Ležela, a to byla snad jediná věc, kterou si byla naprosto jistá. Jo, vlastně ještě tím, že dýchá, to taky poznala. Víc však nedokázala takhle říct. Potřebovala k tomu podrobnější průzkum, proto se soustředila a zatlačila do toho na čem ležela a v tu chvíli pod sebou pocítila jakési tvrdé kousíčky, které se jí při té snaze zabodly do zad. Takže by je identifikovala jako drobné kamínky, nebo zbytky něčeho tvrdého. Každopádně ve své posteli, ani v něčem podobně měkkém rozhodně neležela.

Opatrně ke svému zkoumání přidala ruce. Nejdříve s nimi zkusila pohnout a k její úlevě se jí to povedlo. Prsty se po chvíli, kdy se jim podařilo zbavit prvotní ztuhlosti, kdy nebyly téměř schopné pohybu, rozhýbaly, rozkmitaly a nyní už s daleko větší razancí rozhrnovaly kousíčky čehosi prachovitého okolo ní.

Ze rtů jí unikl povzdech úlevy při jejich aktivitě, protože se na pár prvotních okamžiků obávala, že by je mohla mít třeba nějak poškozené, že by s nimi nemohla pohnout. To se však nevyplnilo.

A tak s daleko větší odvahou zkusila funkčnost nohou a ani tady se nedostavilo zklamání, protože jak pravá tak i levá byla až na matnou bolest pohybu schopná, a to bylo dobré znamení.

Z toho všeho tedy zatím vyplývalo, že leží na jakési zemi pokryté nejspíš nějakými kamínky, zbytky něčeho tvrdého, ale ne úplně bezbranná. Měla možnost se v případě, že ji někdo napadne, bránit jak rukama tak i nohama.

Nyní však taky musela zjistit, kde to vlastně je a v jaké situaci se nachází. Zda je tu sama v obležení nepřátel, kdy by musela spoléhat pouze na svou bystrou mysl, nebo jestli tu má společníky v těchto těžkých podmínkách a společně s nimi by se mohla nebezpečí ubránit. V její mysli běhaly už teď stovky scénářů toho, v čem se mohla nacházet. Měla až příliš živou fantazii, jak vždycky říkávala její babička. Jedním z jejích nápadů totiž bylo, že je někde na poušti, sama a opuštěná, a musí se dostat pryč dřív, než umře na nedostatek vody.

Blbosti, pomyslela si, když se zhluboka nadechla a byla konečně odhodlaná otevřít oči, které dosud držela pevně zavřené. Nejdřív si totiž chtěla být jistá, že jí nechybí žádná část těla. Jak se však zdálo její končetiny by měly bez problémů fungovat.

Proto se v další moment zhluboka nadechla a odhodlala k dalšímu kroku. Čelit neznámému. Mohlo to být cokoli, nebo kdokoli. Nevěděla, co to bude, ale co věděla, bylo, že už déle nemůže držet oči zavřené. Nesmí zbaběle utíkat před tím, co je kolem ní, a tak s posledním rozhodným nádechem odhodlaně nadzvedla víčka a rozevřela oči dokořán.

A dech se jí vyděšeně zadrhl v hrdle. Ruce se zaryly do země. Nohy jako kdyby do sebe vstřebávaly její šok, když i s očima rozevřenýma dokořán neviděla naprosto nic. Žádné světlo, ale ani jediný stín. Cokoli, co by naznačovalo, že to, co jí v tu chvíli prolétlo hlavou, je úplná hloupost.

Jenže i když mrkala, jako kdyby chtěla rozehnat všechnu temnotu světa, nic kolem ní se nerozzářilo. Stále, ač trhala hlavou do stran, byly její oči uvězněny uprostřed té nejtemnější temnoty. Drsně tlačila prsty do tvrdého povrchu a bylo jí jedno, že jí rukama projíždí ostrá bolest. V tu samou chvíli zvedla vzhůru hlavu a zaječela hlasem plným zoufalství: „Né!"

Přece nemohla přijít o zrak. Oslepnout. Nevidět. Něco takového přece nešlo. Strach se jí rozeběhl žilami a srdce bušilo jako splašené. Její mysl odmítala věřit tomu, co se přímo dělo. Jenže oči stále tápaly ve tmě, zatímco její hlas se rozléhal kolem ní v naději, že se tak donutí probudit a zjistit, že to byl jen zlý sen a ona, že zase vidí.

Zrak.

To pro ni byl nejdůležitější smysl. Vždycky milovala pozorování. Často zůstávala stát uprostřed přírody a jen pozorovala pohupující se květiny ve větru, poletující hmyz a nenápadně procházející zvířata. Zatímco ve městě sledovala procházející lidi a všímala si různých detailů, jejich chování a gest.

Při těch vzpomínkách se zajíkla a měla pocit, jako kdyby se v té nekonečné tmě topila a téměř se nedokázala nadechnout. Začala se jí zmocňovat hrůza. Nedokázala zpátky popadnout dech a v hlavě se jí bez ustání opakovalo.

Tma. Slepota. Tma.

Pořád dokola, jako kdyby se do ní zabodávaly jehly, které neměly za úkol nic jiného než bodat a ublížit.

Tma. Slepota. Tma.

„Nemůžu!" zaskřehotala zoufale, když konečně chytila dech a vyletěla do sedu. Rozkašlala se a zoufale lapala po životodárném vzduchu do svých plic. Zatímco rukama kolem sebe máchala jako nějaký slepec...

Kým se vlastně nejspíš nyní stala.

Ta slova ji rozdírala, nutila dál lapat po dechu, i přesto, že věděla, že tu vzduch je. Jenže její mysl nedokázala povolit otěže svému hysterickému tělu. Snažila si vsugerovat pozitivní myšlenky, ale její mozek je nechtěl přijmout.

Po chvíli však plíce nabraly dech a ona skoro nevnímala chvíli, kdy padla po zádech zpátky dolů s životodárným nádechem a výdechem. V ten moment ani nevnímala kamínky, které se do ní zabodly, vnímala jen své vlastní dýchání.

A tak zůstala jen ležet a zírat do tmy, dokud se tělo neuklidnilo a nevrátilo do normálu. Když záchvat ustoupil, pomalu se jí k vědomí probojovávala i nedobrovolná temnota kolem ní. A ona se o to víc snažila jí proniknout ve snaze objevit aspoň jeden jediný paprsek světla.

Jenže stále se jí to nedařilo. Nic se neměnilo.

„Panebože," vyšlo jí z úst. Tohle nešlo jen tak zpracovat. Nedokázala myslet na cokoli jiného než na to, že nevidí. Byla uvězněna ve tmě. Najednou viděla spoustu jejích odstínů, ale ani náznak světla v ní nemohla nalézt. Nešlo ji rozehnat a najít cestu ven. Ať mrkala sebevíc, scenérie zůstávala neměnná.

Z úst jí zazněl zoufalý povzdech. Neměla vůli se znovu zvednout. Proč by to dělala, když by stejně nic neviděla? Jak mohla zjistit, kde je, co se stalo, když její oči byly slepé a nemohly jí pomoci v hledání?

Chtěla to vzdát. Opravdu chtěla. Prostě jen zůstat ležet a počkat, až si pro ni smrt přijde. Nedokázala vidět cestu bez očí. Ustala v tápání slepýma očima a nechala klesnout víčka do té známé a bezpečné tmy. Do té, kterou znala a nebála se jí. Dech se jí pomalu zpomalil, jak se začínala uklidňovat.

No tak vzpomeň si.

Jako kdyby jí to někdo zašeptal do ucha, aby ji vyburcoval. A povedlo se mu to, protože se její mysl probrala k životu. Oči se otevřely do nebezpečné tmy a uši se zaposlouchaly do svého okolí. Poprvé si uvědomila, že sice oslepla, ale ostatní smysly neztratila. Jako třeba sluch.

A tak mu konečně dala šanci. Zaměřila všechnu svoji sílu do toho, aby dokázala odhalit jakýkoliv zvuk. A opravdu něco slyšela, jenže nedokázala určit, co to je. Nezdálo se jí to jako cokoli lidského. Nedokázala to pojmenovat. Jedno však věděla jistě, že její sluch se díky ztrátě zraku stal mnohem účinnější.

Přesto netušila, jestli to, co slyší není prostě jen to, jak dýchala díky zefektivnění sluchu. A tak svou pozornost obrátila ke slovům, která ji probrala. Vzpomeň si.

Proto začala usilovně vzpomínat na to, co posledního si pamatovala. Odhodlaně tedy zavřela oči, a soustředila se na své vzpomínky a hledala vodítka, která by ji mohla dovést až k místu, kde nyní ležela.

Najednou se jí mihl před očima záblesk a vytanul jí před očima kousek vzpomínky.

Pamatovala si hlasitou hudbu a smích.

Rozhodně se posadila a začala kolem sebe hmatat. Možná jí pomůže i dotek, aby si vzpomněla. Nyní musela věřit svým ostatním smyslům. Zrak byl ze hry, ale hmat stále měla, a tak se pokoušela si vzpomenout pomocí doteku.

„No, tak, Eli, pojď tancovat!"

„Nechci!"

Slyšela hlasy a svůj vlastní smích. Byla někde venku, tancovali s...

Kubou!

S ním tam byla. Na diskotéce. Pod hvězdami. Vzpomínka na tu chvíli se jí vynořila v mysli v plném rozsahu, až jí do očí vstoupily slzy. Jak jen mohla zapomenout. Její přítel, Kuba... vždyť byla v ten poslední večer s ním.

„Když nepůjdeš ty, tak půjde jiná."

„Ale já vím, že s jinou bys nešel."

Odpovídala s úsměvem, když přijala nabízenou ruku a přivinula se do jeho náručí. Společně si užívali společné chvíle až do momentu, kdy přišlo peklo na zemi.

Prudce sebou trhla při poslední části vzpomínky. To bylo ono! Úplně jasně před sebou viděla to peklo, které nastalo, než ztratila vědomí. Valil se na ně ohromný žár, a ještě nyní slyšela svůj křik, a křik svého přítele. A jak je ta síla odtrhla od sebe. A to bylo poslední, co si pamatovala, protože pak ji obklopila temnota.

Otřeseně dýchala, jak se jí vzpomínka dotýkala, a především jí připomněla nejdůležitější osobu v jejím životě a její rty ji začaly zoufale volat: „Kubo! Kubo? Prosím, ozvi se!"

Jenže odpovědí jí bylo jen ticho. Nic víc. Do krku se jí dral pláč, hrůza a strach. Nechápala, co se to stalo, proč se tam objevil ten žár a proč oslepla. Nyní však už alespoň tušila, kde je. Musela být stále někde v budově té diskotéky, která byla v jejích vzpomínkách tak plná života. Byla narvaná, ale nyní neslyšela žádný smích, hádky ani hudbu. Jen hrobové ticho, které bylo tak děsivé. Jako kdyby celé lidstvo...

Ne! Určitě ne. Prostě se jen neprobrali jako ona, pomyslela si odhodlaně, když se znovu rozhodla vzedmout ze dna a najít kohokoli dalšího.

„Prosím! Je tu někdo? Prosím, mluvte se mnou," volala, co jí hrdlo stačilo, když se rozhodně položila na břicho a začala se sunout pomalu dopředu. Musí najít Kubu a ostatní! Musí být někde blízko!

Opatrně jednu ruku držela před sebou, aby ji varovala, než by do něčeho mohla narazit. Uši měla také napnuté k prasknutí. Přičemž se pomalu posunula a pak vždy zavolala: „Kubo! Kde jsi?"

A chvíli naslouchala, zda neuslyší odpověď, než se odhodlaně posunovala dál až postupně narazila na větší kameny, či trosky, ve kterých po důkladném prohmatání a způsobení si různých oděrek poznala dřívější židle a o dalších si myslela, že by to mohly být kusy trámů.

Těžce dýchala, ale posunovala se dál. Musí ho najít. Kohokoli! Někdo tu musí přece být. Rukama přejížděla po stranách a pohybovala se podél nich.

„Prosím! Kde jste kdo? Kubo?!"

Když se vzápětí opřela do něčeho ostrého, bolestivě zasténala. Rukama se jí rozjela bolest a pocítila, jak jí po nich stékají pramínky něčeho teplého. Krve. Na okamžik se zarazila a zhluboka dýchala, aby překonala bolest. Ze rtů jí unikl vzlyk a z nevidoucích očí se jí rozutekly slzy.

Už toho měla dost, nic neviděla, nikoho neslyšela. Prostě nic.

Zavzlykala, padla na zem a zabořila tvář nejspíš do prachu, hlíny a kdoví čeho. Bylo jí to jedno, když se poddala svým slzám. Po nějaké době jí slzy došly, a tak jen ležela a naslouchala svému srdci. Postupně se jí však před očima objevila další mnohem starší vzpomínka.

„Eli, ty jsi tak tvrdohlavá! Prostě jsem vyhrál."

„Nene! Ty jsi podváděl," smála se, když společně s Kubou hráli společenské hry na její posteli.

Jenže on nepřijal její nařčení a vrhl se na ni, načež ji lechtal, až se její smích ozýval u sousedů a její matka jim ťukala na dveře, aby to prý zklidnili.

Další se vynořila vzápětí, jako kdyby vzpomínky byly jejími záchrannými provazy, které jí dodávaly sílu.

Stáli společně s Kubou na mostě a sledovali západ slunce. Tenkrát si užívala, že je jeho pažemi objímána a zároveň jeho slovy ujišťovaná, že se nikdy neopustí.

„Miluju tě," zašeptala mu tehdy do ucha, zatímco on se zasmál a zamumlal, že to přece ví. Po těch slovech se po něm ohnala, protože se vychloubal jako vždycky.

A právě ten slib pronikl do jejího srdce strachem staženého. Přece neumře v téhle černočerné tmě, aniž by našla Kubu. To přece nebyla ona. Měla všechny končetiny, hlas i sluch, dokáže někoho najít a zjistit, co se stalo s jejím přítelem i ostatními.

Proto se znovu zvedla na rukách, a ignorovala palčivou bolest. Jako kdyby jí vzpomínky dodaly nových sil a ona se posunula o další kus.

Musí věřit, že se všechno nějak vysvětlí, a hlavně, že najde Kubu a spolu to zvládnou! On bude jejíma očima a ona jeho ušima. Odhodlání se jí rozjelo v žilách a ona se posunovala s daleko větší vervou. Hledala život, klidně jen náznak. Prostě cokoli.

Najednou se její ruka dotkla něčeho měkkého. Její mysl i tělo se zastavilo. Skoro přestala dýchat, když se její prsty hbitě dotýkaly toho, na co narazila a dech se jí zadrhl ještě víc, když podle hmatu poznala, že jde o ruku. Okamžitě se vrhla blíž a snažila se postavu probrat.

„Haló? Žijete?"

Mumlala, zatímco rukama projížděla po těle. Povedlo se jí pohmatem zjistit, že postava má krátké vlasy a velké ruce a že je daleko mohutnější než její přítel. Zklamání projelo jejím tělem, ale vzápětí bylo nahrazeno něčím jiným. Ve chvíli, kdy dala ruku před mužova ústa, nezachytila vůbec nic. Žádný dech. Nic. Ostře se nadechla a trhla sebou o kus dál, když si najednou začala uvědomovat studenost zbytku těla.

Z krku se jí dral hrozivý skřek, zatímco vrtěla hlavou a zoufale se snažila dostat co nejdál od těla, mrtvoly. Její panika rostla čím dál tím víc. Jak prchala po zemi pryč, nedbala na nárazy ani na bolest, kterou si způsobila díky své slepotě.

Prostě jen chtěla být dostatečně daleko a zapomenout na ten příšerně ledový dotek. Při svém zběsilém úprku dělala takový hluk, že skoro přeslechla nový zvuk v temnotě. Když se ozval znovu, myslela si, že se jí to zdá. Že je to jen výplod její mysli, nebo zbožné přání.

Napotřetí však zvuk pronikl dostatečně důrazně do její mysli: „Tady jsem. Tady."

Dech se jí skoro zastavil ve chvíli, kdy hlas poznala. Byla si majitelem hlasu téměř jistá, když se zoufalou nadějí vykřikla: „Kubo?"

„Eli?"

A při té odpovědi na vlastní volání její srdce pokleslo úlevou. Byl to on! Žil! Na víc nečekala a slepá se tápala za hlasem svého přítele. Vybízela ho k mluvení a on šeptal, zatímco se ho snažila najít a nedbat na doteky ledových těl. A když konečně pocítila dotek živé ruky, která se k ní natáhla, rozplakala se úlevou. Přitáhla se k jeho tělu a nechala se jeho pažemi obejmout tak pevně, jako kdyby ji chtěly navždy chránit. Už byla v bezpečí.

„Bože, měla jsem hrozný strach, že..." začala šeptat mezi vzlyky naděje.

„Já taky. Bože. Tolik jsem se o tebe bál a nadával si, že kvůli té uvíznuté noze tě nemůžu hledat a..."

Dívka těžce polkla, když jí se zoufalou odhodlaností prohmatával ruku, ovšem teprve ve chvíli, kdy jí téměř vjel do očí, pochopila hrůznost celé jejich situace.

„Ty nic nevidíš, viď?"

A jeho tiché ano bylo jako zatloukání hřebíčku do rakve. Ona i on. Oba museli díky tomu výbuchu oslepnout a kdo ví, co ostatní. Netušili, jestli je tam ještě někdo další živý. Nebo jen...

Mrtví.