Jezdit k babičce a dědečkovi byla vždycky hrozná otrava. Ne, byl to teror. Jakmile Tereza začala chápat, co se kolem ní děje, děsila se chvíle, kdy nastanou prázdniny. Vážně nechápala ty tesknící spolužačky, které si vždy stěžovaly: „Ach jo, nemám žádnou babičku ani dědečka."

„Nemám kam jet na prázdniny."

„Já ti tak závidím, že jezdíš každé prázdniny na vesnici za babičkou."

„To musí být super."

Zatímco Terka v duchu jen křičela, kam jste zatraceně daly rozum? Copak si myslíte, že je to dovolená? Zábava? No tak u nich doma to tak rozhodně neplatilo. Možná, že jinde tenhle ideální scénář existoval. Tam by se rozhodně příští rok zapsala. U nich to totiž probíhalo úplně jinak.

Den před prázdninami se mamka přiřítila z práce neobvykle brzy a vyhrkla: „Tobě končí škola, co?"

Dívka chtěla lhát, kecat a klidně každý den chodit s taškou na zádech k zamčené škole, jen aby nemusela na venkov za staříky. Opravdu byla odhodlaná ta falešná slova říct, ale nestihla to, protože maminka už pokračovala dál sama: „No jistě, že ano. No tak to už se určitě těšíš, jak pojedeš k babičce a dědečkovi, viď?"

Toužila zaječet, že nikdy! Že je jí zle! Nezvládne cestu autem! Jenže maminčiny oči jasně říkaly, jak má svoje rodiče ráda a nejspíš vůbec netuší, jak strašní jsou. Proto ze sebe hnědovlasá dívka stěží vysoukala: „A to musím?"

Tím si u ní rozhodně nešplhla. Naopak její pěkně nastrojená rodička s vlasy svázanými do drdolu svraštila obočí a upřímně se podivila: „Tobě se tam snad nechce? Vždyť si prázdniny u nich vždycky užíváš."

Užívala? A kdy? Tereza si rozhodně nepamatovala prázdniny, které by si tam užívala. Vybavovala si jen děs a hrůzu. Nějakou radost nevylovila ani po dlouhém vzpomínání.

„Nechce, mami. Nemůžu zůstat tady?" poprosila ji, jako kdyby žádala o život. Pravděpodobně to ani tak nebylo dostatečně důrazné, protože maminka to nějak neslyšela a klidně konstatovala: „Ale, prosím tě, nepřeháněj. Babička se na tebe moc těší a děda taky. Přece nebudeš celý prázdniny zavřená tady, když můžeš být na čerstvém vzduchu."

A to byla konečná. Přes tohle vlak nejel. Musela svěsit hlavu a jít si zabalit něco, co ji zachrání. Samozřejmě, že do kufru nejdřív hodila knihy, hodně knih. I když jí bylo jasné, že se k nim nedostane. Pak baterku a nabíječku. Přemýšlela i nad malým nožíkem, ale pak to zavrhla, protože by ji to mohlo příliš svádět k nekalým činům a maminka by nejspíš nepochopila, kdyby se vrátila domů o týden dřív se slovy: „Tak nám zabili babičku a dědečka. A taková smůla, že zrovna tímhle mým nožíkem. Vůbec to nechápu."

Po zabalení nutných věcí se Terka vydala si užít poslední svobody, o kterou zítra přijde. Proto zašla s kamarádkami na pořádný pohár, postěžovala si jim, poslechla si, jak jí závidí a na kutě. Den utekl příliš rychle a už tu bylo zítřejší ráno a dívka nastrojená do šatů vyrazila pro vysvědčení. Pochválena za něj však nebyla, protože jedničky na něm byly podle mamky samozřejmostí. Na to však byla zvyklá, tak si z toho velkou hlavu nedělala.

Větší starosti jí dělalo auto, které ji mělo odvézt do té pustiny Staré Lhoty, kde ti dva důchodci bydleli. Dokonce měla v plánu svému doprovodu navrhnout, že by tam došla pěšky. To by několik dní trvalo a tím by si pobyt tam výrazně zkrátila. Ale nakonec si to nechala pro sebe. Prázdnou ulici to určitě nezajímalo a mamka už se skládala za volant. Očividně se hodně těšila na volno od svého jistě jindy milovaného dítěte. Terka si to nebrala osobně. Taky by si od ní ráda odpočinula, ale někde jinde než u babičky s dědou. S povzdechem se teda vydala čelit svému osudu. Ještě se stavily doma pro věci a převléknout a už se řítily silnicí.

„Já ti tak závidím. Hned bych tam zůstala taky," pěla ódy mamka, zatímco dívka ji téměř prosila, aby to udělala: „No, tak, mami. Vezmi si volno a zůstaň. Ty je zabavíš a já si budu užívat."

Jenže ona se jen zasmála.

„Ale jdi ty, brepto. Nemůžu si vzít volno a babička s dědou se těší na tebe!"

No jistě, celý rok se připravují, jak mě systematicky zničit, prolétlo jí hlavou, ale na rodičku se jen usmála. Ta by nejspíš nikdy nepochopila, jací jsou její rodiče v případě vnučky. Tady se člověk nedovolá. To už zjistila i loni.

Jako u vytržení její zoufalé oči sledovaly jednu zatáčku za druhou a odpočítávaly chvíli, kdy se před nimi vynoří nápis Stará Lhota, který bude už skoro nečitelný. Což bylo nejspíš dáno tím, že tu tahle vesnička stála od pravěku a žili tu jen samí důchodci, takže to neměl, kdo opravit. První náznak toho, že se blížily k cíli, bylo zavonění hnoje, druhé, že před nimi jel traktor a táhnul se šnečím tempem. A díky tomu, že zabíral celou cestu se nedal předjet.

„Nojo, to je Lojza," vyhrkla jediná dospělá osoba v autě, a dokonce na něj zatroubila.

Tereza si povzdechla. Toho dědka si velmi dobře pamatovala. Pořád jí nabízel sladkosti. Ovšem, kdyby byly aspoň dobré, ale on nějaké ruské nekvalitní. Takže s ním rozhodně dny netrávila. Zatímco dědeček ten s ním byl naopak skoro pořád. Seděli na verandě a společně nadávali na všechno, co se jim v životě podělalo.

Prostě idyla.

Konečně jim ten balík uhnul z cesty a ony mohly dojet do toho zapadákova. Šmikly to takovou menší zkratkou a již za chvíli zastavovaly u polorozpadlého stavení, ze kterého se okamžitě vynořili její dva věznitelé na celé prázdniny. Zatnula ruce do pěstí. Ta osudná chvíle přicházela. Terezka se pokoušela splynout s potahy auta. Mamka by si pak třeba nemusela všimnout, že je stále uvnitř, ale to už ta ďábelská osoba rozrazila dveře a vyhrkla: „Šup! Pojď se přivítat s babičkou a dědečkem!"

Ding. Ding. Právě to začínalo. Nebylo vyhnutí. A tak vstala a vylezla ven. Než se vůbec stačila nadechnout, už ji kostnatá babička stiskla ve smrtelně drsném sevření, že skoro nemohla dýchat.

„Ach, ty jsi ale vyrostla!"

„Pamatuju si tě takhle malinkou!"

„A neztloustla jsi?" ozval se v pozadí dědův podezřívavý hlas. Jak milé. Tohle přesně čekala. Jeden útočí na tělo a druhý na duši. Měli to tak rozdělené každý rok a vypadalo to, že ani letos to nebude jiné. Proto vrhla poslední zoufalý pohled po mamce, ale ta ji jen poplácala po rameni a prohodila: „Tak si to tu hezky užijte."

Děda ji však nepustil tak snadno. Aspoň nějaká satisfakce. Protože zatímco Terka tu musela zůstat, mamka přece jenom mohla odjet. Takže tahle chvíle teroru byla jenom spravedlivá.

„A kde máš manžela?" zeptal se rýpavě.

„Dědo, víš, že žádného nemám," pronesla s neuvěřitelným klidem. Zatím ani nemrkala na hodinky. Asi ji ještě nepřešla ta nostalgická nálada vidět zase jednou rodiče. Děda se však připravoval útočit dál, když si posunul brýle na nose.

„No, škoda. Doufal jsem, že se to změnilo za ten rok. Nám dřív rozhodně netrvalo tak dlouho si někoho vzít. Viď, bábo?"

Ha. Mamka se přestávala tvářit nadšeně, jako kdyby tu ráda strávila celou dovolenou. Naopak si začínala nervózně hrát s klíči od auta. Proto ji Terka popíchla v poslední naději na záchranu: „Nemyslíš, že jsme doma něco zapomněly? Že bychom pro to měly dojet? Určitě něco moooc důležitého."

Dospělá žena odvrátila pohled od otce a střelila jím po ní. Dcera jí jasně dávala najevo signály sos, ale ona ji sprostě obětovala. Byla pro ni jen ubohým pěšákem, když řekla: „Určitě nezapomněly. A kdyby náhodou, dovezu ti to nějaký další den."

Terka zafuněla. Zrádkyně. Nechala ji tu samotnou. Dala jí odbytou pusu na čelo a už se hnala k autu. Zatímco dívka ustoupila od babičky s dědou a ostražitě je pozorovala. A taky měla důvod, protože jen co mámino auto zajelo za zatáčku, už ti dva spustili:

„Tak jsme se na tebe těšili. Připravili jsme ti pokojíček."

„A hned ráno spolu půjdeme sbírat vajíčka od slepic."

„A pomůžeš mi se dřevem. Už jsem marod na záda."

„A teplá voda neteče, ale ..."

„Prosím tě, snad něco vydrží ne. My se taky necachtaly v teplé a přežili jsme!"

Její nadšení rozhodně vzrůstalo při jejich dalších slovech. Už na ní začínali systematicky pracovat. Opravdu prázdniny za všechny prachy. Terka se zoufale dívala za odjíždějící mamkou a posílala jí myšlenkové zprávy.

Okamžitě se pro mě vrať.

Vždyť sama bys tu nezůstala.

To si říkáš matka?

Jenže asi nebyl signál. Neslyšela vracející se auto. Místo toho byla zavedena do rozpadajícího domu, kde se topení nevedlo, protože je přece léto, a není důvod topit, jak ji ujistil děda.

A tak nastal teror jménem prázdniny.

Ráno ještě poloslepá a v pyžamu sbírala vejce od věčně nespokojených slepic, v noci mrzla pod peřinou v několika vrstvách. Oběd byl snad jediný pozitivní, i když ty porce byly zase jak pro deset lidí. Chvíli je podezřívala, jestli ji nevykrmují, aby ji později snědli. Naštěstí to se ukázalo jako mylná představa. Ti dva na to neměli dostatek sil. Děda měl co dělat, aby sešel vůbec ze schodů. Večery pak trávila mezi dalšími důchodci a jejich starostmi.

...

Takže, když si maminka po dvou měsících přijela pro dceru, nestačila zírat. Její jindy roztomilá holčička, měla na očích brýlí, na sobě starou hnusnou vestičku a chodila o holi. Jakmile ji žena takhle uviděla, nedokázala se ovládnout a zděšeně vyhrkla: „Ježiši, co se ti stalo?"

„Nesmíš tak nahlas, mami, už špatně slyším," zahučela Terezka káravě. Tolik hlasitých zvuků ne. Bolely ji z toho uši. Otočila se po babičce a dědečkovi, aby zkontrolovala, že se tváří stejně nesouhlasně. Děda se okamžitě přidal: „Dcero, vypadá dobře. Hezky jsme se o ni starali."

„Letos se chovala líp než minulý rok. To pořád někam utíkala, ale letos trávila celé dny jen s námi," dodal ještě starý pán a babička přikyvovala.

„Víc jsme se užili," doplnila ho. Zrovna chtěla přidat svou trošku i Terezka, co všechno kromě houpání v křesle dělali, když v tom se k ní vrhla mamka, sebrala jí brýle, hůlku a strhla z ní vestičku, přičemž odsekla: „Z mého dítěte důchodce dělat nebudete! Co jsem to jen provedla. Kam jsem dala rozum, když jsem ji tu nechávala."

A už ji táhla nešetrně a příliš rychle pryč. Až se dívka bála, že každou chvíli spadne. Přece jenom její klouby nebyly nejmladší.

„Ale my to mysleli dobře!"

„Mladí by měli být víc jako naše generace!"

Ozývalo se za nimi volání, ale maminka je ignorovala. Jen svou dceru nacpala do auta a už se s autem řítila pryč. Bylo to takové tempo, že si dívka nemohla odpustit říct: „Trochu pomaleji!"

Za to se jí dostalo vražedného pohledu a odseknutí: „Naopak to bude chtít jet rychleji, abych je z tebe dostala! Bože, jak jen tohle za dva měsíce dokázali!"

A rázem začalo vymýtání vlivu prarodičů z dívčina těla. Byl to bolestivý a těžký proces. Musela chodit pořád ven, doma se cpát čokoládou, koukat na pohádky a chodit běhat. Postupně už ji hlasitá hudba nerušila, dečky se jí nelíbily, černobílé filmy ji nutily zvracet a schody zvládla i vyběhnout. Zase se cítila jako Terezka, a ne důchodkyně Tereza. Jako kdyby se probrala z jednoho velkého snu. Nemohla být přece pravda, že s dědou kouřila dýmku, stěžovala si na život a stěží chodila o holi. Takhle ji přece dostat nemohli. Nebo snad jo?

Netušila, ale jedno bylo jisté. Těmihle prázdninami se vše změnilo. Od té doby ji už totiž maminka nikdy nenechala samotnou s dědou a babičkou. Vždy tam byla s ní a prázdniny mohla trávit ve městě. Všechno bylo zase zalité sluncem.