Odešel jsi, a svět ztichl,
s každým krokem dál se vzdal,
v prázdnu zůstal jen můj výkřik,
který nebe k sobě zval.

Tvá židle prázdná, dech už není,
jen vzpomínky, co pálí v dlaních,
každé ráno bez nadšení
se v slzách ztrácí v marných hraních.

Dny šly dál a noci zvaly,
bolest však zůstala navždy bdít,
v srdci hořely smutné balady,
v nichž už tě nemohla najít.

A pak jednou ticho padlo,
poslední nádech, tichý vzlyk,
zavřela oči – stalo se ráno,
kde nebe zvolna roztáhlo svit.

Ruka tvá tam byla blízko,
tvář známá v něžném světle dní,
společně teď jdou tou stezkou,
už nikdo, nikdy nerozdělí.

Ať zima přijde, bouře sílí,
tady nic je neroztrhá,
tam, kde duše našly klidný mír,
věčnost patří jenom jim dvěma.