Jen co za Kennym zaklapnou dveře v místnosti se roznese opět ticho a nikdo z nás ho není schopný prolomit. Nikdo se neodvažuje promluvit jako první a vím, že bych měl něco říct, jenže nemám nejmenší tušení co.

Najednou mi Kennyho smích nepřijde tak absurdní, jak v prvotní situaci. Vlastně se teď náramně hodí.

Odvážím se podívat mámě do očí a vidím na ni, že čeká až jí to nějak vysvětlím, ale jen si založím paže na hrudi. Tak jako Kenny, když po něm jeho bratr křičí, že neumí zapnout blbou pračku.

„Mami, představuju ti tvého syna," pronese Lucie. „Dalšího teplouše v rodině. Tohle musí být vážně dědičné, protože si to jinak nedokážu vysvětlit," odsekne naštvaně. „Dobře ti tak, Mikuláši. Říkala jsem ti, že tahat se s kluky je padlé na hlavu, ale ty si prostě nedáš pokoj. Moc dobře víš, že takové vztahy nejsou normální. Společnost vás nikdy nepřijme. Nikdy si nenajdeš slušnou práci, protože tě v každé budou všichni odsuzovat. Taky máme v orchestru jednoho gaye a víš, jak to s ním jde z kopce? Nikdo ho nerespektuje, nikdo se s ním nebaví. To chceš dopadnout stejně? A to jsem ani nezačala s tím, že nikdy nebudeš mít rodinu. Děti..."

Lucie se nedá zastavit. Když už jednou začne, vyčte mi přesně všechno, co má na srdci. A já se celou dobu dívám na mámu, která taky mlčí a nic neříká. Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy, ale pořád dokážu stát vzpřímeně a hrdě. Ať se stane cokoli, nedovolím, aby mě to položilo. S alternativou, že se budu muset odstěhovat do Německa přece jen počítám už pár let.

„Lucie!" přeruší ji máma dost tvrdě. Sice nekřičí, ale z jejího hlasu jde jasně poznat ten respekt, který u svých dětí má. „Jak se to chováš? Takhle jsem tě nevychovala, abys urážela svého bratra. Máš ho ve všem podporovat, ne ho shazovat na každém kroku, který udělá. Já tě snad nepoznávám."

„To myslíš vážně?" vykulí Lucie oči a ani já se nestačím divit. „Vždyť on... mami prober se. On spí s kluky. A neptej se mě, jak to vím. Pořád ten obrázek nedokážu vyhnat z hlavy."

Zrudnu až na krku, ale máma jen nevěřícně kroutí hlavou. „Je to tvůj bratr, Lucie. Ovládej svá slova."

„Tobě to snad nevadí?" vyjekne znovu. „Tobě je jedno, že je stejný jako jeho otec? Stejně odporný a..."

„Je to i tvůj otec!" zakřičí máma až sebou všichni trhneme a Lucie dokonce o krok ustoupí. „Už nikdy přede mnou neshazuj lidi, na kterých mi záleží a ano, myslím tím i vašeho otce. Ani jeden z vás nemáte nejmenší představu, jak to pro něj bylo těžké vyjít se svou orientací na světlo. Já sama jsem to tušila, ale odmítali jsme si to připustit. Kdyby se nezamiloval do Petera, pořád bychom předstírali šťastné manželství, jen abyste měli rodinu. Dva roky bojoval sám se sebou, jestli vám to řekne, a i když ti rozumím holčičko, nemáš právo takto o něm mluvit. A už vůbec nemáš právo do toho zasahovat svému bratrovi."

Lucii sjede po tváři slza, ale neskloní hlavu. To ona je ta, co je po mámě. Navíc je pěkně tvrdohlavá a prohru si nepřipustí.

„Nebudu se dívat na to, jak se můj bratr zahazuje s chlapem, ve vztahu, který nemá budoucnost," odsekne mámě. „Myslete si o mě klidně to nejhorší, ale moc dobře víš, že mám pravdu."

„Odejdi," odvětí máma. „Odejdi z mého domu, Lucie. Každý má právo na názor, ale já ho nemusím poslouchat. Můžeš se vrátit, až se svému bratrovi omluvíš. Upřímně. Do té doby tě nechci ani vidět."

Lucie na ni chvíli nevěřícně zírá, než chytne Karla za ruku a vypochodují ke dveřím.

Máma si jen povzdechne a chvíli hledí na zavřené hlavní dveře, než se otočí směrem ke mně.

„Objednáme si sushi?" zeptá se zničehonic a já nejsem schopný žádné reakce. Jen pořád ztuhle stojím na místě a ani se nehnu.

„T-ty..." odkašlu si. „Ty nejsi znechucená?" dostanu ze sebe.

„Zlato, pojď ke mně," pokyne mi a já se nechám obejmout. „Omlouvám se, pokud sis myslel, že se mi s tímto nemůžeš svěřit," řekne mi tiše do ucha. „Mám tě ráda a nezáleží mi na tom, jestli jsi na kluky."

„Nejsem jenom na kluky," vydechnu vyčerpaně, protože se mi neskutečně uleví, že nemusím předstírat. Už nikdy jí nebudu muset lhát.

„Takže," odtáhne se ode mě a mírně se usměje. „Ty a Kenny?"

„To je na delší povídání," odvětím a sklopím hlavu.

„Chci vědět všechno," řekne vážně a pohladí mě po paži. „Co kdybych nám objednala oběd a společně strávíme den. Jen my dva. Dlouho jsme to nedělali. Na víkend vždycky někam zmizíš a přes týden na sebe nemáme tolik času."

Jen se na ni usměju a přikývnu. Je fakt, že jsem každý víkend buď u Kennyho nebo máme závody. Nebo je u nás Lucie s Karlem a abychom s mámou strávili den spolu, sami dva, jak jsme to dělali dříve už není prostor. Vždycky si pustíme její oblíbený detektivní seriál a líbí se mi, jak všechno komentuje a napadá jejich občas až nesmyslný právní systém.

Zatímco nám máma objednává sushi, odběhnu si do koupelny pro trochu soukromí. Musím napsat Kennymu, že všechno dopadlo dobře a máma je se mnou v pohodě. Jak ho znám, určitě si to bude vyčítat a myslet si, že je to jeho chyba.

Jenže jen co vytáhnu telefon a chci ho odemknout jen mi několikrát zabliká v ruce a jeho život skončí. Pokusím se ho zapnout, ale vůbec nereaguje a při tom jsem měl plně nabitou baterii. Už delší dobu mi trochu stagnuje, ale do teď vždycky fungoval. Robin se mi už minimálně rok směje, proč si konečně nepořídím normální telefon, což je v jeho podaní jablko, ale ten můj mi stačil. Jsem na něj zvyklý.

Jenže mám smůlu.

Vyběhnu schody do pokoje a napíchnu ho na nabíječku, jestli se náhodou neprobere, ale když na něj asi tak půl hodiny zírám a silou vůle se ho snažím přimět, aby něco dělal, nic se nestane.

Máma mě zavolá z obýváku, že přivezli jídlo, tak to nechám na později. Snad se do večera vzpamatuje.

„Děje se něco?" zeptá se mě starostlivě máma, protože nejsem zrovna nadšený, že jsem bez telefonu.

„Umřel mi mobil," povzdechnu si a svalím se vedle ní na pohovku. „Chtěl jsem napsat Kennymu, že jsem v pohodě. Určitě si dnešní den vyčítá."

„Proč by si měl něco vyčítat?" zeptá se zaujatě a podá mi krabičku s tuňákovými rolkami. Na to, že nemá ráda sushi, pamatuje si, co mám nejraději.

„Vzal jsem ho sem," trhnu rameny. „Oba jsme věděli, že ho Lucie nemá ráda, kvůli předsudkům a jeho teď musí mrzet, že mě postavil do takovéto situace, kdy jsem šel s pravdou ven."

„Dobře," řekne trochu zaraženě. „Tomu moc nerozumím. Raději začni od začátku."

„Od jakého začátku?" nakrčím čelo.

„Kdy sis uvědomil, že se ti líbí i kluci," pronese rozhodně bez jakýchkoli rozpaků a pustí se do jídla.

Nafouknu tváře a poškrábu se na zátylku. „V první den druhého ročníku," odpovím na rovinu. S mámou jsme tak jednali vždycky a teď když už o sobě nemusím lhát, nemusím ani chodit okolo horké kaše. „Ten den se ve škole rozneslo, že je Kenny na kluky a přišel do třídy s růžovými vlasy a byl nalíčený," usměju se nad tou vzpomínkou. „Líbil se mi. Naprostý opak, jak vypadal před létem v prváku. Vždycky byl hodně tichý a neuměl se projevit. Typický šprt s akné na obličeji, ale v druháku, jako by přišlo do třídy jeho dvojče. Extravagantní a nejraději středem pozornosti. Všechny nás nejen překvapil, ale totálně vyšokoval. Od té doby jsem si ho začal víc všímat."

Tak trochu prozradím mámě všechno, co jsem vyváděl za ty dva roky. O mých experimentech s holkami a pak i s kluky. Jak jsem chodil na rande naslepo přes seznamku a taky že jsem si jednoho kluka dovedl domů, když byla na pracovní cestě v Londýně. A jak nás nachytala Lucie, když mě přijela zkontrolovat. Proto to ví.

Že jsem o sobě nikomu ve škole neřekl, jen Stáňovi, a i když se za svou orientaci nestydím, neměl jsem potřebu to prozrazovat, protože do toho nikomu nic není.

„Takže Kenny se ti líbí už dva roky?" zeptá se překvapeně a já jen pokrčím rameny.

„Je až brutálně upřímný, neskutečně ukecaný a občas i trochu otravný, ale nikdy jsem nepoznal laskavějšího člověka," vysvětlím. „Neustále se směje, je na všechny milý a nikdy bys ho neslyšela si postěžovat, což je taky jeho zásadní nedostatek. Raději všechno přejde, jako by se to nikdy nestalo, než aby někoho obtěžoval se svým problémem. On... mami on má stalkera."

Máma vykulí oči a já přikývnu, aby pochopila, že to myslím vážně.

„Je to jeden kluk ze školy, Kenny s ním kdysi něco měl a on ho od té doby nenechává na pokoji. Jednou se mi svěřil, že mu chodí od něj dárky až domů, ale bez udání adresy. On mu je prostě nosí před byt a ten blbec to prostě jen pokaždé vyhodí a neřeší to," zakroutím hlavou, protože mi to pořád nejde na rozum. „Jeho brácha už mu několikrát říkal, aby to nahlásil na policii, ale on nad tím jen mávne rukou. Mám někdy chuť ho za to zaškrtit, hlavně když vím, co všechno už mu poslal."

„To je ale vážné," zděsí se máma.

„Já vím," povzdechnu si. „Už jsem o tom s ním mluvil a pokoušel jsem se na něj zatlačit, ale akorát ho to naštve, a ještě víc se zatvrdí. Je tvrdohlavý."

„Klidně mu navrhni, že si s ním o tom promluvím," pobídne mě. „Nejlépe, aby si ty dárky začal schovávat. Něco s tím dokážeme udělat, alespoň zákaz přiblížení. Ten není nikdy na škodu."

„Neslyšela jsi ho?" uchechtnu se. „Našemu domu se bude vyhýbat obloukem."

„Tak mu připomeň, že jsem ho pozvala na večeři. A stále to platí, hlavně když spolu chodíte."

„My spolu ale nechodíme," přiznám jí a sklopím pohled. Cítím, jak mi zahoří tváře a musím si odkašlat. „Jen spolu spíme."

Koutkem oka postřehnu, jak se máma na moment zarazí. Mlčí a nic neříká. Tak trochu nevím, jestli je to dobře nebo špatně, protože když mlčí je to vždycky obojí. Tak padesát na padesát.

Vstane z gauče a odejde do kuchyně, kde z lednice vytáhne láhev vína. Po cestě zpět vezme dvě skleničky a jednu mi podá.

„Dle toho, co jsi říkal, jsem měla za to, že ho miluješ," povzdechne si. „Pochopitelně mi do toho nic není. Jste oba dospělí, ale..."

„Miluju ho," přeruším ji. Sice to řeknu tiše, ale moc dobře vím, že mě slyší. „Ale jsme jen přátelé." A kopnu do sebe několik loků vína.

„On tebe ne?"

Pokrčím rameny. „Co se týče pocitů, Kenny je razantně odmítá a včera jsem konečně zjistil proč," vydechnu a doliju si další skleničku. Máma se natáhne za sebe a rozsvítí lampičku vedle gauče. Ani mi nedošlo, že už je tak pozdě. „Když jsme odešli z restaurace k němu domů, narazili jsme na jeho mámu, která pravidelně navštěvuje Dennyho. Co jsem pochopil, Denny vždycky dá vědět Kennymu, že je u nich a pak zase, že odešla, jenže včera mu nenapsal."

„Zmínil se, že s rodiči nežije," povzdechne si máma a nechápavě zakroutí hlavou. „Odmítnout své vlastní dítě, jen proto že má jinou orientaci je tak zastaralé a... odporné. Nedokážu si to ani představit."

„Mám pocit, že jeho máma toho lituje a chce si s ním promluvit, ale on to nechce. Ne že bych se mu divil," pronesu a zakroutím hlavou. „Oni mu řekli, že je nechutný a odporný. Chápeš to? Jemu! To prostě nedává smysl. Když ji viděl, dostal panický záchvat. Vyběhl z bytu a nedokázal se zastavit. Musel jsem za ním běžet a kdybys ho znala, pochopila bys, že to je co říct. Kenny je absolutně nesportovní typ. Nikdy jsem ho neviděl běžet. Když jsem ho dohnal, tak mi všechno řekl. Vysvětlil, co se stalo doma, když jim o sobě řekl a jak ho zlomili."

„Myslíš si, že odmítá city kvůli nim?"

„Nejspíš to tak bude," přikývnu. „Nechápu proč."

„Když si nezaslouží lásku rodičů, proč by si měl zasloužit lásku cizího člověka?" řekne ironicky máma a vyčerpaně se sveze po opěradle gauče. „Někteří rodiče by si zasloužili do zubů."

Kdo ví proč se nad tím pousměju. Takhle mluví jen o svých klientech nebo o klientech protistran. Je celkem zábava ji poslouchat, když nadává, protože to není moc často.

„Neubližuješ si tím, když jsi s ním, ale zároveň nejsi?" zeptá se opatrně, ale jen znovu pokrčím rameny a odvrátím se. Nechci jí o tom říkat. Nemusí vědět, že jsem ochotný sbírat i malé drobečky, jen abych získal málo jeho pozornosti. Až tak jsem ubohý. „Tak mi alespoň řekni, jak jste se dali dohromady. To mi hlava nebere."

„Jsi si jistá, že to chceš vědět?" zakřením se a znovu mi zčervenají tváře, když přikývne. A tak nějak se nedokážu zastavit a řeknu jí naprosto všechno. Úplně všechno.

Spát jdeme hodně pozdě a mě úplně vypadne, že bych se měl pokusit probrat telefon k životu a napsat Kennymu, že jsem v pohodě.