Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. A byla pěkně namol!

No, vážně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jednou jsem si dokonce protřela oči, abych tomu uvěřila, ale vážně ta ženská se motala jak starý námořník. Kdyby neměla ta mini srandovní křidélka, která byla tak typická pro víly, nevěřila bych tomu.

Jenže ona se na mě ještě opilecky zazubila a zamávala tou svou hůlkou, zatímco já uskakovala radši na stranu. Nechtěla jsem být prokleta třeba v žížalu. Takový osud jsem pro sebe neměla naplánovaný. Zatím ne.

Proto jsem počkala, než se ke mně dokolébá, a když se jí to konečně s několika pády a nadávkami povedlo, zahalekala na mě, ještě dřív, než jsem stačila otevřít ústa: „Hele, děvenko, kde je tady zámek s princem? Měla jsem tam před hodinou být a proklít prince."

Nechápavě jsem na ni zírala. To jako myslela vážně? Copak v moderní době byl nějaký princ a zámek? Možná tak nějaká zřícenina a parodie na prince. Nejspíš z ní ještě mluvil alkohol, který z ní taky dost silně táhnul.

„No, jak to říct, tady žádní princové nejsou a ten oblek by potřeboval čistírnu, i když musím uznat, že vypadá celkem dost opravdově. Kde byla ta pařba?"

Nejspíš někde měli karneval a tahle paní se tam odvázala víc, než by ve svém věku měla. Mohlo jí být tak kolem třicítky, odhadovala jsem.

To už ale víla nafoukla tváře a vyčítavě vyhrkla: „Oblek? Jaký oblek? Takhle s tím vším, co mám na sobě existuju už sto let. Copak jsi nikdy neviděla opravdovou vílu? A jak to, že tu nejsou hrady, zámky? Sakra, že bych se nějakým nedopatřením snad přemístila jinam než na ten zámek, kam jsem potřebovala?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, neviděla, a když bych už měla uvěřit, že opravdu zastupujete rasu neexistujících víl, řekla bych, že ji nereprezentujete zrovna dobře. Opilá a namol. No nic moc první dojem," poznamenala mé já sarkasticky.

Někdo se očividně moc zažral do své role. Jasně, cosplay se jí povedl, ale to bylo tak všechno. Vystupování si moc dobře nenacvičila. Za rok to bude třeba lepší. Bude mít víc zkušeností.

„To je špatné, že jsem ti zkazila první dojem, děvenko. Asi ti ho budu muset napravit," zkonstatovala tak trochu rozumně uvažující. Nejspíš nad opicí chvíli vyzrála její duše víly. Pořádně si mě totiž prohlédla a já v tu chvíli možná měla být malinko opatrnější, protože tentokrát, když na mě tu svoji hůlku namířila, jsem uhnout nestačila.

A to, co následovalo mě dost upřímně totálně vyděsilo.

Vyletěla jsem do vzduchu za vlastního řevu, který mě doprovázel jako orchestr. Letěla jsem mezi mraky a ta opilecká víla vedle mě, ale ta na rozdíl ode mě neječela, ale hlasitě se řehtala.

„Okamžitě mě pusťte! Co to sakra je!" řvala jsem na ni jako smyslů pominutá.

„Klid, děvenko, jen ti ukážu náš svět!" odvrkla a zachechtala se.

Jí očividně připadalo normální létat, mně ale rozhodně ne. A tak když jsme konečně padly na zem, zalila mě úleva a já se na ní rozplácla a obličej jsem zabořila do trávy, přičemž jsem šeptala: „Bože, zemičko moje milovaná, už nikdy tě neopustím. Budu si vážit každého kroku, který na tobě udělám. Bože, nebe se mi nelíbí jako ty. Věř mi, podruhé už tě nezradím."

Zatímco víla se klátila na nohách a zkonstatovala: „Přestaň líbat tu zem, máme jiné povinnosti, které nepočkají. Musím stihnout zaklít toho princovského floutka, než si někdo všimne, že jdu, jak se říká lehce pozdě."

To už jsem zvedla hlavu a odsekla: „Kdybyste kdo ví kde nechlastala, rozhodně byste pozdě nepřišla."

Víla po mně metla rozčíleným pohledem.

„Nějaká chytrá, ne?"

A šeptem dodala: „Chtělo by to další víno, abych přežila tu holku a její kecy."

Bohužel pro ni jsem to slyšela, a tak jsem se zvedla a odsekla: „Nebolela by vás tak hlava, kdybyste ještě v sobě nějaký alkohol neměla. A navíc co mě taháte s sebou někam do tramtárie? Já mám taky jiné povinnosti než vám dělat podpěru k místu, kde někoho chcete zaklít."

A jako velký bonus jsem dodala: „A moc kouzelně to tu opravdu nevypadá. Asi jste zase špatně."

Víla rozlíceně zamávala hůlkou, ale já uskočila a v tu chvíli, kdy domávala, jsem také uviděla to, co předtím bylo mému pohledu skryto. Přede mnou se objevil nádherný hrad a hned bylo jasný, že to není žádná ruina jako u nás na vesnici. Ne, tohle bylo velkolepé nově postavené sídlo.

A sakra, očividně jsem opravdu někde, kde je normální vídat opilé víly, prolétlo mi hlavou při tom pohledu.

„No, a prý, že jsem zase jinde. Nene, děvče, jsme naopak správně. Takže se pokus až budeme mezi lidmi omezit svoje rádoby chytré moderní kecy. Lidé v téhle době to nemají rádi," poučila ji víla, která už se vydala směrem k tomu nádhernému sídlu.

Vyplázla jsem za ní jazyk. Co si to o mě myslela? Já se naopak umím chovat naprosto vzorně.

„Vy byste se zase měla naučit chodit, aby každý na první pohled nepoznal, že jste opilá. To by vám totiž na vážnosti taky zrovna nepřidalo."

A s tím jsem se za ní rázně vydala. A jak mé kroky naštvaně štrádovaly za kolébající vílou, uvědomila jsem si, že jsem nejspíš taky až příliš moderně oblečena, proto mé sladké já zavolalo: „A jelikož mám být nenápadná, chtělo by to oblečení, se kterým sem zapadnu."

Uslyšela zepředu zafunění, než se dotyčná obrátila a mávla hůlkou. S napětím jsem se na sebe podívala a nevěřícně vydechla, když jsem uviděla šaty, které jasně křičely: „Služka! Ubohá služka."

Následovalo rozčílené zaklení, zatímco zepředu se ozval pobavený smích.

„To jste se teda moc nepředala."

„Hlavní je nenápadnost," dostalo se jí bezstarostné odpovědi.

Načež už jsme obě mlčky pokračovaly. Prošly lesem, několika mýtinami, než se dostaly na nádvoří toho okouzlujícího paláce. Měla jsem co dělat, abych nešla s otevřenou pusou. Byla to prostě nádhera, a i procházející lidé, byli úžasní. Jejich oblečení, mluva, všechno.

S davem jsme se dostaly až mezi jednotlivé stánky a já sem tam věnovala úsměv nějakému sluhovi a on mě. Připadala jsem si jako v pohádce, kterou bohužel vždycky zkazila víla, která mě sem tam chytila za ruku a táhla za sebou s nadávkami typu: „To mi tak ještě scházelo." „Zatracená holka." „Kde se zase fláká?" „Pitomý nápad."

Co mě však daleko víc šokovalo, bylo, když mezi rozdováděnými lidmi najednou zahnula k hospodě. Nejdřív jsem si myslela, že se spletla. Šli jsme přece na zámek za princem.

„Tohle není zámek. Tam prince asi nenajdete," poznamenala jsem pobaveně, když se přede dveřmi do krčmy zarazila. Vrhla po mně vražedným pohledem, a tak jsem ji popíchla ještě víc: „Aha, už vím, potřebujete se na ten úkol ještě jednou posilnit. I když to jsem si myslela, že jste dělala do teď. Takže nyní už by to chtělo jít spíš přímo na věc."

Víla v ten moment opravdu vypadala, že mě má dost, výhružně mi zamávala hůlkou před obličejem.

„Ještě chvíli a proměním spíš tebe než jeho."

Sladce jsem na ni zamrkala.

„Když už tak prosím, aby to byl kůň, aspoň bych celé dny mohla trávit běháním po těch nádherných pláních, co tu okolo jsou."

Načež jsem se otočila, abych pokračovala k zámku, ale to už mě víla zadržela a poznamenala: „Ne ne, prince nenajdeme v zámku, ale tady. Slaví tady se svou družinou. Je to flákač, který neumí nic jiného než chlastat..."

„Někoho mi připomíná," neodpustila jsem si rýpnutí.

„... a jak říkám, přivádí království svým chováním akorát do záhuby, a tak se vílí společenství usneslo, že je potřeba mu dát za vyučenou..."

„A není trochu ironické, že zrovna od vás? Vždyť taky chlastáte jako duha," prostě nešlo mlčet. Vždyť to bylo k smíchu. Ta víla byla úplně stejná.

Následoval rozčílený pohled, než si povzdechla a odsekla: „No, nemysli si, děvenko, že jsem byla nějak nadšená. Ale vylosovala jsem si holt nejkratší stéblo, tak co naplat. Takže jdeme! Ty jen koukej a do ničeho se nemotej. Maximálně si skoč s nějakým mladíčkem, abys měla nějaký zážitek."

A víc slov už neřekla, prudce vrazila do dveří do hospody a obě jsme se rázem ocitly v zakouřeném prostředí. Měla jsem co dělat, abych se nerozkašlala, zatímco ji to vůbec nezasáhlo. Jen rázně pokračovala dál, a tak jsem se za ní hnala i já. Oči mě štípaly, ale pomalu se ke mně dostávaly první tóny hudby a já byla okouzlena. Byla tak krásná. Úplně mě ochromila a já si všimla, jak napravo ode mě tancují páry a vesele skotačí.

Skoro uhranutě jsem je sledovala, když mi zamávala víla před očima, a tak jsem se odtrhla a vydala se za ní. Moje společnice už trochu nabyla kroku a začala vypadat sebevědomě. A já zase okouzleně. Společně jsme se protlačily k volnému stolu a zapadly k němu a než jsme vůbec stačily něco říct, dopadly před nás dvě pěkně napěněná piva. Ihned jsem si všimla pohledu své společnice, proto jsem rázně odtáhla pivo z jejího dosahu.

„Nejdřív práce a pak zábava," pronesla jsem přísně, načež jsem ignorovala její našpulené rty a vydechla zvědavě: „A kde je ten princ?"

Víla se zhnuseně rozhlédla a pak ukázala doprava. Zvědavě jsem se ohlédla a sledovala její ruku. A uviděla jsem mladíka, který protáčel v kole rovnou dvě krásné děvčice, až za nimi vlály jejich dlouhé copy.

No, musela jsem konstatovat, že vypadal fakt pěkně. Krásné kaštanové vlasy a oči jako dvě moře. Postavu měl pěkně štíhlou a žádný zakrslík rozhodně nebyl. Byla jsem unesená. Zírala jsem na něj jako vyjevená. Když najednou víla vstala a s povzdechem zkonstatovala: „No nic práce nepočká."

V tu chvíli jsem vyjekla a stáhla ji zase zpátky, až nechápavě zanadávala s dopadem na židli.

„Přece ho nemůžeš zaklít!" protestovala jsem.

„Jo, přesně to mám v úmyslu, proto tu přece jsme. Zapomněla si snad?"

„Jenže to by přece byla... škoda!" vydechla jsem. Takový pěkný princ a zaklet v nějaké zvíře? Věcná škoda.

„Musím!" konstatovala rozhodně víla, ale já ji dál držela a přemýšlela, jak bych z toho toho fešáka dostala, až mě to napadlo.

„Tak dobře, tak ho zaklej jako džina do lahve!"

Nechápavě se na mě podívala a já trochu zrudla.

„Bych si ho odnesla s sebou."

„Zbláznila ses? Tady si nemůžeš lidi jen tak odnášet!"

„Proč? Vlastně jsem tu zatím nic úžasného neviděla, jestli tohle je kouzelný svět, tak se moc neliší od našeho! Žádná kouzla jsem neviděla!"

Víla si povzdechla. Načež se k ní nahnula a prohodila tiše: „Tohle všechno je jedno velké kouzlo. Kouzlo pro jednotlivé lidi. Copak nevidíš, že tu jsou nejrůznější tvorové? Mají na sobě podobu lidí, ale támhle to je džin z lahve, támhle je další víla, co mě očividně sleduje..."

A já nevěřícně nechávala z očí padat šupiny, které jsme na nich měla. A opravdu najednou se pomalu jejich podoby měnily a já sledovala to uskupení nejzajímavějších ras. Dokonce jsem poznala i něco, čemu bych říkala vodněnka, kolem níž se vytvářely pramínky vody.

Úplně mě to okouzlilo, a ještě víc to, že princ i přes iluzi se svými společníky vypadal normálně.

„On je tedy opravdu člověk?"

„Ano, lidé i my ostatní tu žijeme společně. Respektujeme se navzájem. Ovšem, co je moc to je moc. A princ překročil hranici, tak musí být zaklet," vysvětlila mi trpělivě a já jen dál sledovala své okolí. Líbil se mi ten svět.

Ty barvy, ty rasy, ta bezstarostnost.

„Vau," vydechla jsem, ale když jsem viděla, že znovu zvedá hůlku, strhla jsem jí ji. Otráveně na mě pohlédla, a tak jsem se nevinně usmála.

„A v co ho zakleješ? A jak se bude dát osvobodit?"

Nechápavě pozvedla obočí.

„Tak dalece jsem ještě neuvažovala."

„Jenže to musíš mít přece promyšlený, než vyřkneš kletbu! Aby se ti to nemohlo nějak zvrtnout. Promyšlenost je základ," nabádala jsem ji. Víla se toužebně podívala na svůj korbel piva, kterému už dávno spadla pěna.

„No, dobře tak třeba v medvěda a vysvobodí ho polibek. Hotovo."

„Medvěda? Bože, toho jen tak někdo nepolíbí, když ho to zvíře rozsápe!"

„Tak jednoduchý to taky ani být nemá!" ohradila se, zatímco já se pousmála a poradila jí: „A co takhle v žábu a kdo ji políbí, osvobodí ho?"

„No, fuj žába. Odporný," zamrmlala si pro sebe, ale pak zavrtěla hlavou a se zachechtáním dodala: „I když mě to může být jedno, já ho líbat nebudu!"

Přesně tak, pomyslela jsem si spokojeně, když jsme se na tom shodly a ona se konečně pustila do kouzlení. Zatímco já jen sledovala, jak jiskřičky jako ohňostroje se rozlétly po místnosti a prolétly přes jednotlivé tanečníky, až létaly jenom kolem nevědomého prince. Sledovala jsem, jak si najednou uvědomuje, že je něco špatně a jak se jeho podoba mění. Smrskával se, zmenšoval se, až byl pěkně prťavý a k tomu se začínal zelenat. A po pár minutách už na podlaze zůstal sedět obyčejný žabák, zatímco jeho druzi kolem něj se rozkřičeli a ohlíželi se po tom strůjci všeho zla.

„Pane bože! Náš princ!"

„Bože, co to je?"

„Udělejte někdo něco!"

Víla si spokojeně oprášila ruce a ze stolu sebrala nadšeně svůj korbel: „Tak konečně se můžu napít."

Zatímco já se pousmála a vstala. Nevšímala jsem si jejího nechápavého pohledu a prodírala jsem se kolem těch tvorů, kteří nedokázali nic udělat a jen vykřikovali: „Tak udělá někdo něco?"

„Taková pohroma!"

„To krále picne!"

To už jsem se protáhla do středu dění a vykřikla: „Já se pokusím prince zachránit!"

Možná se mi to zdálo, ale zaslechla jsem vílu zanadávat něco jako: „Blbá holka!"

Ale ignorovala jsem to. Lidé a tvorové, ti všichni po mně vrhali pohledy, a tak jsem se kurážně vydala k žábě odhodlaná ji zlíbat za cenu hrozného odporu, abych ji osvobodila a my se mohli vzít. Jo, přesně tam moje myšlenky mířily. No co, prostě se mi líbil.

Pomalu jsem si tedy klekla a natáhla dlaň k žábě. Ta na mě zírala a pak pomalu doskákala až k mé osobě a já ji na své dlani zvedla a rozhlédla se po svém publiku.

Tak jo, jednu odpornou pusu, a pak po celý život úžasné polibky, pomyslela jsem si odhodlaně, než jsem zavřela oči a dotkla se rty žabího prince. Nebylo to tak hrozný, jak jsem čekala.

Když jsem otevřela oči, očekávala jsem kolem sebe spoustu jisker jako předtím. To se taky stalo, ale místo prince vedle sebe jsem viděla žábu ve stejné výšce jako já. Nechápavě jsem se ohlédla a uviděla, že ostatní jsou proti mně obři.

A v tu chvíli mi to došlo a zaječela jsem hrůzou! Kvákala jsem jako o život. Sakra, proměnila jsem se v žábu! Kristepane! To se sakra hodně nepovedlo! Jak zatraceně?

To už jsem nad sebou zaslechla opilý hlas víly: „Asi jsem měla zdůraznit, že musí uběhnout sto let, než polibek bude, co platný. Jinak se ten, kdo polibek dá, dostane do stejné situace jako zakletý, děvče. No, nic tak snad se za sto let najde chlapík, co tě polibkem zachrání."

A s tím i s půllitrem se vzdálila, zatímco já nadávala jako o život. Zatímco prince zvedly něžné ruce a do mě si dovolilo kopnout hned několik nohou.

„Zmiz, potvoro!"

Takový nevděk. Vždyť jsem to udělala pro jejich prince, zasteskla jsem si, když jsem musela uhýbat před dalšími nohami a vydat se někam, kde se schovám na dalších sto let. Vílu očividně můj osud dál nezajímal, protože zatímco já jsem skákala do bezpečí, ona už v rytmu hudby tančila a chlastala jako o život.