Ahoj lidičky :D

Tak je tu další část, ale než se dostaneme k pokračování, tak mám pro vás několik oznámení. 

Takže nejdřív bych vás chtěla upozornit, že autorka Manalahope pořádá setkání pro Wattpad pisálky :D Tak kdyby jste měli zájem odkaz je níže a ještě jsem ho přidala i jako externí ;) kdyby náhodou :D

https://www.facebook.com/events/886404751430996/

Druhá věc. Chtěla bych vám poděkovat, protože díky vám se tenhle příběh vyšplhal na #12 in Akční. 

Zbožňuju vás!!!

Tak a ať už k téhle části, trošku jsem to přepískla s délkou, ale to mi určitě mile rádi odpustíte :D

Má víc jak 2650 slov, tak snad u toho vydržíte. 

Jo a ještě se vám předem omlouvám, protože tahle kapitola po slohové stránce nebude asi nic moc (aspoň z mého pohledu) :D

No a teď už nebudu zdržovat a HURÁ do čtení :D :D :D :D 

„To si vařil sám?"usmála jsem se, když jsme z moderně zařízené jídelny nastoupily do výtahu.

Zasmál se: „To ne. Já vařit neumím."

„Vážně? Hm, a já bych řekla, že si rozený šéf kuchař."smála jsem se a Bruce se ke mně přidal.

Ten chlápek je úžasný. Povídám si s ním už přes dvě hodiny a pořád naše debata nebere konce. Vůbec se mě nevyptává na mou minulost, jen mi odpovídá na otázky a občas mi řekne i něco navíc. Smějeme se a dobře bavíme. Jestli tenhle muž je opravdu Hulk, tak to rozhodně ten Hulk, kterého můžeme vidět ve filmech. Zprvu možná takový byl, ale čím déle si povídáme, tím otevřenější, uvolněnější a zábavnější je, takže s Avengers už to musí být přímo idyla.

Výtah cinknul. Dveře se otevřely. Oba jsem hned ztichli a zvážněli. Bok po boku jsme se vydali k sedačkám kolem kterých už se seskupili všichni co tu byly včera. Jenže teď jsem konečně nebyla v nevýhodě. Viděla jsem díky Brucovi bezchybně, takže jsem si každého, cestou na místo kde jsem stála i včera, mohla detailně prohlédnout. Opravdu vypadali přesně tak jak ve filmech až na to, že teď byly všichni v civilu.

Ze všech stran se ozývali pozdravy. Někdo mi tykal, někdo vykal, byl to takový guláš. Ještěže s Bannerem jsem si tak padli do oka a s tykáním souhlasil, takže aspoň u něho si můžu být jistá jak s ním mluvit. Ach jo, už teď mě z toho všeho bolí hlava. Už abych to měla za sebou.

„Natasho,"ujala jsem se slova, „mohli bychom prosím začít? Už to předávání informací chci mít za sebou!"

„Předávání informací?"divil se Tony.

„Ano, slyšel jste dobře. S doktorem Bannerem jsme se dohodli, že pro obě strany bude nejlepší, když si řekneme co víme. Tak co říkáte na to, že bych se na něco zeptala, vy byste mi odpověděli a pak by se to obrátilo, vy byste se zeptali a já odpovídala a takhle pořád dokola, dokud se všichni nedozvíme všechno co potřebujeme vědět?"

Všichni se ohlédli na Bruce, který stál stejně jako včera opodál. Zkoumali ho pohledem, asi nemohli uvěřit, že tenhle člověk, který se drží zpátky mě dokázal takhle rozmluvit. Neudržela jsem se a musela se usmát. On vlastně dokázal mnohem víc než že mě rozpovídal. Zbavil mě strachu. Už jsem se nikoho z nich nebála. Nebála jsem se ani mluvit. Chtěla jsem odpovědi na své otázky a on mi dodal sebejistotu, abych je mohla zjistit.

„Tak co?"byla jsem už netrpělivá a hlava mě bolela čím dál víc.

„To zní spravedlivě."zareagoval jako první na mou otázku Steve.

„A kapitánovi se spravedlnost zamlouvá."dodal rýpavým tónem Stark.

„Tak začni."pobídla mě Romanovová.

„Na úvod mám dvě otázky."oznámila jsem jim, „První je, jak to, že jste tady Thore? Na konci filmu Avengers: Age of Ultron jste odcestoval na Asgard kvůli kamenům nekonečna."

Thor se zdál dost zaskočený. Tuhle otázku očividně nečekal.

„Když jsem dorazil zpátky na Asgard požádal jsem Heimdalla, aby mě informoval o dění na Zemi. Když jsem zjistil, že jdou Avengers opět proti do boje, tak jsem přišel pomoci."

Zkoumala jsem jeho stále zmatený výraz a ignorovala tisícovku dalších otázek, které mě díky téhle odpovědi napadlo a vrhla se na druhou, kterou jsem si připravila: „Když jsou tedy ty filmy pravda tak kde máte toho... muže, kterého Stark s Bannerem stvořili a který uzvedne Mjolnir?"položila jsem druhou otázku a ignorovala bolest hlavy.

„Myslíš Visiona?"zeptala se mě slečna Maximoff u níž jsem si nemohla vybavit křestní jméno.

„Ano."potvrdila jsem.

„Nebyli jsme si jisti jak bys na něj zareagovala, tak je ve vedlejší místnosti."vysvětlila mi ochotně Natasha.

Zhluboka jsem se nadechla: „J.A.R.V.I.S.i, zavolej Visiona, prosím."

„Ano, slečno."potvrdil mi, že rozuměl co má udělat .

Chvíli se nic nedělo. Všichni mě pozorovali a čekali až Vision přijde a já ho spatřím. Určitě čekali na mou reakci. Bolest hlavy začala sílit. Měla jsem problém soustředit se, ale znovu to sezení odříct nemohu.

„Dobrý den slečno Bayerová,"ozval se za mnou hlas hodně podobný J.A.R.V.I.S.ovu, ale byl více lidský, „už je vám dobře?"

Napřímila jsem se. Pevně stiskla víčka. Otevřela je. Otočila jsem se. Stál tam. Vysoký s vínovou kůží i s tím oblečkem a pláštěm. Nevěřila jsem vlastním očím. Byl tak o dvě hlavy vyšší. Zrychlil se mi dech. Pomalými kroky jsem se, k tomu stvoření, bytosti, muži, vlastně ani nevím jak ho správně oslovit, blížila. S každým krokem, který krátil vzdálenost mezi námi, mě třeštila hlava víc a víc a víc. Už jsem od něj stála na vzdálenost natažené ruky a hlava se už nedala ignorovat. Byla to strašná bolest, ale snažila jsem se to vydržet a nedat na sobě nic znát.

Se zakloněnou hlavou, abych viděla Visionovi do obličeje, jsem mu hleděla do očí. Byly upřímné s podtónem údivu a nejistoty. Neudržela jsem se a vztáhla ruku k jeho obličeji. Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem vědět jestli to není jenom barva na obličeji. Toužila jsem se dotknout jeho kůže a zjistit jestli je hladká nebo hrubá. Dotkla jsem se jeho tváře. Kousek po ní přejela. Byla hladká jako samet. Sice jsem cítila... najednou jako by mi v hlavě vybuchla bomba. Celým tělem mi projela bodavá bolest. Podlomili se mi kolena, ale Vision mě zachytil. Z hlavy mi vystřelovaly provazce bolesti. Úplně mě to fixovalo na místě.

Všichni hromadně opustili svoje místa a přiběhli k nám. Postřehla jsem Steva, jak mě popadl do náruče a přenesl na pohovku. Bolest začínala pomalu mizet. Za chvilku už se dala snést a tak jsem se posadila.

„Jak je Ti?"ptala se Romanovová.

„Co se vám stalo?"ptal se nějaký mužský hlas, který jsem momentálně nedokázala přiřadit k obličeji.

„Neublížil jsem Vám?"ozval se Vision.

Zvedla jsem k němu hlavu: „Jak to myslíte? Vždyť jste mě zachránil před tvrdým dopadem."nechápala jsem jak to myslí.

„Dotkl jsem se Vaší mysli, abych zjistil jak na tohle všechno reagujete a v ten samí okamžik jste se zhroutila k zemi."vysvětlil.

„Takže vy jste se mi chtěl dostat do hlavy?"

„Jen na okraj mysli, abych zjistil Vaše pocity."bránil se.

„To si neměl dělat."prodrala se Wanda ke mně a posadila se, „Včera když se tu zhroutila jsem se chtěla podívat jak je na tom a jen jsem se její mysli dotkla..."

„To byla ta bodavá bolest? Za tu si mohla ty?"skočila jsem jí do řeči.

„Ano, omlouvám se. Takhle ještě nikdo nezareagoval."podívala se mi omluvně do očí. Bylo to upřímné, opravdu litovala toho, že mi způsobila bolest.

Usmála jsem se: „V pohodě, ale..."najednou se mi na mysl vynořilo jedno jediné jméno Lucie, „Lucka!"

„Kdo?"zeptal se mě Thor, který se posadil naproti mně.

„Moje kamarádka. Byla tam zavřená se mnou. Co se s ní stalo?"

„Ariano,"upoutala mou pozornost Natasha, „ty si kromě agentů Hydry jediný živý člověk, kterého jsme tam našli."

„Ne, ne, ne. To není možné."vlily se mi slzy do očí.

„Je mi to líto."pozorovala moje reakce Natasha.

To není možný. Lucka nemůže být mrtvá. To přeci nejde. Nemůžu být jediná kdo to přežil? Vždyť nás tam bylo tolik. Není možný, aby všichni ti kluci a holky byly mrtvý.

„Já myslela, že jste Avengers. Vy přece máte lidi chránit a né je nechat zabít."slzy se mi valil proudem po tvářích.

„J.A.R.V.I.S.i? Vytvoř prostorový model toho objektu."poručil Tony.

Když se objevil vstal a přešel k němu: „Tady jsme tě našli a tady, tady a tady, sken našel několik lidských těl, ale bez známek života."oznámil mi Stark a ukázal na pár míst.

Vstala jsem a prohlížela si ten komplex, kde mě věznili. Podle tohohle nás drželi v podzemí a nad námi byla ještě pětipatrová budova. Podle polohy kde mě našli a rozložení místností jsem našla chodby s pokoji kde nás drželi: „Tady v těch chodbách byly pokoje kde nás drželi a tady v tom pokoji drželi mě a Lucku."ukázala jsem jim, „Vážně, vážně to nepřežila?"

„J.A.R.V.I.S.i, izoluj data z tohoto sektoru."poručil Tony.

„Ano pane. V době vniku zde žádný člověk nebyl."informoval nás J.A.R.V.I.S.

„To znamená, že to mohla přežít!?"nadhodila jsem takovou polootázku.

„To je nepravděpodobné."promluvil Banner.

Začala jsem se třást. Najednou jsem byla úplně prázdná. Bylo to jakoby ve mně někdo zmáčknul vypínač. Nevnímala jsem své okolí. Vím, že na mě mluvili, ale slova se ke mně nedonesla. Jenom jsem bezmyšlenkovitě zírala před sebe. Nemyslela jsem na nic. Jen jsem je dívala před sebe, ale jako bych zase neviděla.

Někdo mi položil ruku na rameno. Nijak jsem nezareagovala. Nepohnula jsem se ani o píď.

„Pojď, Ariano. Vezmu Tě zpátky do pokoje."mluvil těsně za mnou Bruce.

Nic jsem neřekla, ale vstala jsem. Všichni na nás civěli. Mě to však v tuhle chvíli bylo úplně ukradený. Banner mi váhavě položil ruku kolem ramen a vedl mě k výtahu. Vděčně jsem se o něj opřela. Tohle přece není možný. Ona nesmí být mrtvá. Jak to že já jsem přežila a ona ne? To přeci nejde. Ale J.A.R.V.I.S. přeci říkal, že v místnosti nebyla, tak třeba zvládla utéct. Musela utéct.

Banner mě zavedl do pokoje. Celou cestu mě držel kolem ramen. Z jeho postoje bylo naprosto zřejmé, že na takovýhle blízký tělesný kontakt není zvyklý. Tak proč se tak přemáhá? Proč mě utěšuje?

„Sedni si."pomohl mi se usadit do té bílé kožené lenošky,která stálá u prosklené stěny.

Už se otáčel k odchodu.

„Byla to moje jediná kamarádka."promluvila jsem do ticha.

„Cože?"přišel ke mně zpátky Bruce.

„Nikdy jsem si s nikým nepopovídala jako s ní. Měla mě úplně přečtenou a já jí taky. Věděli jsme o sobě naprosto všechno."rozbrečela jsem se.

„To bude v pořádku."snažil se mě utěšit.

„Ne. Nebude. Už ji neuvidím. Nepopovídáme si. Já..."zalomil se mi hlas, „slíbila jsem jí, že se odtamtud dostaneme společně. Pokaždé když jsme šli spát, tak jsem jí říkala, že jednoho dne se odtamtud dostaneme a bude zase normálně žít a ona teď je..."

Nemohla jsem ve svém proslovu pokračovat. Vrhla jsem se Bannerovi kolem krku a brečela mu na rameni. Byl z toho v šoku, takže zareagoval až opožděně stiskem, ale to bylo fuk. Potřebovala jsem se u někoho vybrečet. Nemluvili jsme. Jen jsme tam tak byly v objetí. Já brečela a on mě držel.

Nakonec mě opět posadil na lenošku a řekl: „Počkej tady. Přinesu Ti něco k pití."

Už jsem nebrečela. Jen jsem nesouhlasně kroutila hlavou a pak mě něco napadlo: „J.A.R.V.I.S.i?"

„Ano, slečno?"zareagoval bleskově.

„Je tady někde počítač?"

„Doktor Banner Vám ho už když vám přišel ošetřit rány nechal na posteli."informoval mě.

Popadla jsem z postele stříbrný Macbook. Posadila se ke stolku. Zapnula ho. Měl nejmodernější operační systém, takže jsem občas požádala J.A.R.V.I.S.e o pomoc při ovládání. Musela jsem ale zjistit jestli je Lucka opravdu mrtvá. Našla jsem ji na Facebooku, Twitteru, Skypu. Napsala jsem jí krátký e-mail, jestli utekla, aby se mi ozvala a ten jsem pak zkopírovala do zpráv, které jsem poslala na všechny její profily o kterých jsem věděla.

„J.A.R.V.I.S.i, našel pan Stark nějaké informace o tom komplexu, kde mě drželi jejich zaměstnancích, vězních a tak podobně?"

„Ještě ne. Snažím se dešifrovat jejich soubory, ale je to složité. Mají je velmi dobře zabezpečeny."

Divím se, že Stark J.A.R.V.I.S.ovi nezakázal podávat mi takovéhle informace. No, vlastně mi neříká nic moc. Musím se k těm informacím dostat! Musím zjisti co nám všem prováděli, co měl způsobit ten poslední test. Kde byla Lucka, když Avengers Hydru napadli a... ááááááááá, MUSÍM se dostat do jejich počítače!!!

Už se ve mně začínala vařit krev. Byla jsem naštvaná do maxima, ale zároveň jsem se cítila bezradně. Musím něco udělat! Musím něco udělat! Musím něco udělat! Vstala jsem. Zavřela oči. Praštila jsem pěstmi do stolu. Tohle se musí vyřešit. Nemůžu tu přeci jen tak sedět a brečet.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Myslela jsem že omdlím. Co se stalo? Kde to jsem? To přeci není možný! Otáčela jsem se kolem dokola. Já mám asi halucinace. Stála jsem v té místnosti odkud mě zachránili. Jenže tentokrát jsem neležela na tom stole, ale stála za tím pultem s počítačem a kolem mě byly popadané sutiny. Divila jsem se, že se to tu nezřítilo úplně.

„J.A.R.V.I.S.i? J.A.R.V.I.S.i? To má být nějaká další 3D projekce?"zeptala jsem se.

Nic. Nikdo se neozýval. To je divné, J.A.R.V.I.S. předci vždycky odpoví v zápětí. Tohle musí být jenom nějaká projekce. Někdo si ze mě určitě dělá srandu. Nevěřícně jsem natáhla ruku ke klávesnici. Byla hmotná. Tohle není jen tak nějaká projekce. Tak co to tedy je? Nechápala jsem co se stalo, ale napadlo mě využít situace. Rychle jsem zapnula počítač. Sice mu to trvalo, ale naběhl.

„Hurá!"radovala jsem se, když počítač naběhl úplně, „A do prkynka."chtěl po mně heslo.

Tak z tohohle počítače nic nedostanu. Tak a tady moje vyzvídání končí. Nemám nejmenší šanci uhádnout heslo. Co by tam takovej šílenec jako ten prchat mohl zadat? Co by to tak mohlo... Hydra, zkusila jsem zadat. Heslo chybné. Jak jinak, něco tak primitivního by tam přeci nedal. Popadla jsem do rukou monitor a pevně ho stiskla.

„Krucinál! Já chci informace!!!!"zařvala jsem.

Najednou mi z rukou začalo vycházet zelené světlo, které se nořilo do počítače. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se ani nehnula. Počítač se sám odvesloval a naběhla plocha. Nasucho jsem polkla. Co se to děje? Proč se to děje? Soubory se stahují. Informovala mě tabulka na monitoru, ale už nenapsala kam se ty informace ukládají. Nevím jak dlouho jsem tam stála a nevěřícně zírala na monitor, ale najednou se stahování ukončilo a to zelené světlo se zase objevilo. Tentokrát ale, přecházelo z počítače do mých rukou. Odstranění souborů zahájeno. Objevila se jiná tabulka.

„TY?!"promluvil někdo nevěřícně z prostoru, kde dříve bývaly vchodové dveře.

Poplašeně jsem vzhlédla: „Sue?!"nevěřila jsem vlastním očím.

„To není možné! Máš být mrtvá!"vyčetla mi.

„Tak promiň, že jsem ti zkazila den."rýpla jsem si.

Prostě jsem si nemohla pomoct.

„Ty malá děvko!"rozčílila se.

Počítač pípl. Podívala jsem se, co se stalo. Byla to jen informace o dokončení odstranění veškerých dat. Super! Tak aspoň na chvíli hydru zabavím. Usmála jsem se. To se asi nelíbilo Sue, protože jí začaly ruce zářit žlutě. Vztáhla je dopředu jakoby mi něco podávala. Najednou se zhrozila: „Ty malá děvko!"

„To už si říkala!"upozornila jsem ji.

Stáhla ruce a celá zrudla vzteky: „Ty! Jak ses opovážila smazat veškeré soubory!"

Pustila jsem monitor a o krok ustoupila: „Jak víš, že jsem smazala data?"

Zlověstně se zasmála: „Copak si myslíš, že si jediná kdo dokáže ovládat digitální technologie a elektrickou energii? Ale prosím tě. Teď půjdeš hezky se mnou. Doktor Angerer bude rád až zjistí, že jeho pokusná krysa není pod drnem."zašklebila se.

„NE!"vykřikla jsem poplašeně.

Sue ke mně svižným krokem zamířila. Začala jsem ustupovat dozadu. Nechápu to, ještě před chvílí jsem si hrála na hrdinku ať se jí bojím? No to je úžasný.

„Au!"dopadla jsem tvrdě na zem.

Zakopla jsem o kus suti. To jsem ale šikula. Sue se už nade mnou tyčila. Založila ruce v bok a začala se mi hlasitě smát.

„Ne."špitla jsem.

„Cože?"udiveně na se na mě dívala, asi nechápala co tím myslím.

„Ne! K Angererovi nepůjdu!"zakřičela jsem a podkopla jí nohy.

Při tom pohybu jsem se do té nohy nakopla. Bolestně jsem zaskučela a zavřela oči. Bolelo to jako čert. Několik okamžiků jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na tu bolest. K něčemu to ale přeci jenom bylo. Když jsem oči znovu otevřela, byla jsem zpátky ve Stark tower.

Bua lá, a je to tady!

Konečně se aspoň trošku začíná projevovat účinky všech těch pokusů v kombinaci s tím posledním :D

Tak co vy na to?

Proč na ní mají pokusy o navázání telepatického kontaktu takový špatný vliv?

Co říkáte na ní a Bannera?

Bude to pouhý vztah něco jako otec a dcera nebo něco intimnějšího?

Co se to s ní vůbec stalo?

Jak to, že se setkala se Sue a přitom nevystrčila paty z pokoje?

A setkala se s ní vůbec? Nebyl to jenom sen?

Tak co vy na to? :D :D :D