„Říkám ti, že tentokrát to udělám!" řeknu naštvaně Stáňovi po cestě do třídy.

„Jasně," odfrkne a zasměje se. Zase.

„Proč mi nevěříš?"

„Chceš pozvat svého crushe na rande už dva roky, brácho," zakroutí hlavou, protože to pro něj není žádná novinka. To, že si s Kennym promluvím a někam ho pozvu opakuju pomalu každý týden v pondělí a do pátku se jen zahrabu pod zem, protože to nikdy neudělám.

„Nechci ho pozvat na rande," zahuhlám tiše, ale Stáňa mě zaslechne.

„Že ne?" řekne, ale dost ironicky a výsměšně, že mu za to uštědřím pěst do ramene.

„Jasně, že ho chci pozvat na rande," povzdechnu si. „Ale nepozvu ho. Jen... chci si s ním promluvit. Normálně. Jako přátelé."

„Víš, že se s námi moc bavit nechce," upozorní mě na ten fakt, že já a Kenny spolu nemáme nic společného. Doslova a do písmene. Vůbec nic.

„Stejně to zkusím," pokrčím rameny a vejdu do třídy. Jenže se zastavím na místě, když si ho všimnu v jeho lavici, jak se směje se svými přáteli až mu nejde vidět do očí a veškerá odvaha promluvit na někoho tak dokonalého mě naprosto opustí.

Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť stydlivý ani nesmělý, ale tenhle kluk... totálně se mi z něj klepou kolena a srdce mi buší tak hlasitě jen při pohledu na něj, až se divím, že mě ještě nikdo z mých spolužáků neprokoukl.

„Tak si s ním běž promluvit, ne?" zašeptá mi Stáňa do ucha a úplně z jeho hlasu slyším výsměch. Debil.

Jen si znovu povzdechnu a se sklopenou hlavou se usadím na své místo.

„Těmi bílými vlasy to posral," zašeptám mu zpátky a promnu si prsty na lavici.

„Konečně jsi našel něco, co se ti na něm nelíbí?" zasměje se.

„Právě naopak," zabručím. „Vypadá líp než kdy před tím," zatřepu hlavou, abych vyhnal všechny ty myšlenky, které se mi právě promítli v hlavě, protože mě to akorát ničí.

Kenny pode mnou.

Kenny nade mnou.

Kenny se mnou.

Měl bych vyhledat odbornou pomoc, protože se ze mě stává psychopat, který je jím posedlý. Dost na to, že ho sleduju na Instagramu, aniž bych mu dal sledovat. Prostě jen sjíždím jeho profil.

Jsem ubohý.

„Ahoj, Miky," pozdraví mě Irena a já ji pokynu hlavou. Ta holka byla má největší chyba v životě. Neměl jsem se tak opíjet na Hajdukově párty, jenže ten den jsem Kennyho omylem zahlídl s nějakým klukem, jak jen kráčí vedle sebe po ulici a mě to prostě rozhodilo. Opil jsem se jako prase a vyspal se s Irenou. Ani to nebylo, kdo ví jak úžasný, ale alespoň jsem na několik hodin zapomněl, po kom mé srdce touží.

V podstatě to zkouším pořád.

Všichni, se kterými jsem kdy spal byli jen náplast. Jen cena útěchy, protože bohužel, nikdy nedostaneme nic, co bychom doopravdy chtěli mít. Ani třeba jen kousek pozornosti.

„Přijdete večer, že jo?" řekne na uvítanou Robin, jen co dosedne na své místo přede mě. „Ten podělaný DJ mě bodl do zad a přijde později, ale mám domluvenou kapelu od nás ze školy a budou hrát, dokud nedorazí. Slyšel jsem je hrát a jsou naprosto skvělí."

„Nevím, nějak se mi nechce," odvětím a podepřu si bradu do dlaně. Vždycky na jeho párty akorát odháním Irenu, nebo nějakou jinou holku a dneska na to zkrátka nemám náladu.

„Nebuď labuť," zasténá David. „Tahle akce je tradice. Musíš přijít."

„A kdo z naší školy hraje v kapele?" zeptá se zaujatě Stáňa.

„Marika z béčka, náš Ondra hraje na bicí, a ještě mají basáka. Ten nevím, jak se jmenuje. Studuje na výšce. A taky Kenny. Ten je v kapele zpěvák."

Ztuhnu a jen silou vůle na Robina netřeštím oči.

Kenny umí zpívat? Můj... tedy náš Kenny ze třídy?

Stáňa se sám pro sebe uchechtne, protože je mu naprosto jasné, že na tu párty určitě přijdu. Tohle si prostě nemůžu nechat ujít!

○○○○

„Ahoj zlato," pozdraví mě máma v kuchyni. „Jak bylo ve škole?"

Ve škole. Málem jsem se složil, když jsem viděl svého crushe, udělal ze sebe totálního idiota, protože jsem nechtěl na párty a jen co jsem zjistil, že je můj crush zpěvák v kapele okamžitě jsem souhlasil, vyhýbal jsem se holkám, které si se mnou chtěly povídat a dostal za pět z angličtiny.

„V pohodě," usměju se. „Jen anglina mi moc nejde. Musím na tom zapracovat."

„No jo," povzdechne si a nakoukne do lednice. „Ty jsi byl vždycky spíš na tu logiku. Co bys řekl na léto strávené v Německu?"

„Léto před týdnem skončilo," zasměju se.

„Vím," probodne mě pohledem. „Ale mluvila jsem s tátou. Chce přijet na tvou maturitu a pak bys s ním mohl odjet. On a Peter prý už něco plánují a třeba by ti to mohlo pomoct s cizím jazykem."

„Tu pomoc potřebuju teď, a ne až za rok," zakoulím očima. „A proč nepřijede na Vánoce? Nebo třeba na moje narozeniny, které jsem měl včera? Víš, že ho mám rád, ale občas mám pocit, že na mě zapomněl."

Máma mě pohladí po tváři a vlepí mi pusu do vlasů. „Mikuláši, váš táta na vás nezapomněl. Jen se zkrátka stydí," pronese rozhodně. „Taky tomu moc nepomohla Lucka, když mu udělala takovou scénu. Vím, že se cítíte zrazení, ale občas to tak v životě chodí. Nikdy prosím nepochybuj o tom, že by na tebe táta zapomněl."

Smutně se usměju a přikývnu. Vím, že na nás nezapomněl, jen to tak občas cítím a s tím bohužel nic udělat nemůžu.

„Máš dneska něco v plánu?" zeptá se a změní tak téma.

„Robin pořádá párty," odpovím. „Na chvíli se tam zastavím."

„Hlavně to moc nepřeháněj," vytkne mi. „Dáme si na večeři boloňské špagety?"

„Mami!"