Opravdu mi nebylo nejlépe. Na to, jak se o upírech píše v samých superlativech, že se mají prostě skvěle, vypadají jako ti největší borci, nebo se dokonce na slunci rozsvítí jako vánoční stromeček, tak já se naopak cítil daleko hůř, než když jsem byl tím obyčejným slabým člověkem. No fakt. Zkuste si být upírem, který nesnáší krev, dělá se mu z ní špatně, ale přesto všechno si tu dobrotu jeho tělo žádá, takže musí překonávat dávicí instinkt. A tomu všemu může poděkovat nějakému idiotovi, kterému přišlo naprosto super ho proměnit v upíra. Nejspíš si myslel, že mi splnil dětský sen. Blbec!

Takže vám nezbývá pak nic jiného, než s odporem dělat co je nutné pro přežití. Pít krev, která chutná jako rez. Blé. Samozřejmě je tu taky možnost dobrovolně se nechat zabít tím, že odmítnete krev, ale zkoušeli jste to někdy provést v praxi? To prostě nejde, když kolem vás chodí miliony lákadel. To by nikdo nevydržel, za to vám ručím.

A já při pohledu na volající krev jednoho studenta, nedaleko ode mě, jsem to fakt nedokázal. Vydržel jsem se držet asi pět minut, pak mi v hlavě vybuchly hvězdičky a já se na něj naprosto bez rozmyslu vrhl. Žádné stolování, varování ani ohledy. Prostě nic.

Zakousl jsem se mu do krku a pil, jako kdybych byl týden na Sahaře a hlavou mi bušilo jen jedno jediné slovo. Žízeň. Žízeň.

Přesto i v tomhle nezadržitelném stavu ve mně zůstala určitá část gentlemana. Takže pokaždé, kdy jsem se dokázal odtrhnout od proudu té čerstvé a zároveň hnusné teplé krve, jsem ze sebe vyrazil: „Promiň."

Nebo: „Fakt se omlouvám!"

„Kdyby to jen šlo, nedělal bych to."

„Ach ta krev, promiň."

A takhle pořád dokola, až mě vlastně už nemohl slyšet. Byl mrtvý. Smutně jsem hleděl na toho brýlatého studenta, který měl pravděpodobně namířeno na nějakou zkoušku a očividně byl fakt hodně nabiflovaný podle tíhy jeho batohu, který byl snad těžší než samo vycucané tělo.

Skoro jsem námahou zafuněl. Jako nějaká ta síla se mi taky nedostavila. Člověk za život vidí tolik filmů o upírech, a když se jím stane, zjistí, že to všechno jsou jen lži. Všechny výhody absolutně neplatí. A že by novému upírovi filmy napověděly, jak se udržet a nevysát člověka až do dna jako skleničku vína, o tom nikde není ani žblepnutí.

Při pohledu na košili s červenými skvrnami jsem si povzdechl. Dělalo se mi zle. Jak jen jsem krev nesnášel. Proč upíři nemohli pít třeba kakao? To má přece každý rád a nemá chuť ho zase hned vyzvracet.

Zafuněl jsem. Hlavně se nedívat na tu mrtvolu a krev, jinak hodím šavli a všechno přijde vniveč. Skoro poslepu jsem se vydal z místa činu. Aspoň jsem uhasil největší hlad a chvíli se budu moct pohybovat mezi lidmi, aniž bych si mezi nimi vybíral, co bych si dal za svačinku. Normálně jsem je ve chvílích nekontrolovaného hladu neviděl jako lidi, ale naopak jako různé lákavé dobroty. Studenta jsem si třeba představoval jako pořádný biftek s brambory. No, lahoda. Kdo by odolal.

Naštěstí aspoň mezi lidmi jsem nějak nápadně nevyčníval. Působil jsem jako oni. Dvě ruce, dvě nohy a pokožku jsem měl trochu bledší, ale to zase takový handicap nebyl. Horší to bylo se smíchem. Nesměl jsem se moc smát, protože ukazování mých zubů nebyl nejlepší nápad, jelikož nevypadaly zrovna moc normálně lidsky. Což tohle bylo třeba jedno z málo, co bylo z upířích filmů pravdivé. Aspoň něco. Kromě toho, že vypadaly naprosto blbě, ještě k tomu byly dost nepraktické. Pořád mě šťouchaly do dásní, a to vážně nechcete.

No, to že jsem nemohl na slunce byla taky jedna z mála pravd. Ovšem žádný prsten jako v nějakých knihách mi opravdu zázračně nepomohl. Prostě jsem mohl vycházet jen za šera a občas, kdy jsem si nebyl jistý, zda už mohu nebo ne, jsem vytáhl levou nohu, aby to zkusila za mě. To jen proto, že jsem ji neměl zrovna moc rád. Prostě nebyla mezi oblíbenci. To se stává.

Nyní jsem tedy v příjemném šeru procházel ztichlým městečkem a jelikož jsem nekoukal na tu odpornou skvrnu na košili, už mi bylo i celkem dobře. Navíc vraždu studenta jsem si již stačil pěkně omluvit. Prostě jsem ho chtěl ušetřit stresu ze zkoušky. Takže kdyby mohl, určitě by mi poděkoval.

A tak se mi zlepšila nálada. Hned jsem si vykračoval veseleji. Těšil jsem se do své chladné hrobky. Vážně, upíři nežijí v drahých hotelech, jak se všude píše. Musí žít kdesi daleko od lidí, v nějaké pustině, protože vidět lidi a jejich vařící krev pořád by nejednoho dovedlo k šílenství. Navíc kdyby byli příliš často ve městě, lidi by si je mohli spojit s vraždami, protože co jsem tak objevil človíčkové opravdu hrozně rádi zjišťují, proč jich sakra najednou tolik ubývá. Proto jsem byl rád za objevení takové malé osamělé hrobky, kde nikdo nebyl a já tam měl svůj klid.

„Pane?"

Najednou jsem byl vyrušen ze svých myšlenek tichým hláskem. Překvapením se mé nohy zarazily uprostřed kroku a já se zmateně rozhlédl kolem sebe. Ovšem nikoho jsem neuviděl.

„Prosím?"

„Tady dole," ozvalo se znovu, a tak jsem sklonil hlavu a zůstal nevěřícně hledět na dvě malé děti před sebou. Na jednu copatou holčičku a ryšavého klučinu.

V první chvíli mi prolétlo hlavou: Velký upíre, díky za toho studenta. Protože, kdyby mě krev nutila zabít zrovna tyhle dva prcky, nejspíš bych to úplně dobře nerozdýchal. A tak uchráněn od pocitu zvracení, jsem se celkem uklidněně sklonil a zeptal se: „Copak tu takové malé děti dělají?"

Holčička s brýlemi na nose a šmouhou na tváři okamžitě bystře zareagovala: „A co tu děláte vy?"

Moje oči překvapeně zamrkaly. Byla nějaká drzá. Nečekal jsem takovou reakci, proto následovalo ohrazení: „Do toho ti nic není, holčičko!"

„Tak to vám pak taky ne," vrátila mi to i s úroky. Dotčeně jsem po ní mrskl pohledem. Ona však neuhnula. Proto jsem jí tedy odpověděl, ale ovšem jen tu dětem přístupnou verzi. Část o vysátí studenta jsem strategicky zamlčel: „Já se tu procházím."

Očividně jsem si u ní šplhl, protože se i ona uráčila mi odpovědět s tím dětským nadšením a zápalem: „My tu zase lovíme upíra."

Moje polknutí muselo být slyšet až tam dole u těch dětí. Nevěřícně jsem na ně hleděl, zatímco v hlavě se mi míhaly otázky. Oni mě honí? Tak rychle? Jak se o mně mohly hned dozvědět? Copak ten student nebyl mrtvý?

„Tady a upír? Chacha, taková hloupost," pokusil jsem se je tedy dostat ze své stopy hraným veselím a posměchem, ale pravdou bylo, že se uvnitř mě pěkně svíraly vnitřnosti.

Chlapec, který dosud nepromluvil, se konečně rozjel ve stopách své společnice, když konstatoval přechytrale: „Ano, je to tak. V blízkosti se objevil upír a je povinnost skautů ho chytit a předvést k zodpovědnosti. Zabil již tři lidi."

„Mohl to být někdo jiný," pokusil jsem se obhájit upíry, ale klučina jen rozhodně zavrtěl hlavou.

„Vysál z nich krev. To umí jen upír. Copak nečtete fantasy?" poučil mě s povzdechem trpícího, jako kdyby nemohl pochopit moji hloupost. Než jsem se však mohl nějak bránit, dívenka si posunula brýle na nose a vzrušeně vypískla: „A my jsme tomu neřádovi na stopě!"

Z úst mi nedokázalo vyjít nic jiného než to jedno sípající slovo: „Opravdu?"

„Jo, procházel nedaleko od nás. Našli jsme stopy. A právě proto s sebou máme vybavení na zbavení upíra. Česnekem ho omráčíme a kůlem pak zabijeme," bylo mi vysvětleno, jak se to dělá a já jen těžce polkl. Směr rozhovoru se mi ani trochu nelíbil. Přesto jsem si neodpustil taky zahrát na chytrolína, když jsem je poučil celý šťastný, že jednou mám nad nimi navrch: „Česnek proti upírům nezabírá."

„Samozřejmě, že ano. Ve filmech to tak je!" začala se hned dívenka hádat, jenže já si stál na svém: „Ale není to tak."

„A jak to víte? Jste snad nějaký specialista na upíry?" přidal se chlapec velice podezřívavým tónem a já si hodlal užít chvíli svojí slávy, když jsem se na ně povýšeně podíval a konstatoval: „Něco takového."

„A nejste náhodou sám upír, pane nejchytřejší?" vyhrkla copatá panenka otráveně a rovnou, snad pro jistotu, mi přitiskla celý svazek česneku k tělu, až jsem vypískl. Ještě, že i tohle byl další mýtus, protože jinak by to bylo víc než nemilé. Zatracené děti! Jsou až příliš zákeřné, pomyslel jsem si, když jsem ten odporný svazek odstrčil a odsekl: „Ale, prosím tě, holčičko. Mně se dělá už z pohledu na krev špatně. Copak si myslíš, že by to u upíra bylo možné?"

Ona si mě však dál podezřívavě prohlížela.

„Kdo ví. U upírů je všechno možné," poučila mě nevzrušeně a pak poskočila nadšením, když jí na mysl přišel skvělý nápad, o který se se mnou hned podělila: „Tak my si vás vyzkoušíme. Když projdete naší zkouškou tak dobrý. Když ne, budeme vás muset napíchnout na ten kůl. Co se dá dělat."

Tahle debata mi opravdu nedělala dobře. Bavit se o mé smrti na kůlu nebyla sranda. Navíc mě chtěli zkoušet. Takoví usmrkanci. Jenže taky by se to mohlo pěkně zvrhnout, a to bych byl velice nerad. Stačila ta dnešní malá chybička s tím našprtaným studentem.

„Bohužel já dost spěchám," pokusil jsem se z toho elegantně vykroutit, ale toho se ti prťavci hned chytili úplně jinak, než jsem chtěl.

„Takže jím jste!"

„Bojíte se!"

„Víte, že prohrajete!"

Začaly po mně házet jedním výkřikem za druhým, a přitom si připravovaly ty svoje nebezpečné zbraně. Povzdechl jsem si a zvedl ruce.

„Nene, jen spěchám. Ale dobře, tak ještě chvíli se mohu zdržet. Vyzkoušíme to," pronesl jsem a sám nevěřil tomu, že jsem něco tak pitomého dostal z úst. Takže vlastní sebevražda. Opravdu skvělý krok.

Děti kolem mě rázem začaly vzrušeně poskakovat a nejspíš už v hlavách vymýšlely, co vyzkouší jako první. Já osobně doufal, že nezačnou krví. Sice jsem byl nasycený, ale i tak by to nebyl nejlepší začátek této podivné spolupráce.

„Takže nejdříve vás polijeme svěcenou vodou a uvidíme, co se stane."

Bylo až s podivem, že s sebou v batohu vážně tahají svěcenou vodu. Kdo ví, kde ji ukradli. Pochyboval jsem, že by si ji vzali v kostele s maminčinou a kněžskou podporou. Ovšem tahle část mi nijak zvlášť nevadila. To byl totiž další zbytečný mýtus. Svěcená voda se nijak nelišila od té normální. Nebylo na ní nic kouzelného nebo ďábelského. Mohl bych se v ní klidně koupat, a ještě bych si u toho zpíval.

Ještě, že lidstvo bylo tak dobře klamáno filmy. Co jsem si tak zažíval na vlastní kůži, tak jsem docházel k názoru, že ty filmy museli určitě natáčet upíři, aby zmátli své pronásledovatele a mohli si žít v klidu a míru. Samozřejmě pár pravdivých prvků tam vložit museli, aby se neřeklo. Ale i tak odvedli geniální práci.

„Tak jen do toho," vyzval jsem je a čekal na spršku. Už to bylo potřeba. Po procházce jsem nevoněl zrovna líbivě. A ani upíři by nezískali nějakou tu ženu, kdyby se občas neumyli. Takže vodu zdarma jsem nehodlal odmítat. Konečně dopadly první kapky a já si to pořádně užíval, zatímco kolem mě poletovaly hlásky dětí.

„Asi to nebude upír."

„Spíš bezdomovec."

„Jono, když se tak raduje z vody."

To nebylo zrovna milé konstatování. Já a bezdomovec? Neuvěřitelné. Ovšem, než jsem se začal rozčilovat dál, zamyslel jsem se. Vlastně nebyli tak daleko od pravdy. Žádný dům na Bahamách jsem nevlastnil. Když se člověk stane upírem, rozhodně na něj nikde nečeká dav dalších upírů, co by ho vítali s nadšenými úsměvy a transparentem: Vítej nový upíre, rádi tě poznáváme.

To ani omylem. U upírů spíš platilo pravidlo: Dělej si, co chceš a neotravuj. Rozhodně bylo takové benevolentní. To už jsem se však probral z myšlenek a konstatoval k dětem, které se netvářily zrovna nadšeně: „Takže jsem prošel, ne?"

Ti dva uličníci po mně vrhli vážnými pohledy, jako kdyby byly nějakými opravdovými detektivy.

„Na nějaké to konstatování je ještě příliš brzy," pronesl chlapeček rozhodně a vytáhl nůž. Fakt jsem nechápal jak to, že ty děti mají tolik nebezpečných věcí. Trochu jsem couvl, ale to už se říznul do prstu a já uviděl vytékající kapku krve. V tu chvíli se mi začal zvedat žaludek a zároveň mě ta kapka přitahovala jako magnet.

Upírku, no tak pojď si ještě trošku dát.

Ani omylem, ohradil jsem se v duchu, zatímco žaludek se houpal jako loď na vodě a v ústech se mi do toho všeho ještě sbíhaly sliny. Opravdu úžasná kombinace. Ještě, že jsem byl nasycený, jinak bych už se na ten pidi prst dávno vrhl. Takhle jsem se z posledních sil odvrátil a zasténal: „Dej to pryč, nebo se pozvracím!"

„To může jen hrát!"

„Přesně!"

„Dej mu to blíž!"

Bože, ty děti jsou sebevrazi, pomyslel jsem si, když se mi snažily dát prst přímo před oči, takže mi krev úplně zpívala do uší fanfáry a zároveň mi dávala prst do krku, abych se pozvracel. Netušil jsem, co je silnější. V jednu chvíli vyhrávalo zvracení a pak zase chuť vysát je do poslední kapky. Pozice se však měnily tak rychle, že jsem to skoro nestíhal sledovat.

„Co to tu provádíte? Co děláte tomu pánovi?" ozval se náhle vysvoboditelský hlas a já vydechl úlevou, když se přihnala rozcuchaná maminka s rozzlobeným výrazem.

„Co jsem vám říkala? Ať těmi blbostmi nikoho neotravujete!"

„To nejsou blbosti, mami..."

„Ale jsou! Upíři nejsou a teď se chudákovi pánovi omluvte a půjdeme domů, kde budete zpytovat svědomí!" poučovala a hubovala je dál, zatímco děti jen zahanbeně sklopily zrak a sborově zahučely: „Omlouváme se."

Načež už je ta dobrá žena pobízela k odchodu. Sama se však ještě otočila a omluvila se mi za ně: „Jsou to ještě malé děti. Rádi blbnou. Tak se na ně nezlobte."

A s posledním úsměvem se hnala za nimi. Nejspíš by ji ani ve snu nenapadlo, že její děti mluvily pravdu a byly až nebezpečně blízko odhalení upíra. Ovšem já byl za její nevědomost opravdu šťastný.

Jakmile celá rodina zmizela, oddechl jsem si. Už mi bylo opravdu zle a já se začínal obávat, že budu vést další omlouvačný maraton, zatímco z nich budu vysávat krev.

Tak tohle jsem přežil, prolétlo mi hlavou, když jsem se konečně mohl vydat do svého upírského bejváku. Potřeboval jsem chvíli klidu a oddechu. O samotě. Někde, kde mě nebude pokoušet žádná hnusná krev. Ven vylezu teprve tehdy, až bude nutkavá potřeba krve k nevydržení. Dřív ani omylem.