Agenti se v nich teda nezapřou. Přes tři čtvrtě hodiny se ze mě snažili dostat nějaké informace, které jsem zjistila. K jejich smůle mám na Furyho pifku a je mi naprosto jasné, že cokoliv bych jim řekla, tak hned šéfovi vyslepičí. Když konečně pochopili, že je to zbytečná námaha, začali se mnou hrát bobříka mlčení, kterého jsem rozhodně nehodlala porušit. Vyhovoval mi. Mohla jsem aspoň přemýšlet nad tím, jak se dostat k Hermannovi, domluvit s ním výměnu mě za Avengers. Potom donutit Avnegers odejít, slíbit je ať už se nevrací, a nakonec srovnat tu laboratoř se zemí. Hračka. Proč se stresovat?

Začínala jsem pomalu pochybovat o svých šancích, ale Henderson najednou výrazně zpomalil. Zajel ke krajnici a vypnul motor. Co to dělá?

„Co to děláte?"zamračila jsem se na něj.

„Už jsme pouze kilometr od cíle, takže byste nám konečně mohla říct, co máte v plánu,"pozvedl obočí.

Odfrkla jsem si. Co je mu do mého plánu, stejně tam se mnou nepůjde on, ani jeho přítelíček. Nechci, aby tam se mnou šli.

„A nebo taky ne,"otevřela jsem dveře, ale Henderson mě chytil za zápěstí.

„Neporušíme kvůli vám rozkaz,"osvětlil mi jejich postoj Torv.

„Pusťte mi to zápěstí!"pevně jsem k sobě tiskla čelisti. Chtěla jsem navodit dojem, že se mnou si není radno zahrávat a že to všechno zvládnu i bez nich, že mi budou jenom překážet, ale můj postoj s nimi ani nehnul. Oba pořád měli ty skálopevné výrazy.

„Jak chcete,"pustil moji ruku.

Otočila jsem se k otevřeným dveřím, avšak tím jsem se ocitla tváří v tvář druhému agentovi. Super, moji radost z malého vítězství mi hned zkazí druhý.

„Ale nás se jen tak nezbavíte,"dořekl za něj jeho kolega.

Tihle dva mě neuvěřitelně vytáčeli. Neměla jsem na ně čas, cítila jsem, že když se brzy nepostavím tváří v tvář Hermannovi, nebude to pro Avengers dobré, takže jsem musela upustit od mého výměnného plánu, protože ten s nimi nevyjde a rychle jsem musela vymyslet něco jiného.

„Tak fajn,"povzdechla jsem si na oko rezignovaně, „dostaňte mě nepozorovaně dovnitř a pak vám řeknu zbytek. Pokud to tedy zvládnete,"postavila jsem se, díky čemuž jsem svůj obličej měla jen pár centimetrů od toho Torvova.

„Vy žádný plán nemáte, že ano?"

„Dostaňte mě tam a uvidíte," obešla jsem podezřívavého agenta.

„Držte se ale za námi," zastoupil mi cestu druhý.

To já bych měla jít první. To mě chtějí živou. Tedy alespoň doufám, že to ještě stále platí. Po tom, co jsem holku šéfa Hydry prohodila oknem, mě s otevřenou náručí asi vítat nebudou.

Chtěla jsem odpovědět něco uštěpačného, ale nic trefného mě nenapadlo, tak jsem se jenom ušklíbla a rukou naznačila ,až po vás'. Oba to pochopili. Otočili se na patě a vyrazili mezi stromy. V tichosti jsem je následovala.

Každý krok mě přibližoval k rozhodujícímu okamžiku. Buď se mi podaří Avnegers osvobodit a vyřadit Hydru z rovnice, nebo mě Hydra čapne, vymyje mi mozek a já skončím jako jejich figurka, nebo poslední možnost nevyjdu odtamtud živá. Začala jsem pociťovat silnou nervozitu. Žaludek se mi stáhl do malého uzlíku. Srdce bušilo jako o závod. Stromy začaly řídnout a odhalovaly tak komplex několika budov několik set metrů před námi. Agenti se zastavili. Udělala jsem tedy to samé.

„Přikrčte se!"poručil nám Torv polohlasně.

„Co se děje?"špitla jsem a rozhlížela se po okolí.

Zahlédla jsem několik agentů Hydry, kolem kterých se musíme proplížit, pokud se chceme nepozorovaně dostat dovnitř a to my chceme. Dvojice mužů stála u dodávky zhruba sto padesát metrů od nás, muž a žena vedli vášnivý rozhovor nad nějakou rozevřenou knihou cca o dalších sto metrů dál a nakonec trojice mužů porůznu postávajících kolem bočního vchodu do největší, očividně hlavní, budovy.

„Chtěla jste se tam dostat nepozorovaně, nebo snad ne?"podíval se na mě.

„To ano,"přikývla jsem, „ale jak se chcete nepozorovaně dostat přes takhle roztroušené..."

Torv neměl ani tu slušnost počkat až domluvím. Kývl na Hendersona a spolu s ním se začal pomalu plížit k první dvojici. Schovala jsem se za nejbližší strom. Přikrčila se.

Se zájmem jsem pozorovala, jak se ti dva pomalu, jako šelmy, přibližují ke své kořisti. Agenti Hydry nestačili ani vykřiknout, když k nim přiskočili a jedním ladným pohybem jim zlomili vaz.

Nemohla jsem si pomoct a odvrátila pohled. Teprve teď mi došlo, co to vlastně chci udělat. Chci vzít to nejcennější celé řadě lidí, z nichž má určitě spousta rodiny, chci je připravit o život. Dokážu vůbec někoho zabít? Jasně, že jo, když jsem vylepšené prohodila oknem. To ale bylo něco jiného! Nedokážu to! Co tady vůbec dělám? Dohadovala jsem se sama se sebou. Ani jedna moje část se nechtěla vzdát své pravdy a s vervou přesvědčovala ty ostatní.

Odfrkla jsem si. Tak takhle to dopadá, když se chci chovat jako hrdinka. Stane se ze mě vražedkyně. Krása.

Spíš z povinnosti než z potřeby jsem svůj pohled opět stočila k zaneprázdněným agentům S.H.I.E.L.D.u. Těla mužů se zlomenými vazy byly pryč. Pravděpodobně je schovali do toho auta. Debatující dvojice, jakoby se taky vypařila. To zabili i je? Panebože, do čeho jsem se to pustila? Posunula jsem pohled o kousek dál, kde se Henderson a Torv prali jako lvi s osmi agenty Hydry. Počkat, s osmi? Vždyť tam před chvílí stáli jenom tři. Kde se tam vzala ta další pětice?

Jeden Hydroun se zrovna uvolnil z pranice a vytáhl pistoli. Ne! Nemůžu dovolit, aby vystřelil. Výstřel by přilákal další agenty a to by byl konec mého nového plánu. Znamenalo by to smrt pro Furyho agenty a to jsem nesměla dovolit. Ruce sami od sebe popadly luk s šípem. Napnuly tětivu a následně ji prsty propustily se svého sevření. Neuvědomila jsem si, co dělám, dokud jsem neviděla, jak šíp prochází skrz krk muže, ten upouští zbraň a jeho tělo se nekontrolovatelně sesouvá za ní.

Opravdu jsem právě zabila člověka? Ruce se mi třásly. Kolena se chvěla. Hlava nechtěla spolupracovat se zbytkem těla. Snažila se vypořádat se skutečností, že mám a rukou krev, ale moc se jí to nedařilo.

S.H.I.E.L.D.ští agenti na mě civěli jako bych spadla z višně. Pravděpodobně ani jeden nevěřil, že ty zbraně, které si s sebou nesu, umím používat. Hermannovi muži se pro změnu dívali na svého mrtvého kamaráda. Celá tahle výměna pohledů trvala jen chvíli, ale pro mě to bylo jako celá věčnost.

Způsobila jsem smrt člověka. Nechala jsem zbloudilou slzu stéct po tváři. Teď však nebyl čas se za to nenávidě. Nebyl čas na truchlení nad zpackaným životem. Dokonce ani na zaváhání. Další muži vytahovali zbraně.

„Proč je nenechají tam, kde jsou?" zasténala jsem v duchu.

Neměla jsem na výběr. Sáhla jsem po dalším šípu a znovu vystřelila, pak znovu a znovu. Dokud všichni agenti Hydry neleželi na zemi kolem Torva a Hendersona. Pomalu jsem se postavila. Torv se rozhlížel všude kolem a Henderson svým pátravým pohledem zakotvil na mně. Líným krokem jsem vyšla z lesa, prošla kolem zaparkovaného auta a blížila se k nim. Rozhlížela jsem se okolo. Když jsem konečně našla to, co jsem hledala, kameru, zastavila jsem se. Pevně jsem stiskla víčka a představila si, jak se ta kamera přehřívá, jak to v ní jiskří. Představovala jsem si, jak to teplo a silný elektrický proud postupují přes kabely dál a dál a škvaří všechny bezpečnostní kamery, na které narazí.

„Slečno Bayerová," zatřásl mnou někdo, „jste v pořádku?"

Opatrně jsem otevřela oči.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku,"zamračila jsem se na něj, „proč bych taky neměla, když jsem vám zachránila zadek."

Pozvedla jsem hrdě bradu. Prošla kolem něj.

„Právě jste zab..."

„Opovažte se to říct nahlas!" varovně jsem pohlédla na Hendersona, „Teď se budou řešit jiné věci!"

Chtěla bych ze sebe dostat ten vztek. Vztek z toho, že jsem si hrála na soudce a kata. Měla jsem sto chutí do něčeho praštit, ale bylo mi jasné, že se musím ovládat. Tyhle dva vyloženě čekali, až se sesypu. To jsem nesměla dopustit. Překonala jsem těch pár metrů ke dveřím, popadla kliku a vešla do tiché budovy.

Připravila jsem si šíp. Pomalu kráčela chodbou. Když jsem viděla, jak se z bezpečnostní kamery kouří, usmála jsem se.

„Čemu se smějete?" zeptal se mě Henderson.

„Kamery jsou vyřazené," odpověděla jsem mu šeptem.

Pomalu jsem se připlížila ke křižovatce chodeb. Zády jsem se přitiskla na stěnu. Zavřela jsem oči. Potřebovala jsem zase vidět ten model budovy. Zhluboka jsem se nadechla a představila si, jak ho vidím před sebou. Vidím na něm zakreslenou svoji pozici, polohu Avengers, jejich vybavení a dokonce i všech osob v téhle budově. Když jsem oči zase otevřela. Torv stál přede mnou a nakukoval za roh: „Jsou tam..."

„Dva lidé, jeden člen ochranky a jeden vědec," doplnila jsem jeho větu.

Překvapeně na mě zíral. Netušil jak to dělám a popravdě já taky, ale právě teď mi musel prostě věřit, jenže důvěra není zrovna silnou stránkou agentů S.H.I.E.L.D.u, takže to bude ještě opravdu zajímavé.

„Postarejte se o toho vědce, já si vezmu toho druhého," oznámila jsem mu a než stačil cokoliv namítnout, vyskočila jsem zpoza rohu a vystřelila. Když šíp proletěl skrz mužovo hrdlo, Torv už stál u vědce, kterému zlomil vaz.

„Bylo to nutné?" zamračila jsem se.

„Pracoval pro Hydru," prohlásil, jakoby to vysvětlovalo úplně všechno.

Jednoduše jsem se ušklíbla, připravila si další šíp a vydala se změtí chodeb dál. Bylo to tady jako bludiště. Samé dveře, výtahy, schodiště, boční chodby, nemít tu mapu v hlavě, tak už jsem se tady určitě ztratila. Pořád se tady někdo ochomýtal, takže jsem se o něj buď já, nebo agenti museli postarat. Už jsem měla půlku šípů pryč. Tížilo mě to, protože každý z těch šípů znamenal jeden ukončený život. Konečně jsme sešli do nejnižšího patra, kde měli držet Avengers.

„Jeden zůstane tady a druhý půjde se mnou," oznámila jsem jim.

„Proč?" zeptal se Henderson.

„Do tohohle patra se dá dostat jenom po těchhle schodech a výtahem, každý z vás zůstane u jednoho a já zatím dojdu pro Avengers," vysvětlila jsem jim v rychlosti svůj plán.

„Sama? Co když je tam někdo hlídá?" naklonil pátravě hlavu ke straně Torv.

„Tak ho budu muset odstranit z cesty," pousmála jsem se, abych svým slovům dodala na věrohodnosti, ale popravdě se mi zvedal žaludek z představy, že bych měla zabít někoho jiného než vylepšené nebo Hermanna.

„Torve, zůstaňte tady! Hendersone, vy se mnou!"dala jsem jim rozkazy a vydala se dál chodbou.

Cítila jsem z obou nesouhlas a obavy. Torv nevěřil mým schopnostem a už vůbec ne tomu, že bych mohla být schopná tohle dokončit se zdravým rozumem. Henderson už byl o něco optimističtější, ten si zase myslel, že to zvládnu dokončit, ale potom se sesypu jako domeček z karet.

Pff, ani jeden neměl pravdu. Já to dokážu! Ukážu všem včetně Hermanna, že nejsem žádná porcelánová panenka. Hydra ze mě udělala zbraň, tak je na čase ji využít.

Počkat! Jak to, že vím, co si ti dva myslí? Schopnosti by mi tu neměli vůbec fungovat. Sice jsem vyřadila kamerový systém, ale v něm bylo jen malé množství čipů blokujících schopnosti a navíc podle poznámek k tomuhle patru, by tady měl být čip pomalu a každém kroku, tak jako to, že moje telepatické schopnosti fungují?

„Slečno Bayerová?" chytil mě Henderson za loket.

„Co je?" vyškubla jsem se mu.

„Už jsme u výtahu," kývnul hlavou ke kovovým dveřím.

Úplně jsem při tom poznání přestala vnímat okolí. To však vědět nesměl: „Já vím! A vy zas víte, že tu máte zůstat a hlídat, tak mě nezdržujte!"

Otočila jsem se na patě a kráčela dál chodbami sama. Zrychlila jsem, protože jsem se tu bez někoho, kdo by mi kryl záda, necítila dobře. Měla jsem strach, ale nesměla jsem to přiznat ani sama sobě. Konečně jsem stála přede dveřmi vězení Avengers. Najednou strach zesílil. Jenže to nebyl jenom můj strach. Byl to strach, který ke mně přicházel z té místnosti. Nejsilnější nebyl můj strach o to, co za dveřmi uvidím, ale strach o druhé, který vycházel zevnitř.

Ani za mák se mi to nelíbilo. Musela jsem však sebrat odvahu a vejít. Zhluboka jsem se třikrát očistně nadechla a rozrazila jsem dveře. Přímo přede mnou stála dvojice agentů. Prvnímu jsem šípem provrtala krční páteř a druhému propíchl srdce. Připravila jsem si další šíp.

„Ariano," zaslechla jsem Natashin hlas.

Ohlédla jsem se za ním a nevěřila vlastním očím. Prosklené do kola uspořádané cely, visely na kovových ramenech nad propastí. To si ze mě dělají srandu. Jak je z toho mám dostat?

„Pozor!" vykřikl Steve.

Otočila jsem se právě v čas, abych se stihla vyhnout ráně. Uskočila jsem dozadu. Zabodla muži šíp do krku. Rychle jsem ho vytáhla a vystřelila ho po dalším, který byl ke mně nejblíže. Hnalo se ke mně stádo čtyř mužů. Ještě jednomu jsem zvládla prohnat šíp srdcem, ale pak mi jeden vrazil. Upustila jsem luk a sama letěla k zemi.

„Ariano,"ozvalo se hromadně od cel.

„No jo," zabrblala jsem si pro sebe.

Vytáhla jsem z pouzder pistole a vystřelila. Všichni popadali k zemi jako kuželky. Pevně jsem stiskla víčka. Zhluboka se nadechla. Znovu otevřela oči. Uklidila zbraně a postavila se.

„Ariano, co tu děláš?" řekl mi kázavým hlasem Rogers, když se jako první probral z údivu.

To myslí vážně? Proč mi pokládá tak debilní otázku? Asi jsem si sem přišla zahrát golf, nebo vyšívat. Co bych tady asi tak dělala? Zachraňuju jim jejich zadky! Byla jsem strašně vytočená. Proč a mě ti muži nevytáhli pistole? Proč po mně chtěli jít jenom holýma rukama?

„Co bych asi tak mohla dělat? Zachraňuju vám zadek!" odpověděla jsem mu naštvaně.

„Děláš přesně to, co Hermann chce," upozorňovala mě Natasha.

„Ne, dělám přesně to, co jsem mu vzkázala a navíc ano s Fury bych nebyla v bezpečí," mluvila jsem pořád svým naštvaným tónem a hledala ovládací panel, „po tom, co jsem Sue a dvojčata prohodila oknem, by po mě šel tak jako tak."

„Co že si?" vykulil oči Falkon, kolem jehož cely jsem právě procházela.

„Slyšel si dobře," odsekla jsem mu, „kde je, do háje, nějakej ovládací panel?"

„Naproti vchodovým dveřím, ale dej si pozor. Je tam pojistka. Pokud cely otevřeš ve špatném pořadí, nebo zadáš jen jednou špatné heslo, tak nás naše cely zabijou,"varoval mě Stark.

„Bezva,"ušklíbla jsem se.

„Slečno Bayerová, jak jste na tom?" ozvalo se mi v uchu.

Leknutím jsem nadskočila: „Jste normální? Laskavě mě přestaňte lekat! Málem jsem z vás dostala infarkt."

„To přežijete. Co to bylo za střelbu? Neříkala jste, že to chcete provést v tichosti?" vytkl mi Torv střelbu.

„Pardón, že nemám váš výcvik a radši jsem ty muže zastřelila, než abych jim lámala vaz holýma rukama," nadávala jsem otráveně a prohlížela si ovládací panel, „a teď laskavě mlčte, musím se soustředit, abych nezabila Avengers!"

„Ari, co se děje?" zeptala se mě Wanda.

„Fury mi přidělil chůvy a teď ti-cho!!!" mračila jsem se na dotykovou obrazovku.

Byla tu spousta políček, spousta možností co stisknout, ale obrazovka byla zamčená, a navíc jediné, co ji mohlo odemknout, by otisk prstu Hermanna.

„Slečno Bayerová, máme tu problém,"ozvalo se mi v uchu.

„Co zase?" vykřikla jsem vztekle.

Nebojte se, není to konec kapitoly, ale protože je kapitola strašně dlouhá a navíc ji ještě nemám dopsanou, tak jsem se rozhodla ji rozdělit na dvě poloviny, takže tady je ta první :D

Co si myslíte, že se stalo?

Co se stane v druhé polovině?

Nebojte se, pokud se mi to dneska povede dopsat, tak jsem určitě přidám i druhou část a ukončíme to ;D

Teď už přestanu žvanit a půjdu psát dál :D