Pod svitem měsíce, kde mlha padá,
smrt tiše kráčí, bez hlasu, jen sama.
Její dech chladný, jak zimní ráno,
vše, co je živé, jednou jí dáno.

Na křídlech času se vznáší stín,
ve tvářích smutných i prázdných dní.
Jednou je blízko, jednou zas dál,
ale vždy čeká, trpělivá, dál.

Když první pláč přeruší ticho,
smrt už tam stojí, slyší to.
Nezáleží jí na tom, zda chceš,
jen se usmívá a ví, že jdeš.

Hledáme smysl, hledáme čas,
ale ona nám šeptá: „Nic nevrátí zpět vás."
Říkáme jí nepřítel, marně ji viníme,
přitom je tichá, jen kruh uzavírá, v němž žijeme.

Byli jsme prach a prach budeme zas,
věčnost je klam, co nás děsí i vábí.
Smrt není nepřítel, jen dává řád,
bez ní by život byl jen slepý pád.

A přesto nás bolí, když někoho vezme,
prázdno zůstává, horká zem ledne.
Svíce hoří, slzy se roní,
v srdci je rána, co dlouho se hojí.

Ale co když je smrt jen most,
cesta za závoj, kde mizí žal a zlost?
Co když nás čeká tam něco víc,
odpočinek klidný, nebo svět plný lží?

Možná nás smrt znovu spojí,
ty, které milujeme, tiše nás pojí.
V její náruči končíme všichni stejně,
bohatí, chudí, nevinní, vinni.

Ať už ji chápeme, či se jí bojíme,
smrt je náš průvodce, jemuž se skloníme.
Ne jako porážka, spíš jako cíl,
kde život se schází a ztrácí svůj díl.

Tak obejmi smrt, neboj se jí,
ona je klid, kde bouře bdí.
Ať život tvůj plamenem jasně vzplál,
ať smrt, až přijde, jen dokončí bál.