„Pojď se podívat, co jsem našla na půdě," zavolala Silva, zatímco vyklízela jejich starou půdu, kterou chtěli tohle léto renovovat. Zamyšleně opřela svůj nález o stěnu a opatrně ho utírala hadrem, zatímco slyšela rychlé kroky mířící nejdříve k žebříku, a pak funící po něm nahoru.

„Doufám, že nemyslíš myši. Víš, že se těch malých potvůrek bojím," ozval se veselý mužský hlas, který zněl čím dál blíž, až i s kroky uslyšela, že je na půdě. V ten moment se k němu otočila a pobaveně se na něj zazubila.

„Neboj, nic takového. To bych ti přece neudělala," pronesla s jemným modulováním hlasu a s něžným úsměvem k němu natočila svůj nález tak, aby na něj dobře viděl.

Její manžel, který byl vysoké postavy, takže si musel dávat pozor, aby se neuhodil o trám, došel opatrnými kroky blíž a konečně upřel své hnědé až oříškové oči na obraz stojící u jejích nohou.

A rázem se na jeho tváři začal rozšiřovat úsměv plný vzpomínek, zatímco po něm očima jezdil sem a tam, jako kdyby se toho pohledu nemohl nabažit.

„Ach, tenhle kousek. Už jsem na něj skoro zapomněl. Myslel jsem, že jsme ho někomu dali, nebo že se ztratil při stěhování," vydechl zamyšleně, zatímco k ní dvěma kroky došel, políbil ji do vlasů a objal kolem pasu.

Žena se k němu spokojeně přivinula a šeptla: „Já bych ho tady taky nečekala."

Načež si chvíli užívala objetí, než se mu vymanila, a ještě párkrát otřela obraz, aby odkryla všechny jeho kontury, a oba si tak mohli připomenout jeho krásu.

Na obrazu byl znázorněn chlapec a malá dívka, kteří se drželi za ruce a hleděli kamsi do dáli, kde se vynořovalo něco jako zámek. Celé to mělo takovou tajemnou atmosféru a nádech záře. Zdálo se, že ty dvě malé postavičky stojí kdesi v jeskyni a hledí na celý jejich vymyšlený svět.

I po tolika letech se jí tajil dech při pohledu na něj.

„Pořád vypadá úžasně," pronesl její přítel, jako kdyby jí četl myšlenky a po chvíli dodal: „Vlastně právě on může za to, že jsme spolu. Nebýt toho obrazu, možná bys skončila s nějakým pupkatým Pepou, co po tobě pokukoval..."

„A ty s nějakou barbie Ellou," vrátila mu vesele a oba se uvolněně zasmáli. Tak to mohlo skončit.

...

Spolubydlící ji přemluvila, aby vyrazila společně s ní na párty, a jelikož jednou nechtěla být za tu, co kazí každou zábavu, souhlasila s tím, ale pod podmínkou, že nebude nic pít.

Její drahá Julie se na ni jen zakřenila, když jí hodila své šaty, a prohodila: „Jasný, kámoško. A už se oblíkej."

Společně vyrazily do města a do bytu, kde se ta velká oslava konala. Lidí tam už bylo plno, když vešly do řvoucího bytu. Silva s povzdechem, druhá dívka už s popěvkem na rtech a v rukou svírající kelímek s alkoholem, který vytrhla prvním lidem, okolo kterých procházely.

Musela se pousmát, když ji viděla. Sama několik kelímků odmítla a jen stěží se mezi propocenými těly dostala dovnitř, zatímco se jí vyřvávající hudba zadírala do uší. Konečně se shluk lidí kolem ní trochu uvolnil a ona uviděla provizorní parket a stůl s občerstvením. Než se však k němu mohla jen přiblížit, už se vedle ní zase vynořila její divoká kamarádka a cpala jí do ruky plný kelímek.

„Ne, nechci!" vydechla, ale Julie jí to vrazila rázně do ruky a odsekla: „Neboj, tenhle je bezpečný!"

Nebyla si tím sice jistá, ale nechtěla se hádat, tak si to vzala a napila se. A od té chvíle večírek nabral na obrátkách. Její zábrany nečekaně padaly a ona ani nedopila celý kelímek a už se na celý svět smála společně s ostatními, kteří jí spíš splývali.

Všechno bylo najednou tak veselé, rychlé a zamlžené. Na další kelímek se už pobízet nenechávala, rovnou ho do sebe vyklopila.

„Vidíš, že je to zábava, co?" ječela na ni Julie a ona se jen dlouze smála, a v jejích uších to znělo až zpomaleně. Svět se točil v kruzích, hudba se už nezdála tak hlasitá a všechno bylo prostě skvělé. Společně tančily, než se jí vyvinula a se zpíváním se vydala po schodech do patra. Prostě se tam chtěla podívat. Byla zvědavá. S písničkou na rtech se tam dopatlala i přes neuvěřitelně nerovný povrch.

„Ono se to snad hýbe," postěžovala si sama sobě, když se nahoru konečně dostala.

Se smíchem si drcla na nejvyšší schod a upila z dalšího kelímku. Zasmála se. Bylo to skvělý. A v tu chvíli si všimla obrazu, který visel na zdi podél schodů. Naklonila se blíž, aby rozeznala detaily a aby se pořád netočil tak dokolečka.

„Prosila bych zpomalit," vyhrkla nespokojeně.

Bohužel její přání nebylo splněno. Točení neustávalo. Obraz se jí však i přesto líbil. Měl tak pěkné světlo. Vyvolávalo to v ní až takovou objímací náladu, že se sama objala.

„Na co tak koukáš?" ozval se za ní pobavený hlas.

Překvapeně sebou trhla a málem by spadla ze schodů, kdyby ji nezachytily dvě rychlé paže. Zvedla oči a zůstala zírat na sympaticky vypadajícího rozčepýřeného klučinu, který se na ni zubil, zatímco ji svíral za ruku. Bylo zajímavé, jak se jeho postava měnila. Během jedné chvíle byl obrovský a pak zase malý. Musela se smát.

„Čemu se směješ?"

Ona však jen mávla rukou a byla by se s ní uhodila do zdi, jak neodhadla vzdálenost, ale znovu jí přišel na pomoc. Užasle zírala na jeho ruku držící její. Delší dobu než bylo normální. Uslyšela odkašlání. Jo, jasně. Je tu někdo s ní. Ptal se na obraz.

Proto od rukou odtrhla zrak a upřela ho na to umělecké dílo, než odpověděla: „Na ten obraz. Je úžasnej. Nemůžu se na něj přestat dívat."

„Vždyť tam jsou jen dvě děti," odfrkl si příchozí. Očividně ho obraz moc nezajímal. Ji však ohromoval.

„Ne. Je to v tom jasný symbol přátelství. Že přátelé spolu budou navždycky. Zůstanou," vydechla a dál si ten výtvor prohlížela. Fakt se jí líbil. Nejradši by si ho vzala v podpaží a odnesla si ho domů. Byla tak mimo, že si ani neuvědomila, že to řekla nahlas.

„Tak jo, jdeme na to," ozval se najednou ten kluk vedle ní, a ona znovu nechápavě mikla hlavou a nevěřícně sledovala, jak sundává obraz ze zdi a dává si ho v podpaží.

„Ježiši! To nemůžeš! To je krádež!" vyhrkla a snažila se dostat na nohy, aby mu v tom šílenství zabránila, ale on lehce uhnul jejím rukám a se smíchem popoběhl o pár schodů dolů, kde se zarazil s očima jiskřícíma pobavením.

„To se tak bojíš? No tak pojď se mnou! Byl to tvůj nápad," zavolal na ni a ona po těch slovech pocítila stejnou touhu být svá a udělat něco špatného. Proto udělala krok dolů a zakopla a byla by si pěkně natloukla nos, kdyby ji její anděl a zároveň lupič, nechytil. S úlevou vydechla, když pocítila jeho objetí. V ten moment by dokázala usnout a už se ani nehnout. Mentolová vůně ji pěkně obklopovala.

„Hej, ještě nespi. Musíme zmizet, opilko!"

Povzdechla si. Proč takhle jen nemohla zůstat? Opravdu by chtěla, ale nakonec se přece jenom vyhrabala z jeho náručí. Načež se chytila jeho ruky a společně vyběhli z domu ven, aniž by na ně někdo volal policii nebo to, že mají ten obraz okamžitě vrátit.

S venkem a větrem se jí vrátila dobrá nálada. Vytrhla se mu a popoběhla.

„A co teď uděláme s tím obrazem?"

„Mohli bychom se s ním vyfotit na různých místech, než ho vrátíme, abychom měli památku," vyhrkl spontánně a ona nadšeně přikývla. Co na tom, že je už mohla za chvíli honit policie, a že toho kluka s hnědýma očima vůbec neznala. Prostě to chtěla udělat.

A tak se rozeběhli pryč. Sice ji musel sem tam přidržovat, aby nespadla, ale ona se nechávala ráda zachraňovat. Líbil se jí dotyk jeho rukou. Cítila se s ním v bezpečí. I když ho neznala, nebála se. Naopak užívala si každé společné minuty.

Jejich první fotka proběhla u sochy koně, která v jejich městě byla brána za jednu z nejvýznamnějších soch. Proto si ona sedla pod něj i s obrazem, zatímco její společník se vyšplhal na kamenný hřbet, kde se je oba i s obrazem snažil co nejlépe zachytit.

„To nejde! Všichni se tam nevejdeme!" vykřikoval rozčíleně

„Tak oželíme koně!" navrhovala se smíchem Silva.

„Ten už tam skoro není," poučil ji dotyčný s hraným povzdechem a ona vyprskla smíchy. Nahnula se ještě víc k jeho straně, aby mu pomohla s tím, že tam mají být všichni.

„Tak se trochu snaž, pane fotografe!"

„Nechci spadnou z toho koně!" ohrazoval se dotčeně.

„Pro umění se musí trpět," neměla s ním slitování ve svém opojení. A když se konečně fotka povedla, vypískla nadšením. Načež se dobře bavila, když se chudák fotograf snažil dostat bez pádu ze sochy. Očividně bylo mnohem jednodušší se na ni dostat než slézt. Několikrát už se odhodlával, ale vždycky se vrátil nahoru, zatímco ona se jen dál smála.

„Tak mi pomoz!" okřikl ji.

Dívka však jen zavrtěla hlavou.

„Prostě skoč dolů! Nic si nezlomíš!"

„Jsi snad doktor, že to tak víš?" hádal se s ní, očividně mu výšky zrovna dobře nedělaly, ale pak přece jenom poslechl její apel, nejspíš jeho rozhodnutí urychlila její poznámka o hasičích, které by zavolala. Pak to byl rychlý sešup, který samozřejmě přežil a oni pokračovali dál. Pobíhali po městě a fotili se, kde se dalo, až doběhli do přístavu. Tam se vyfotili u nějaké cizí lodi v objetí, uprostřed něhož drželi ukradený obraz. Oba se u toho nezřízeně smáli a jen se modlili, aby jim obraz nespadl mezerou v molu do vody.

„Drž ho pořádně!"

„Já fotím!"

„Já padám!"

Pokřikovali na sebe. Takže jim nějakou dobu trvalo, než některá z fotek byla použitelná. Ale přeci jenom se to nakonec povedlo. V tu chvíli se Silva zase mihla kolem něj a vyřkla přání: „Ale vyfotit se přímo ve vodě, to by bylo teprve něco."

Její spojenec se zazubil.

„Myslím, že nechceš nastydnout, opilko."

„Snad se nebojíš. A neříkej mi opilko!" ohradila se. On se však jen pousmál a cvrnkl ji do brady.

„Myslím, že by ses takhle nechovala, kdybys nebyla opilá. Takže jo. Oslovení opilko mi přijde víc než trefný."

Dívka se však na něj kurážně podívala, načež mu podala obraz a prohodila: „Já se rozhodně nebojím."

A s těmi slovy se rozeběhla po mole a zůstávala za ní jen stopa plná smíchu, zatímco za ní volal nějaká slova o opatrnosti. Jenže na ně nedbala, když se na konci můstku odrazila a skočila do ledové vody. Bylo to ledové setkání, ale po prvním nárazu se vzpamatovala a vyplavala na hladinu, kde už na ni čekal její společník.

„Už jsem myslel, že tam budu muset pro tebe skočit."

Ona si však jen odhodila mokré vlasy z očí a natáhla k němu ruku.

„Tak mi ho podej a foť!"

Nevěřícně vykulil oči, když viděl, že to myslí vážně. Ovšem, jakmile ho desetkrát ujistila, že to zvládne, opatrně jí ho podal. Silva začala odhodlaně šlapat vodu a byla ochotná klidně vypustit duši za to, že se obrazu nedotkne ani kapka.

A tak byla vyfocena další ještě šílenější fotka. Obraz se nějakým zázrakem opravdu povedlo nenamočit, ale se Silvou to bylo horší, ta byla mokrá od shora dolů, což jí naopak přišlo děsně vtipný, když seděla na mole a máchala nohama těsně nad vodou, zatímco rozčepýřený kluk seděl vedle ní. Ovšem jemu to tak vtipné nepřišlo.

„Měla by ses převléct, nebo nastydneš."

„Chce to další fotku," protestovala proti tomu, zatímco se rozhlížela okolo, kde by se mohli vyfotit tentokrát.

Jenže, jak seděla a opírala se o něj a nikam se nehnala, začala na ni padat únava. I jeho smích zněl čím dál tišeji a pohled na moře se jí rozpíjel, ač mrkala jako šílená. Nedokázala to ovládnout, uniknout tomu. Oči se jí proti její vůli zavřely a ona se propadla do spánku, kde už netušila, že se „fotografovi" s chrupáním sesunula rovnou do náručí.

...

Když se probudila, hlava jí třeštila jak blázen. Nechápavě zase oči zavřela. Co to sakra bylo? Přehodila si peřinu přes hlavu a v tu chvíli sebou trhla. Počkat peřinu? Nevěřícně vykulila oči a odhodila ji ze sebe a div neomdlela úlevou, když na sobě objevila oblečení. Sice to rozhodně nebylo její oblečení, ale aspoň něco. Probudit se nahá, to by opravdu nevydýchala.

Ovšem to nebylo všechno. Když se kolem sebe rozhlédla, s hrůzou zjistila, že kromě oblečení nepoznává ani místnost, ve které se nacházela.

Kde to včera skončila? Pamatovala si pouze vodu, obraz a neznámého společníka.

Opatrně se sunula k okraji postele. Musela se tu přestat válet a radši zjistit, co se to po té párty vlastně dělo. Ovšem hlava ji totálně buzerovala svou bolestí, že jakýkoli pohyb byl čin hodný mistra.

Nakonec se to však povedlo, a tak se pomalu krok za krokem sunula ke dveřím, ty.... jako nějaký zloděj... kterým byla... otevřela a rozhlédla se. Nikde nikdo. Dobrý. Dál pokračovala v objevování. Zatím jí to místo nic neříkalo. Takže by to šlo svést na únos, a ne na alkohol.

To už uviděla schody. Pak už stačil jeden krok, aby to místo poznala a její hlavě to tak způsobilo větší bolest.

Vždyť to bylo místo té hrozné párty! Kde jí kamarádka sprostě lhala a dala jí alkohol. To si ještě vyřídí. No jistě, znovu se soustředila. Snažila se zrakem zaostřit na prostředí schodů a v tu chvíli ji do očí udeřil visící obraz, který v jejích vzpomínkách s neznámým ukradli.

Následoval oddech. Tak to je v pohodě. Nic se nestalo. Nejspíš to byla jen nějaká šílená halucinace z požití toho alkoholu. Byl to jen sen, nic z toho se nestalo. Vděčně se sesunula na nejvyšší schod a úlevně oddechovala. Ještě, že tak. Bože. Její představivost je ale šílená...

„Tak tady jsi. Už jsem si myslel, že jsi mi utekla."

Vyděšeně vypískla, trhla hlavou a nevěřícně zůstala zírat na rozcuchaného kluka z noci. Usmíval se na ni a na rozdíl od ní vypadal úplně svěže.

„Jak? Co? Bože! Vždyť obraz je zpátky? To se mi to jen nezdálo?" vysypala ze sebe naprosto nechápavě.

Chlapec s hnědýma očima se vesele usadil vedle ní a prohodil: „Nezdálo. Nafotili jsme ty fotky a ukradli obraz. Naštěstí obraz je naší rodiny, takže to zase taková krádež nebyla. Jsem Matyáš, bratr Natálie, která tu včera pořádala tu párty. Bez tebe by to ovšem byla hrozná nuda. Takhle dobře už jsem se dlouho nebavil. A jak říkají tobě? Možná by bylo dobrý se konečně představit."

Nevěřícně naslouchala jeho slovům a stále jim nemohla uvěřit. Bože, navrhnout ukradnutí obrazu jeho majiteli. Taková ostuda. Musel z ní mít takovou legraci. Celá rudá se na něj zadívala.

„Jsem Silva. Já se moc omlouvám. Normálně nepiju, a sakra to se nemělo stát..."

Nenechal ji však domluvit, protože se k ní nahnul a šeptl: „Naopak. To byl můj nejlepší večer za poslední dobu, Silvo."

A s tím ji naprosto nepřipravenou políbil.

...

Silva se pousmála, když si vzpomínku připomněla. Jak jen mohla na ten obraz zapomenout? Nechat ho tady na půdě? Zasloužil si mnohem víc. Díky němu měla úžasného manžela.

Začátek byl sice trochu trapný díky jejímu opití, ale spíš jen pro ni. Matyáš to naopak bral jako skvělou seznamovací historku, kterou velice rád vyprávěl svým kamarádům. Ovšem brzy už ani ona necítila trapnost, ale jen krásu jejich vztahu. Samozřejmě se to neobešlo bez hádek a krizí, ale to žádný vztah. Důležité bylo, že zůstali spolu a pořád se milovali. A za to všechno, co měli, mohl právě tento obraz. Bez něj by se nejspíš nikdy nepoznali.

A právě proto už umělecký výtvor po znovuobjevení na půdě neskončil. Snesli ho dolů a vystavili ve svém novém obývacím pokoji. Už tehdy, při jejich seznámení, jim přinesl štěstí. Třeba v tom bude pokračovat, nebo bude prostou připomínkou těch dobrých věcí.