na tu zatracenou trasu?" neodpustila si poznámku. Načež si z batohu vytáhla láhev a hltavě pila. Tohle cestování bylo za trest.

Na jejím seznamu oblíbených věcí už měla tak desetkrát hodně rudou tužkou přeškrtané cestování, pochody a jiné podivnosti.

„Podle mapy to vypadá, že máme jít právě po ní. Věř jí," zavolal na ni, načež se vrátil a objal ji. Dívka se k němu přitulila a zahuhlala: „No, nemůžu říct, že bych jí nějak věřila. Plánek zklamal, mapa na tom nebude o moc líp."

To už ji však něžně políbil a ona zapomněla na únavu, vztek, stres a kdo ví co všechno. V tu chvíli věděla, proč s ním na ten pochod šla. Byl její kotvou, vždycky ji uměl rozesmát. Ukazoval jí nové věci a nenechal ji ve štychu. Její srdce se uklidnilo, když se od něj odtrhla.

„No dobře. Budu ti věřit," zašeptala a tentokrát, když pokračovali po cestičce, nehnal se o kilometr vepředu, ale šel jen kousek před ní a její dlaň spočívala v té jeho. Táhnul ji do kopců, jistil ji, když šli zase dolů.

Když se brodili přes potok, nesl ji v náručí, aby se nezmáchala. Pevně se ho držela a užívala si ten pocit, zatímco on konstatoval: „Možná by ses nemusela tak naklánět, jestli do té ledové vody nechceš spadnout."

Dívka se však jen zazubila.

„Já vím, že bys mě nepustil."

„No, v tom případě bychom tam popadali společně."

„To by byla romantika," vzdychla se smíchem, ale když hraně zabalancoval, jako kdyby padal, vypískla strachy a sevřela ho ještě pevněji.

Hned na břehu ji však zase postavil na zem a v tu chvíli si taky společně všimnuli malého zázraku. Uviděli prosvítat světlo skrz stromy. Natálie naprosto nadšeně vyjekla: „Díkybohu za to!"

A dokonce se rozeběhla a zapomněla na bolest nohou. Už chtěla být pryč z toho zatraceného lesa a nejlépe už na cestě domů. Nedbala na větvičky, které ji popichovaly, ani na šlahouny omotávající se jí kolem nohou a pokračovala dál. Odhrnula poslední překážky a vyšla na opuštěnou louku.

Nechápavě se zastavila. To nevypadalo jako to, co čekala. Z lesa přece měli vyjít na silnici a po ní jít do cíle. To si ještě z toho prokletého plánku pamatovala. Jenže tohle jako silnice nevypadalo ani v jejích nejdivočejších snech.

„Co to sakra je?" vyhrkla šokovaně, ale to už se skrz stromy prodral i Vítek, který vypadal stejně jako ona. Pořádně nechápavě.

„To není silnice," i jeho nezdolný optimismus v těch pronesených slovech dost pokulhával.

Vrhla po něm vražedným pohledem a kousavě poznamenala: „No to rozhodně není. Nějaká silnice bude tak na hony vzdálená. Na co máš, prosím tě, tu mapu, když jsme stejně úplně mimo, než jsme chtěli. Myslela jsem, žes ji vytáhl právě proto, že jsme zabloudili, tak abychom se našli, ne abychom se ztratili úplně."

„Říkal jsem, že v ní čtu poprvé. Chybka se stane," odsekl napruženě a zabořil nos do mapy ve svých rukou.

Natálie si povzdechla. Čím dál tím lepší. Její vztek i stres z toho, že se nejspíš domů nedostanou, ani do noci, se akorát zvětšovali.

„Kdybys nebyl tak proti telefonu, takhle blbě bychom na tom nebyli. Ale to ty né. Prý, že si uděláme den bez techniky. No, tak to vypadá že budeme spát někde pod širákem, protože ani nemůžeme najít, kde jsme, když nemáme mobily."

„Přece nejsme tak závislí na mobilech. Dřív se taky museli dokázat dostat z místa na místo bez nich. Tak to zvládneme taky. Prostě projdeme tou loukou a pak už určitě budeme u silnice a tam nám někdo zastaví, nebo někdo poradí," prohodil rozhodně, načež ji objal kolem ramen a postrkoval do vysoké trávy.

„Tak to doufám, že po téhle nebude následovat další louka," zahuhlala si spíš sama pro sebe, ale poslušně postupovala po jeho boku. Taky co jiného jí zbývalo. Rozhodně tu nechtěla zůstat sama.

A aby se jim to jejich bloudění ještě víc zpříjemnilo, nemohl chybět déšť. Takže se za chvíli rozpršelo jako o život. Jako kdyby tam někdo nahoře ječel: „Ještě, ještě, ať jsou promočení až na kost!"

Natálie tiše zanadávala, když na ni dopadly první kapky. Dnešek nemohl být horší, pomyslela si, když se společně rozeběhli, aby se co nejrychleji dostali někam do bezpečí. Každý dopad studené kapky studil a její zoufalství se jen umocňovalo.

Nejméně měsíc nevystrčí paty z domu! Nikam! Když v tom ji Vítek zarazil v jejím trhání rekordů na nespecifikované množství kilometrů, až byl div, že do něj nenarazila. Nechápavě na něj zírala, ale on shodil na zem bágl a k jejímu šoku se jí uprostřed té louky uklonil. Nevěřícně zírala stejně jako kapky vody, které dokonce na okamžik ustaly v otravném provokování a ječely: „Co to dělá?"

„On se zbláznil?"

„Vždyť jsme ho tak dlouho neprovokovaly."

Jenže jejich hlásky byly vzápětí přerušeny, když se Vítek smrtelně vážně otázal, jako kdyby stáli někde uprostřed zářivého sálu, a ne na zabahněné louce, kde lilo jako z konve: „Zatančíš si se mnou?"

Dívka už měla na jazyku, že mu vynadá do cvoků. Opravdu měla za dnešek vymyšlených tolik nadávek, že by jí to problém nedělalo. Jenže při pohledu na jeho nataženou ruku a úsměv ve zmáčeném obličeji, se v ní něco sevřelo. Proč by se měla zlobit? Proč by i na tom všem zlém dneska nemohla vidět něco dobrého?

A právě kvůli tomu přijala jeho ruku a na ústech se jí mihl úsměv, když mu vkročila do připravené náruče.

„Víš, že jsi cvok?"

Vítek ji uchopil kolem pasu a zatočil s ní, než odvětil vesele: „A právě proto se ti tak líbím."

„Jsi nějak sebevědomý!" odpinkla se smíchem, zatímco on jen naprosto skromně pokrčil rameny.

Víc slov však už nebylo potřeba a oni se začali pohybovat v rytmu imaginární hudby. Možná jim hudbu tvořily dopadající kapky deště. Možná hučení samotného deště. Jejich kroky však opravdu tančily v rytmu, zatímco dívce z úst vycházel tichý smích. Možná to nebylo ideální, ale svým způsobem to bylo na celém dni to nejkrásnější. Na chvíli zapomněla na to, jak ji bolí nohy, jak je vyčerpaná a jak by si nejraději někam lehla a už se nehnula. Naopak se nechala za zavřenýma očima vést a představovala si, že jsou úplně jinde. Kroky uměla zpaměti. Často a ráda navštěvovala plesy, a proto si mohla dovolit nedávat pozor na nohy.

Byl by na ně opravdu zajímavý pohled, kdyby se někdo na tom opuštěném místě vyskytoval. Tančili tam a nechávali se promoknout na kost a sem tam se rozlehl jejich společný smích. Protančili několik okamžiků, jako kdyby byli na světě sami. Než se konečně udýchaní a promočení zastavili těsně u sebe a hleděli si do očí. Chvíli nevnímali nic jiného než pohled toho druhého, než se kluk pomalu sklonil a dotkl se jejích sladkých mokrých úst a oba splynuli v něžném polibku.

Už bylo jedno, že byli kdesi ztracení. Ani jednomu to nevadilo. Bylo to zapomenuto. A tak když se konečně zase vydali na cestu, vše bylo jinak. Dívka tentokrát šla v jemném objetí se svým přítelem, který ji k sobě něžně tiskl.

„Musím říct, že na louce jsem opravdu ještě netančila," zamumlala tiše při společné chůzi.

Její společník se na ni zakřenil, když prohodil: „To byl můj velkolepý plán. Okouzlit tě tancem mezi kapkami deště."

A oba se společně zasmáli, protože věděli, jak kecá. Jejich kroky však nabyly ráznosti, a tak se brzy dostaly do míst, kde s úlevou zahlédli silnici. Opravdu. Ne další pole, louky, nebo snad jejich nejhorší noční můru les, ale naštěstí opravdu silnici. To je ještě víc motivovalo, že přidali a jakmile se jejich nohy dotkly asfaltu, vyšel z jejich úst povzdech. Teď už stačilo jen, aby kolem jelo auto a vše bude v pohodě.

Ovšem to by na té samotě taky muselo něco jezdit. Stáli tam několik minut, ale nehnulo se ani stéblo trávy. Oba zkoumali oba směry, ale ani záblesk světla se neobjevil. A tak se vydali směrem podle mapy, kterou už Naty v duchu nazvala hloupá kniha, a doufali, že již brzy něco kolem projede a zastaví. Ovšem přesto mezi nimi už panovala lepší nálada. Dívka byla spokojená po tanci, takže už ani nenadávala a užívala si společné objetí. Takže když u nich po jednom výšlapu takového středního kopce opravdu zastavilo stařičké auto hnědé barvy a z něj vykoukla stará paní s vráskami až na zem a spráskla ruce, skoro tomu ani nevěřila.

„Bože, děti, vy ale vypadáte. No tak, Franto, ukliď ten binec vzadu, ať si mají kam sednout a vyštrachej z kufru deku, aby se měli do čeho ty nebožátka zabalit. Bože, jen abyste se nenachladili. To by bylo pozdvižení," vyhrkla ta dobrá duše a Natálie se vděkem div nerozplakala, zatímco Vítek ženě hlasitě děkoval a vysvětloval, že se tak trochu ztratili na pochodu.

Bábi se usmála a vyhrkla: „Jo, tady se ztrácejí lidé často. Holt ty lesy se zdají, že by se tam nemohl člověk ztratit a stačí hodina a člověk neví, kde vyšel. Ale nebojte, my už vás domů dostaneme. Nejdřív to však chce horký čaj s medem. Franto, nehekej a přidej, vždyť tu dřív zmrznou, nebožátka."

Nezapomněla ani při mluvení s nimi mladého muže dirigovat. To už však muž otevřel dveře na jejich straně a ukázal jim, aby nastoupili, ale ještě předtím tam hodil deku. Netvářil se moc nadšeně, ale spíš odevzdaně. Oni to však zrovna moc nevnímali, protože prostě jen chtěli z toho deště. Naty se tam vrhla s nezměrnou úlevou jako první, zabalila se do deky a zbytek nabídla Vítkovi, který se k ní přitulil a se spokojeným povzdechem zavřel dveře.

To už se na ně babička otočila: „Ach, vy nebožátka. Musíme vás brzo dostat do tepla. Franto! Na co, prosím tě, čekáš? Spěcháme!"

Načež vytáhla ze své kabelky sušenky a podala jim aspoň je. Ta kouzelná babička byla očividně připravena úplně na vše. Oba se po dobrotách natáhli jako hladoví žraloci a stejně tak to i během minuty sežrali.

„A jak dlouho jste tu bloudili?"

„Několik hodin," odvětil způsobně Vítek, zatímco dívka si užívala trochu toho tepla a pocitu, že už nic nemusí.

Stará žena spráskla ruce.

„No, to je příšerné. Ještě, že jsme jeli kolem. Ani si nechci představovat, co všechno by se mohlo stát!"

Zatímco muž radši přidal na plyn, aby nedostal zase vyhubováno. Žena však měla pravdu. Byla to záchrana na poslední chvíli. Promočení by na tom nebyli zrovna dobře. Takhle měli naději, že to neodstůňou.

„Copak jste neměli mobil, abyste někomu zavolali?" neodpustil si chlápek, aby se taky trochu nepřidal do rozhovoru. Ovšem chyba lávky. Nebyla to zrovna nejlíp zvolená slova.

„Bohužel jsme bez techniky. Chtěli jsme si užít přírodu bez rušivých elementů," vysvětlil Vítek a nevšímal si vědoucího pohledu Naty. Však ona to říkala několikrát.

Ovšem babička se hned přidala na jeho stranu.

„Ale, prosím tě, ty vaše mobily. Naopak příroda se má vychutnat bez nich. A radši koukej dopředu. Ještě nás někam naboříš!" uzavřela ta dobrá duše a jim věnovala sladký úsměv, zatímco jemu zamračení.

Cesta pokračovala dál v duchu nadávání řidiči a pak projevováním starosti o ně. A když přijeli na statek, kde ti dva bydleli, hned byli pozváni dovnitř, převlečeni do teplého a suchého oblečení a hřáli si ruce o horké čaje, zatímco babička kolem nich čile pobíhala.

A právě když zrovna odběhla pověsit prádlo, tak se Natálie naklonila k Vítkovi a zašeptala: „Děkuju za tenhle výlet. Nakonec to nebylo úplně špatné. A ten tanec v dešti byl úžasný."

Usmál se na ni a cvrnkl ji do nosu.

„Pro tebe cokoli."

A tak byli pořádně vykrmeni jako husy před popravou a prohřáti až jim bylo vedro, než jim konečně žena dovolila myslet na cestu domů. A jelikož už byla tma a oni se nechtěli nechat přemluvit na přespání, hnala Frantu do auta, aby je do jejich domova odvezl a venku na zápraží se s nimi loučila jako stará známá. V její společnosti se cítili opravdu skvěle. Působila doopravdy jako taková kouzelná babička, zatímco cesta s jejím synem byla jako cesta s Mrazíkem. Mlčenlivá a chladná, protože topení ani nezapnul. A když zaparkoval před domovem Natálie, vypadal, že by je nejraději vyhodil na ulici vyhazovacími sedadly auta, aby to bylo co nejrychlejší.

Oni však i přesto zůstali slušní, zatímco on jen přikyvoval a přitom podupával, aby už vypadli. Proto hbitě vylezli ven a jen stáli na chodníku a sledovali, jak si frčel pryč, a teprve když jim zmizel z očí, tak se rozřehtali.

„Ten si nás očividně neoblíbil," poznamenala dívka, zatímco hleděla za vzdalujícím vozem.

„Očividně si chtěl konečně taky pustit telku," odvětil Vítek vesele. Načež ji doprovodil ke vchodu a políbil na rozloučenou. Oba se konečně vrátili k rodičům, kteří už hrůzou skoro šíleli a nakazovali jim, že bez mobilu ani ránu.

Ale jejich neslavný výlet měl další den ještě dohru, když se rozhodli zajet té dobré duši poděkovat za její pomoc. Koupili nějaké ty drobnosti a autobusem se tam rozjeli. Tentokrát aspoň věděli, kde to je a jak se dostat domů.

Od zastávky přišli až ke stavení, a když je stará žena uviděla, její tvář se rozzářila radostí. Při předávání dárků, a ještě při opětovném poděkování za pomoc je pak div neumačkala v babičkovském objetí.

„Ale kdeže, děti, to by přece udělal každý. Ale radost to jste mi udělaly. No tak kam se sunete. Upekla jsem zrovna buchty, pojďte dál! Přece je nebudu jíst sama. Franta přijede kdo ví kdy," jela jako kolovrátek, a tak se dali ukecat na buchty.

A stará žena povídala a povídala o všem možném, zatímco jí poctivě naslouchali. Bylo vidět, že je hodně osamělá. Za celou dobu totiž nikdo nepřišel, až pozdě večer Franta vyčerpaný z práce, a když je uviděl, zbledl. Očividně je nechtěl vést zase domů, což samozřejmě musel, když té dobré dámě slíbili, že se zase někdy staví.

A ten slib se stal jejich tradicí. Od té doby se aspoň jednou do měsíce na statku objevili. Nebyli sice s paní Dvořákovou, jak se stařenka jmenovala, příbuzní, ale to neznamenalo, že jí nemohli udělat radost chvilkou popovídání a nějakou drobností, zatímco ona je vždycky nacpala nějakou lahodou, kterou zrovna vytáhla z pece. A tak se díky nepovedenému pochodu poznali lidé, kteří by na sebe jinak nejspíš nenarazili. Mladý pár, stařenka a věčný bručoun Franta.