Sedíme v kanceláři sekretářky, hned vedle dveří do ředitelny. Aleše raději posadili do určité vzdálenosti od nás s příkazem, že se ani nehneme. Sekretářka se na nás dívá jako na delikventy, jenže se jí nemůžu divit. Všichni tři vypadáme skutečně uboze.

Kenny má pravou ruku položenou na břiše a snaží se s ní nehýbat, aby si ještě víc neublížil. Nikomu neřekl, že ji má nejspíš zlomenou.

„Dobrý?" houknu mu tiše do ucha.

Přikývne. „Proč?"

Ukážu na jeho nohu, kterou netrpělivě poklepává. Nervózně. Sice říká, že je v pohodě, ale ze setkání se svými rodiči není ani trochu nadšený. Navíc s nimi bude muset mluvit a vysvětlit jim, proč jsme se vlastně poprali.

Položím mu ruku na stehno a pokusím se ho uklidnit, ale ten jeho tik stejně nepřestane. A Aleš si při pohledu na nás odfrkne.

Nedokážu se na něj ani podívat. Je mi špatně, protože nás s Kennym celou dobu pozoroval. Díval se, jak spolu spíme. Kdo ví, co všechno kolem toho ještě udělal. Jen z té představy se mi kroutí žaludek a držím se, aby se nepozvracel.

„Stálo ti to za to?" osočím se na Aleše. Jsem klidný člověk a rozhodně rvačky nevyhledávám, ale jeho bych s radostí praštil znovu. Ublížil Kennymu. „Sledovat, jak spolu spíme?"

„Nedělej se Mikulášku," odfrkne si Aleš a hodí po nás pohled, který by mohl zabíjet. „Brzo Kennyho přestaneš bavit. A až ten den nastane, budu to já, kdo se bude smát naposled," a podívá se na něj. „Když tě nebudu mít já, tak nikdo. Je ti to doufám jasné?" zasyčí, až mě zamrazí po celém těle. Většího úchyla jsem snad nikdy nepotkal, a přitom vypadá jako normální rozumný kluk.

Kenny se odvrátí, ale v tu chvíli vejde do kanceláře sekretářky moje máma. S Kennym vstaneme a on se pokusí schovat za mě.

„Co jsi vyváděl, Mikuláši?" povzdechne si, a obejme mě kolem ramen. „Kenny," osloví ho a obejme i jeho. Na rozdíl od něj, mě to nepřekvapuje. Máma má Kennyho ráda a když jí na někom záleží, dokáže se za něj rvát zuby nehty bez ohledu na okolí.

„Ukaž se mi," vezme jeho obličej do dlaní a zkontroluje škody. Přiměje Kennyho se jí dívat do očí a mám dojem, že kvůli tomu lehce zčervená. „Zeptám se tě na jednu věc a chci upřímnou odpověď. Udělal ti to můj syn?" vysloví a Kenny se trochu pousměje. Nejspíš takovou otázku nečekal, ale popravdě, ani já ne.

„Mikuláš by mi nikdy neublížil," ujistí ji a máma přikývne.

„Jinak jste v pořádku?" zeptá se mě a rozhlídne se po místnosti. Všimne si Aleše na židli se zlomeným nosem.

„Kenny má nejspíš zlomenou ruku," povzdechnu si a koutkem oka postřehnu starší pár, postávat ve dveřích. Dle jejich původu se nemusím pátrat po jejich identitě.

Na rovinu, jsem neskutečně nervózní. Vím, že Kennyho nepřijímají jako gaye a... já jsem jeho kluk. Možná.

Kennyho máma vtrhne do kanceláře a rychlým krokem vyjde vstříc Kennymu, jenže ten ustoupí krok bokem a schová se tak za mou mámu, která se otočí a hned se srazí očima s paní Jungovou. Nejspíš ji taky hned dojde, s kým má tu čest.

„Dobrý den. Ivana Ledecká, Mikyho matka."

„Jung Ari," podá jí ruku Kennyho máma. Jeho táta stojí kousek za ní a nespouští oči z Kennyho. Nevím, jak si to vysvětlit. Je to celkem vysoký muž a dívá se na Kennyho výhradně z patra. Na něj a jeho domlácený obličej. Autorita z něj doslova čiší, a to ještě nepromluvil ani slovo. Kenny má sklopenou hlavu, aby mu nemusel čelit.

Všimnu si určité podoby, ale ne s Kennym spíše s jeho bratrem. Je taky vyšší než Kenny a určitě jsem u něj zahlídl ten autoritativní pohled, jenže Denny je o hodně veselejší člověk.

Zato Kenny je víc po mámě. Hlavně má její oči a stejné rysy v obličeji.

Chvilku je v místnosti takové ticho, jen sekretářka informuje ředitele přes telefon, že dorazili rodiče.

„Jung Kwang," představí se Kennyho táta a podá ruku mé mámě.

Dorazí i Alešovi rodiče a z kanceláře vyleze ředitel Slánský. Všichni dospělí vejdou za ním a my tak zase zůstaneme o samotě i společně se sekretářkou.

Chytím Kennyho za nezraněnou ruku a jen ho držím. Nedokážu se vžít do jeho situace, ale dokážu jí porozumět. Neviděl rodiče snad tři roky.

Z ředitelny se ozývají naštvané hlasy a nejčastěji slyším mámu. Je naprosto pohoršená, tím jsem si jistý.

„Mám s tebou pak jet do nemocnice?" pokusím se Kennyho trochu odreagovat, aby myslel na něco jiného, a ne na ten humbuk okolo.

„Uvěříš, když ti řeknu, že je mi má ruka teď úplně někde?" odvětí, jako tělo bez duše. „Celá škola zjistila, že spolu něco máme. Ujely mi nervy, tobě ujely nervy ve velkém stylu. Jsem pořád nasraný, tvoje máma mě objala a ani ne pět metrů ode mě jsou rodiče, které jsem pár let neviděl. Pořádně nerozumím, co tady dělají."

„Mají zájem," povzdechnu si. Není to ani hodina, kdy Kenny přiznal, že mě miluje a najednou se toho stalo tolik, že to na něj musí být ohromná nálož pocitů. Taky ten fakt, že ho rozhodilo objetí mé mámy.

Rozhodně je v šoku.

Máma s Kennyho rodiči vyjdou z ředitelny a jen na nás kývne, že je to vyřešené.

S Kennym se zastavíme u svých skříněk a vytáhneme si věci. Trochu bojuje s kabátem, aby nemusel namáhat ruku, tak k němu přiběhnu a pomůžu mu. Aby ji prostrčil rukávem, to vzdáme v zárodku, tak mu ho jen přehodím přes rameno.

Rodiče na nás čekají před školou. Na chodbách naštěstí nikoho nepotkáme, všichni jsou teď ve třídě.

„Mrzí mě to kluci," spustí máma, jen co se přiblížíme. „Ale toho kluka nemůžu trestně stíhat. Je nezletilý. Kenny? Mohla bych maximálně obvinit jeho rodinu pro náhradu škody způsobenou na tobě, ale..."

„To je dobrý," přeruší ji a já na něj vrhnu naštvaný pohled.

„Doopravdy to zase budeš ignorovat?" okřiknu ho.

„Kenny, Mikuláš má pravdu. Stalking je závažná věc," spustí máma a paní Jungová se na Kennyho starostlivě zaměří. „Ředitele upřímně překvapilo, že je někdo z jeho studentů něčeho takového schopen. Než jsme přijeli, mluvil s ostatními studenty a vzhledem k tomu, co vykřikoval na chodbě je jeho vina jasná, ale ani vás trest nemine."

Povzdechnu si a sklopím hlavu. Že mě to ani nepřekvapuje.

„Napadli jste ho ve škole," ozve se pan Jung a neunikne mi, jak sebou Kenny trhne. „Štěstí bude, když vyváznete s třídní důtkou. Takové situace se mají řešit s učiteli. Ne rvačkou, Ken-mine," osloví ho a Kenny se natočí bokem. Hádám, že se pere sám se sebou, aby jim něco neodsekl.

„Říkal jsi, že máš zlomenou ruku, Minie?" osloví ho jeho máma a mě pořád nedochází význam té přezdívky. Je to strašně roztomilé a mám nutkání, mu tak taky říkat, jenže dle Kennyho výrazu, se mu to ani trochu nelíbí. „Odvezeme tě do nemocnice, aby se ti na ni podívali."

Kenny se nadechuje a je mi naprosto jasné, co se chystá říct. Pravděpodobně je chce poslat do prdele s co největší upřímností, jenže stačí jeden pohled do očí jeho otce a Kenny zkrotne jako beránek. A pak zrudne vzteky.

„Dejte nám chvilku," houknu na ně a jeho táta ze sebe vydoluje překvapený výraz. Netuším, co jsem provedl, ale v klidu zatáhnu Kennyho za zdravou paži a několik kroků odstoupíme od rodičů, aby neslyšeli, co mu chci říct. Nemusí vědět, že jsem jediný, kdo Kennyho uklidní.

„To snad nemyslí vážně?" vykřikne a odvrátí se k nim zády. Nejsme zase tak daleko, aby ho neslyšeli.

„Hej," pohladím ho po paži. „Vím, že máš vztek, ale do nemocnice potřebuješ."

„Raději bych tam došel pěšky," ucedí skrz zuby. „Proč se starají?" máchne rukou. „Když jsem tam byl naposled, bylo jim to u zadku."

„Třeba svého chování litují," pokusím se nadhodit opatrně a nejistě se po nich podívám. Nemám tušení, co si myslet o jeho tátovi, ale jeho máma vypadá neskutečně zoufale. „Alespoň u tvé matky je to očividné."

„Super," vydechne frustrovaně. „Vážně paráda. Kdybych věděl, jak to dopadne, když Alešovi konečně poupravím fasádu, vůbec bych se neobtěžoval."

Uchechtnu se. „Vlastně jsi mu dal jen dvě rány. Fasádu jsem mu poupravil já."

„Na čí jsi teď straně?" okřikne i mě a rozhazuje rukama do všech stran. Chytím ho za klopy kabátu, aby si ještě víc neublížil.

„Uklidni se," řeknu smířlivě. „Teď ti řeknu, jak to bude. Já odjedu s mámou a vysvětlím jí všechno, co se dneska stalo. Určitě jí to už došlo, ale jak ji znám, bude to chtít slyšet i z mého pohledu. Ty pojedeš s rodiči do nemocnice. Hej," chytím ho pevněji, protože sebou začne cukat. „Pojedeš s nimi do nemocnice, necháš si ošetřit tu ruku a až budeš doma, napíšeš mi. A já se stavím."

Zamračí se. „A ty bys chtěl?"

„Máme pár nedořešených věcí, nemyslíš?" zakřením se. „Jak moc je chceš nasrat?" zeptám se s obličejem těsně u toho jeho a on se konečně usměje. Nemá ani tušení, že ho chci políbit už od chvíle, kdy dal pěstí Alešovi. Vlastně bych ho nejraději líbal pořád.

„Zkazil jsem tě. Takové nápady většinou mívám já." Nakloním se, abych ho políbil, ale ucukne. „Tvoje máma..."

„Já vím," odvětím a dám mu pusu. Bohužel bez jazyka, ale i to stačí, abych mu mohl být blíž.

„To jsi pěkně odbyl," uchechtne se.

„Líbačka vede k sexu," dám si ruce do kapes kabátu a ohlídnu se na naše. „Zvládneš to?"

Všichni tři nás upřeně pozorují a Kenny se naštvaně ušklíbne.

„Mám na vybranou?" povzdychne si a rozejdeme se k nim.

Kennyho otec na něj promluví korejsky a dle tóniny nejspíš není rád z toho, co viděl.

„Cokoli, abych tě nasral. Povedlo se," odsekne Kenny a mám co dělat, abych nevyprskl smíchy.

Máma se s Kennym rozloučí dalším objetím a pusou na obě tváře z čeho je znovu rozladěný. Pohladím ho po paži a rozejdu se za mámou k jejímu autu.

Začne mě zpovídat už po cestě domů.

„Mám představu, co se stalo, ale chci to slyšet od tebe," řekne na rovinu, jen co se zařadí do provozu. „Ředitel málem zavolal policii, ale jen co viděl matku toho kluka, jak je z jeho slov v šoku a doslova lapá po dechu, nechal to být. Ani my jsme proti tomu nic nenamítali i když by si ten kluk zasloužil pár facek. A ke všemu je nezletilý."

„Tak nějak netuším, kde začít," povzdechnu si. „Vážně chceš slyšet, jak nás ten kluk pozoroval přes web kameru Kennyho počítače, jak dovádíme v posteli?"

Máma sevře pevně volant a ani se na mě nepodívá. „Miky, nejsem tak naivní, abych si nemyslela, že spolu nespíte. Navíc nám ředitel ukázal tu fotografii."

„Kurva," syknu a promnu si čelo. Dost k našemu ponížení. „Tohle se Kenny nesmí nikdy dozvědět," zakroutím hlavou. „Jestli zjistí, že ji viděli jeho rodiče nebo ty..." nedořeknu a frustrovaně se zahrabu víc do sedadla.

„Je hezké, jak se ho snažíš chránit," trochu se pousměje.

„On dělá to samé pro mě," opáčím. „Vlastně to už udělal několikrát. Když jsme viděli ty fotky na zdi neváhal ani na vteřinu a rozběhl se k Alešovi, aby mu dal pěstí. Kenny jo? Umíš si to představit? Člověk, co nedokáže ani zabít pavouka. Nebo mouchu. Nikdy by nikomu neublížil. Taky tomu odpovídá ta zlomená ruka. Jenže Aleš ho neustále provokoval a mluvil fakt hnusně. Převážně se navážel do mě. Musel jsem Kennyho držet, aby mu neublížil. Spíš sobě neublížil."

„Jak ho provokoval?" zajímá se máma.

„Slovně," trhnu rameny. „Vykládal mu, jak jsem nudný a nezajímavý a že s ním nedokážu udržet krok nebo co. Že Kenny potřebuje někoho, jako je on, s kým by se nenudil a že nikdy nepřiznám, že jsme spolu."

Máma zakroutí hlavou a trochu ztiší rádio. „Je sice pravda, že jste jako den a noc, ale to neznamená, že se k sobě nehodíte. Spíš si myslím pravý opak."

Uchechtnu se. „Možná. Jenže je taky pravda, že je Kenny naprosto mimo moji ligu," pronesu a máma se zamračí. Jak by řekl Robin, nahodí výraz medúzy.

„Buď o té dobroty a přestaň se takhle shazovat," odvětí.

„Neshazuju," ohradím se. „Jen říkám, jak to je. Navíc mi to je jedno. Kenny před celou školou vykřikoval, že mě miluje, takže tak," usměju se a máma se po mě překvapeně podívá. „Tohle vlastně odstartovalo tu větší rvačku," povzdychnu si. „Kenny tím nejspíš nasral Aleše, protože mě odstrčil a když jsem se ohlídl, ležel na zemi. Tak trochu se mi zatmělo před očima. Jako vážně, vytočilo mě to k nepříčetnosti. Ani si nepamatuju, jak jsem se na něj vrhl, jaký jsem měl vztek, že na Kennyho vztáhl ruku. Vím jen, že mě museli odrhnout David, Robin a snad i Stáňa. Pak přiběhla Kučerová a všechny nás srovnala. A zbytek už znáš."

Máma zakroutí nevěřícně hlavou a něco zamumlá pod nosem. Mám dojem, že slyším slovo jako puberťáci.

„Souhlasím s ředitelem i s panem Jungem," řekne pevně. „Trest si oba oprávněně zasloužíte. Tahle ztratit hlavu. Tohle si zapamatuj, protože nechci, aby se ti to stalo znovu. Rozumím, že ti na Kennym záleží a je v pořádku, že jste se nějak chtěli bránit, když vás takhle ponížil, ale sakra Miky! Ne rvačkou ve škole."

A tak mi udělí přednášku celou cestu domů. Jenže nám taky objedná další várku sushi, aby mě trochu upokojila, protože přece jen, pořád nás ponížil před celou školou.

O pár hodin později mi napíše Kenny, že má zlomenou ruku a nesmí s ní několik týdnů nic dělat a jestli splním svůj slib a přijedu.