V koutě tichém, sama spí,

ve světě zlém, kde slzy pálí,

dotek chladný ji dusí, tíží,

v každém úsvitu se lži jen blíží.

Přišel, jak stín, jak hadí dech,

šeptem lásku ji sliboval v snech,

pak přišlo jen ticho, slova slábla,

a s nimi víra, co v srdci křehla.

Říkali jí, že svět je krásný,

že láska hřeje, je lehká, jasná,

jenže teď nosí plášť z ran a stínů,

v pohledu, co hledí dolů k vinům.

Ve dne se směje, když svět se dívá,

ale v noci padá, už jen mlčí a zívá.

Ač křičet by chtěla, hrdlo má němé,

přes bolest světa, přes rány jemné.

Nikdo nic neslyší, hlas k nebi stoupá,

nad ránem slábne, opouští doufání,

zůstává jen prázdno, tiché volání,

v srdci ji mrazí – zlomená poupata, co už nekvetou.