Žil byl osel, který se mezi ostatními necítil dobře. Celý život cítil, že je jiný a nikdo mu nerozumí. Nezapadal mezi své. Nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. Když něco řekl, všichni to jen odmávli, že mluví hlouposti, že o tom nemůže nic vědět. To bylo samé.

„Prosím tě, co ty víš, osle!"

„Nedělej ze sebe chytráka!"

Nebo naopak, když tyhle věty nestačily a oni tušili, že by přece jenom nemusel mlít blbosti, zvolili zase opačný postoj, pochopení se však nedočkal:

„To ví přece každý."

„Nechápu, proč máš tuhle divnou potřebu pořád něco kecat!"

A tak zničený jejich odpíráním a posměchem se jim přestal svěřovat s tím, co zjistil, nebo na co přišel. Stejně to nikdo nechtěl slyšet. Ostatní osli na nějaké to žvanění příliš nebyli a jiná zvířátka si z něj jen utahovala a dělala legraci.

Pak však jednou se stalo něco, co vybočilo z jeho obvyklého dne. Byl zrovna u potoka, kde fascinovaně sledoval tekoucí vodu. Tak rád pozoroval, jak teče a zkoušel, jak je voda studená. Na rozdíl od svých druhů věděl, že tam kde je silný proud se musí našlapovat opatrně, ne-li tam vůbec nešlapat. Už nejednou viděl své kamarády div se neutopit, když ho neposlechli.

„Hej, co tu tak sedíš?"

Ozvalo se najednou. Překvapeně zvedl hlavu. Většinou tu byl sám. Proto se kolem sebe začal zmateně rozhlížet, ale nikoho neviděl. Potok i jeho okolí dál zelo prázdnotou. A tak zase sklopil zrak. Nejspíš se mu něco zdálo.

„Hej, copak seš hluchej?"

Tentokrát ten hlásek zněl už pořádně naštvaně. Jenže on prostě nikoho neviděl, ač se rozhlížel, jak chtěl.

„Kde jsi? Já tě nevidím!" vyhrkl tedy, když zoufale koukal ze strany na stranu s nulovým výsledkem.

„Bože, no přece tady dole. Copak si myslíš, že mravenci lítají? Bože, osli jsou tak hloupí," ozvalo se napruženě a on tentokrát neomylně pohlédl na zem těsně před sebe a tam uviděl malinkatého černého mravenečka, který tam stál úplně osaměle, a s pěkně zamračeným výrazem.

„Promiň, neuvědomil jsem si, že jsi tady dole, omlouvám se," vyhrkl proto na svou omluvu. Nechtěl, aby si mraveneček myslel, že ho snad přehlížel naschvál. To rozhodně ne. Vypadalo to, že ta slova jeho společníka překvapila.

„Ty se mi omlouváš?"

„Udělal jsem chybu, a tak se omlouvám. Tak se to přece dělá," dodal na vysvětlenou, zatímco mravenec se k němu přiblížil ještě víc a pozorně si ho prohlížel.

„No, teda to je div. Kdybych vážně neviděl, že jsi osel, myslel bych si, že jsi někdo chytrý! Ale máš ocas, oslí uši a no a ten zbytek. Fakt divný."

To pochybování bylo jako lék na duši oslíka, úplně se rozzářil přitom jeho rozboru a vyskočil na nohy, div že ho nezašlápl. Mravenec musel dokonce s nadávkami uskočit.

„Osle, proboha, chceš mě zabít?"

To osla okamžitě uklidnilo a on se zase spořádaně usadil.

„Nene! To jsem nechtěl. Jen jsem rád, že aspoň někdo věří v to, že bych byl chytrý!"

„No, to zase prr. Jen jsem říkal, že bych si to myslel..."

„Tak se mě na něco zeptej! Dej mi nějaký úkol! Třeba tě přesvědčím!" nevzdával se naděje. První pochyby. Toho se musel držet.

Mravenec si ho vážně prohlížel, než si těžce povzdechl a pak pronesl vážně: „Dám ti šanci, protože vypadáš fakt jinak než ostatní. Když mě přesvědčíš, uvěřím, že jsi chytrý, i když jsi osel, a ti jsou zásadně jen hloupí. V životě jsem chytrého osla nepotkal, a to ani můj děd, ani praděd. Ale já ti přesto všechno tu šanci prostě dám. Je na tobě něco, co mě nutí, ti dát šanci."

A oslík byl v sedmém nebi. Konečně někdo, kdo mu dal opravdovou šanci svou chytrost dokázat místo posměchu a škádlení. Proto vypnul hruď a napjatě hleděl na svého společníka, který usilovně přemýšlel. Zamyšleně se kolem sebe rozhlížel, aby mu zadal něco opravdu těžkého. Nehodlal mu to dát zadarmo, a s tím větší zvířátko naprosto souhlasilo.

„No, dobrá, tak jo, nedaleko žijí rezatí mravenci, naši odvěcí nepřátelé. Hnus! No a ti neřádi udělali hrozný čin. Hrozný to čin, ukradli srdce nás všech," rozvášnil se mravenec a dostával se do ráže při vzpomínce na nepřátele. Zatímco oslík byl napjatý na pokračování.

„A co je to srdce vás všech? Mám ho přinést? Pak to uznáš? Že jsem chytrý?"

„Naše mravenčí královna. Tu nám sprostě ukradli. Jen tak si sem vtrhli a unesli ji. A ano, když se ti povede ji získat zpátky, uznám, že jsi chytrý, protože ani našim vyslancům se to ještě nepodařilo, a to už tam byli vyjednávat několikrát," vysvětloval mu vážně, ale ke konci se už lehce usmíval.

„Jestli tohle zmákneš, tak budu fakt zírat," dodal škodolibě. Osel chápal, že mu to dává, protože si myslí, že tím svou chytrost nezvládne dokázat. Jemu to však nevadilo. Bral tu výzvu s nadšením. Měl svůj cíl, a to mu stačilo. Proto se jen odhodlaně zeptal, kde ty mravence najde.

„Rezatý? Ty paka žijou na druhý straně řeky. Na první pohled je poznáš, to jejich otravné zabarvení září už na dálku," poučil ho a k tomu přidal tvrdé ultimátum, aby všechny hranice úkolu byly pevně dány: „A máš na to jeden den."

A s tím se od něj odvrátil a pomalu odcházel. Zatímco oslík se vydal na pouť za uznáním své chytrosti. Přebrodil se řekou, aniž by zakolísal a mezi keři vešel do hustšího lesa. Chvíli tam bloudil, ale již brzy uviděl veliké mraveniště a kolem něj pobíhali rezatě zbarvení mravenci.

Spokojeně kývl. Takže mravence by měl. To by šlo. Teď už jen dostat královnu. Zamyšleně pozoroval mravenčí šrumec. Sledoval je několik hodin, a přitom se mu v hlavě pomalu ale jistě rozvíjel plán.

A ten po nějaké době konečně začal uskutečňovat. Přestal se schovávat a rozešel se směrem k mraveništi, a jakmile přišel blíž, rázně zahulákal: „Haló, haló!"

Někteří mravenci se zastavili a nechápavě na něj pohlédli, jiní neustali v práci ani při jeho halekání.

„Co tu tak řveš, obejdo?"

„Víš, jak jsem se lekl?"

Ozvalo se hned několik napružených hlasů. Po tom okřiknutí se oslík okamžitě zatvářil sklíčeně, ale pak vyhrkl: „Omlouvám se... já jen... ehm... jen, že jsem tudy viděl utíkat nejspíš vaši královnu, tak aby se jí nic nestalo."

Mravenci okamžitě zbystřili.

„Královnu?"

„Jak vypadala?"

Oslík se pousmál a mluvil dál: „No, když teď uvažuju, tak vlastně nevypadala úplně jako vy, měla černou barvu a..."

Dál se však nedostal, protože se kolem něj rozlehlo nadávání.

„Sakra."

„Zatracená ženská."

„Já říkal, že s ní budou samý problémy!"

A vrhli se do mraveniště, aby ostatní vzbouřili a dostali na nohy. Oslík se spokojeně usmíval. První část by tedy byla za ním. Nyní jen nezvorat tu druhou. Slyšel kolem sebe křik mravenců, jejich divoké pobíhání kolem něj a kolem mraveniště ho fascinovalo. To už ale vyběhla ven celá parta a obořila se na něj.

„Co nám to vykládáš?"

„Jo, co nám to vykládáš? Královna je v mraveništi!"

Oslík se zatvářil nechápavě.

„Opravdu? Nemůže to být nějaká mejlka? Není to spíš nějaký podvrh? Já si myslím, že jsem viděl opravdovou královnu! Víte vy vůbec jak taková královna vypadá?"

„Jsme mravenci! Samozřejmě, že jo," odsekl hlavní z mravenců rozčíleně.

Oslík jen pokrčil rameny.

„Tak asi ano, no. Tak já nebudu obtěžovat," dodal nevinně a otočil se k odchodu. Já ale umím tak dramaticky hrát, pomyslel si, když byl sotva po dvou krocích zaražen.

„Sakra. Už si nejsem úplně jistý. Mohl by ses podívat ty, cizinče? Abychom měli jistotu, že nám ji nějakým záhadným způsobem nevyměnili?" vyhrkl vůdce.

Oslík se tvářil odmítavě.

„Přece sami víte, jak vypadá taková mravenčí královna! Takže falešnou určitě poznáte. Do toho vám přece hloupý osel nemůže kecat."

„Tak jelikož to není tak úplně naše královna, možná, že si tak úplně už nepamatujeme, jak vypadala, když jsme ji přivedli. Nepřátele jsme nikdy zase tak nestudovali. Byl bys tak laskav a pomohl nám?"

Oslík ještě chvíli dělal drahoty, než teda milostivě souhlasil. A tak mravenci vděčně dovlekli před něj vzpouzející mravenčí královnu, už na začátku se tvářila naštvaně, ale když spočinul její zrak na něm, vypadala úplně zmateně.

„Tak to je ona. Tak je to královna nebo ne?" ozval se vůdce mravenců zamračeně.

Oslík se zamyšleně sklonil k objektu zkoumání a otázal se: „Mohu si ji vzít do dlaně, abych viděl detaily?"

Mravenci okamžitě souhlasili, zatímco královna jen zděšeně zalapala po dechu, když ji zvedl až ke svému obličeji. To už ale na ni mrkl. Nechápavě svraštila obočí. A tak zašeptal: „Jsem přítel. Poslali mě vaši."

Rázem se její oči rozzářily poznáním a ona kývla, že rozumí.

„Prosím, má další slova mi odpusťte, ale jde o vaši záchranu."

A poté ji postavil zase na zem, zatímco na něj hleděli zvědaví mravenci.

„Tak, co? Co si zjistil, ó velký bratře!"

Oslík přelétl pohledem po svém publiku a pousmál se. Všichni na něj hleděli a čekali, a on jim hodlal dát podrobnou odpověď. Nejdřív si na to, ale odkašlal.

„No, nepotěším vás, pánové, není to dobré. Není. Bohužel to není královna, ale jen někdo, kdo si na ni bez ostychu hraje. Copak na ní nevidíte tu ryzí obyčejnost? Takhle určitě pravá královna nevypadá. Nebo vaše snad ano?"

Viděl šok mravenčí královny, ale nehodlal se omlouvat podruhé. Jasně jí dal najevo, že jeho další slova nebudou zrovna milá. Zatímco mravenci okolo jen zalapali po dechu a vrhli se k sobě a začali horlivě debatovat, jestli by bylo možné, že by jim ji někdo vyměnil.

Chvíli se bavil jejich pozorováním, než si odkašlal a přerušil je: „Co kdybych se, přátelé, o váš problém postaral? Zbavím vás falešné královny a vy zatím můžete vymýšlet, jak zpátky dostat zase tu pravou. Abyste se zbytečně nezdržovali?"

Mravenci vypadali omráčeně jeho ochotou, a znovu dali hlavy dohromady, než konečně promluvil vůdce: „Nevím, jak ti poděkovat, osle! Nebýt tebe, nikdy bychom na tu hroznou výměnu nepřišli."

Načež se zhluboka nadechl, než se zeptal osla: „Co ti za tvou pomoc můžeme dát?"

Oslík se vážně zamyslel. Byla to příležitost udělat něco pro sebe, a tak vzápětí vyhrkl: „Stačí, když všude budete říkat, že vám pomohl chytrý osel."

A s těmi slovy se sklonil a vzal protestující královnu na hřbet a vydal se pryč. Jakmile se brodil vodou, jeho společnice přestala hraně protestovat, že chce dolů. A jakmile ji postavil na suchý břeh, s úsměvem promluvila: „Zachránil jsi mě, osle! Úplně si je dostal. Ani nevím, jak ti poděkovat!"

Oslík se pousmál a měl to samé přání, jaké řekl rezatým mravencům a ona vědoucně přikývla. Přičemž dodala: „Jsi opravdu chytrý osel. Zachránil jsi mě ve chvíli, kdy to mí mravenci nedokázali. Příběh o tvé chytrosti bude každý můj mravenec vyprávět dál."

To už však z trávy vyšel mravenec, který ho pověřil daným úkolem, a zůstal nevěřícně zírat na rozesmátou královnu.

„Sakra, osle, tys to fakt dokázal! Tomu se nedá skoro věřit!"

Oslík se sebevědomě zazubil a pronesl: „Takže, co? Splnil jsem?"

Mraveneček se poklonil své královně, nabídl jí rámě a pak dodal k oslovi: „Přesně tak, jsi opravdu chytrý osel. Na tohle do smrti nezapomenu! Děkuji za tvou pomoc. Budu o tvé chytrosti vyprávět v celém mraveništi ale i v dalších."

Oslík sklonil hlavu na znamení díků. Byl to ten nejšťastnější osel toho dne. Dokázal, že je chytrý. A tak se vrátil zase mezi své, kteří dál nevěřili jeho chytrosti. To mu však už nevadilo. Stačilo mu vědomí, že někoho o tom přece jenom přesvědčil. Mravence. Hned se mu zdál svět krásnější.

A tak od té doby mezi mravenci začala kolovat legenda o oslovi, který zachránil mravenčí královnu. Dostala název O chytrém oslovi.