Na úvod chci říct jenom jednu věc (o zbytku se rozepíšu později ;D )

V příloze se můžete podívat na trailer k Rozpolcené, který stvořila Kathy.

Chtěla bych ji strašně moc poděkovat, protože já se svými schopnostmi bych tohle určitě nezvládla, takže jí patří velké díky :)

Mám z toho strašnou radost a doufám, že mě v duchu moc neproklínala :D :D :D

Takže ještě jednou: ,,Děkuju Ti, Kathy!!!"

A teď otázka pro vás, drazí čtenáři:

Jak se vám trailer líbí? :D

Pokud se vám líbí, tak si můžete trailer ke svojí knížce od této skvělé holčiny objednat i vy. JEjí profil tady na Wattpadu je Kathy_Oakley ;))

Pracně jsem se prodírala mezi tanečními páry co nejdál od Lukase. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem mít sedmi mílový boty. Chtěla jsem mu jednu vrazit. Chtěla jsem schoulit se do klubíčka v koutě a rozbrečet se, ale na to nebyl čas. Musela jsem se vzpamatovat. Musela jsem rychle najít někoho z Avengers. Urychleně zavolat Wandě a říct jí o té pojistce. Chtěla jsem a musela najednou tolik věcí, že jsem nevěděla co dřív.

Běžela jsem, ani nevím kam, až mi cestu zastoupil Pietro. Strašně jsem se ho lekla, ale nebyl čas na to mu vynadat.

„Mobil!!!"poručila jsem mu se slzami v očích.

„Co Ti udělal? A na co mobil?"divil se.

„Není čas! Tak máš mobil nebo ne?"nervózně jsem přešlapovala.

„Ne, ale Stark by ho měl mít."zavrtěl záporně hlavou.

„A kde je?"zběsile jsem se rozhlížela kolem.

„Támhle."ukázal prsty kamsi za mě.

Neváhala jsem ani vteřinu a vyrazila určeným směrem. Tony s Pepper a Rhodneym postávali u jednoho ze stolů s občerstvením a smáli se spolu s několika postaršími muži.

„Tony! Tony!"křičela jsem už z dálky.

„Co je? Kdes nechala Kapitána a Sama? Co se Ti stalo?"rozhlížel se po okolí.

V ochranářském gestu vzal svou přítelkyni za ruku. Sledoval okolí a hledal případné nebezpečí, avšak nic nenašel.

„Mobil! Máš mobil?"vychrlila jsem na něj.

„Jasně. Na co..."

„Puč mi ho!"nenechala jsem udiveného Iron mana ani doříct větu.

„Pro..."

„Není čas! Dej mi ho!!!"začala jsem nehorázně vyšilovat.

„Klídek."pustil Pepper a sáhl do saka pro mobil.

Okamžitě po tom, co ruku vytáhl, jsem mu mobil vyškubla: „Jak tam máš uloženou Wandu?"

„Wandu?"valil na mě oči.

„Jo Wandu, víš to je taková ta holka, která Ti může nahlídnout do hlavy. Už Ti svitlo?"odpověděla jsem mu podrážděně, zatím co jsem listovala jeho seznamem kontaktů.

„Já vím kdo..."

„Kdo je Witch?"zvedla jsem oči od mobilu, „Je to Wanda?"

„Jo, ale..."chtěl mi ještě něco říct, ale už jsem ho nevnímala.

Vytočila jsem číslo a čekala. Čekala, čekala.

„Tak to kruci zvedni!"začala jsem panikařit.

Co když se jí nedovolám? Co když na mě už rodiče zapomněli? Co když je pozdě? Co když... tak počkat, proč to přestalo zvonit? Spěšně jsem oddálila ruku s mobilem od ucha, abych se ujistila, že jsem něco omylem nezmáčkla a nemohla jsem uvěřit vlastním očí. Mobil zářil zvláštním žlutým světel neznámého původu.

„Co to do pekla... Sue!"vybavila jsem si naše náhodné setkání v rozbořené pokusné místnosti. Ta potvora. To snad ani není pravda. To je zlý sen! Byla jsem totálně neschopná racionálně uvažovat. Byla jsem totálně mimo, nevěděla jsem, jestli mě ovládal strach, nebo mnou cloumal vztek, ale měla jsem toho právě dost! Moje dlaň začala zeleně zářit a postupně vytěsnila žluté světlo.

„Co chceš Starku?"ozvala se Wanda z reproduktoru u mobilu.

„To jsem já!"

„Ari?"

„Jo, ať děláš cokoliv, tak rodiče..."

„Neboj se, už jsme to s Visionem napravili. Bylo to jednoduchý. Nebyl moc důkladný."oznámil mi veselý hlas.

Cože? Stekla mi slza po tváři. Najednou jsem nevěděla, co cítím, nevěděla jsem jak se mám pohnout. Stala se ze mě schránka bez... ani netuším bez čeho. Bez života? Pocitů? Duše?

„Ari?"pronesla starostlivě, „Co se děje?"

„Odstranili jste pojistku, než jste je zbavili vlivu?"špitla je do telefonu.

„Jakou pojistku?"lekla se Scarlet witch.

„Takže ne."ukončila jsem hovor.

Položila jsem Starkův mobil na stůl, u kterého jsem stála.

„Co se stalo?"přistoupila ke mně Pepper.

Smutně jsem ji pohlédla do očí: „Nepamatují si mě."

„Kdo?"naléhala.

„To už je teď jedno."pousmála jsem se.

Neměla jsem náladu na nějaké vybavování. Vím, že na mě mluvila dál. Pokoušela se ze mě ještě něco dostat, avšak bezvýsledně. Otočila jsem se k ní i Tonymu zády. Nechtěla jsem je nijak urazit, jen jsem neměla náladu na výslech.

Pomalu jsem vykročila pryč od všech lidí. Zamířila jsem mimo všechno dění do zahrady. Procházela jsem se po chodníčcích mezi květinami, až jsem došla k aleji. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Někdo za mnou šel. Nebýt mého nynějšího rozpoložení stoprocentně bych se otočila a začala se rozčilovat, ale teď mi bylo všechno jedno. Pořád jsem musela přemýšlet nad vším, co se dneska večer stalo. Za tak krátkou dobu jsem stihla znovu získat a opět ztratit rodiče. Dostala jsem naději, že moje kamarádka je v pořádku a v zápětí mi ji zase vyrvali. Co Lucce provedli? Bude mi ještě někdy věřit? Co jí namluvili?

Úplně vyčerpaná jsem se sesunula na nejbližší lavičku. Nebyla jsem unavená fyzicky, ale psychicky. Všechen ten chaos, který se v posledních dnech udál a těch šest měsíců před tím, mě úplně změnil. Zlomil mě. Tohle nikdy nemůže dopadnout dopadnout dobře. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že by mě mohlo potkat něco úžasného? Zasmála jsem se svojí hlouposti. Jak jen jsem mohla?! Sklíčeně jsem složila hlavu do dlaní.

„Ariano?"ozval se nade mnou Kapitánův hlas.

Totálně jsem ho ignorovala a dál se utápěla ve svých nejasných smíšených pocitech.

„Ari?"zkusil to znovu.

Opět se z mé strany nedočkal, žádné reakce.

„Co Ti řekli?"posadil se vedle mě.

Nic.

„Mě to můžeš říct."položil mi ruku na rameno.

Strašně jsem se lekla. Vyskočila jsem na nohy. Můj mělký a hodně zrychlený dech bylo to jediné, co narušovalo ticho mezi mnou a Stevem. Zběsile jsem mrkla a snažila se nějak vzpamatovat, ale v hlavě jsme měla jak vymateno. Rogers mě se zájmem pozoroval, ale mlčel.

„Ne!"zavrtěla jsem záporně hlavou, když jsem k sobě pevně tiskla víčka, „Teď můžu mluvit jen s jedinou osobou."věnovala jsem mu letmý usměv a vydala se na cestu zpátky k hostům.

„Počkej!"popadl mě za ruku.

„Ne! Musím to vyřešit!"trvala jsem na svém.

„Nejdřív mi řekni, co vyřešit? Zase ses nám ztratila a my se Samem Tě hledali jak zběsilý. Báli jsme se, že Tě Hydra dostala."vyčetl mi Kapitán.

„No jasně, že báli."vyškubla jsem se mu, „Aby náhodou moje schopnosti nepadli do špatných rukou, že? Víte co, S.H.I.E.L.D. i Hydra mi jsou naprosto ukradený a nikdo, opakuju nikdo, mě nebude využívat."otočila jsem se na podpatku.

Rogers byl z mé reakce mimo, takže než se vzpamatoval a doběhl mě, byla jsem už skoro zpátky.

„Počkej!"chytl mě znovu za ruku.

„Pusť mě!"poručila jsem mu.

K mému překvapení mě poslechl.

„Co se děje?"přišel k nám Falkon.

„Nic. Jen potřebuju někoho najít a něco si s ním vyřítit."začala jsem systematicky prohledávat dav.

„A koho?"vyptával se dál Sam.

„To je..."chtěla jsem ho odbít, ale v tom jsem ji zahlédla.

Stála několik metrů ode mě. Vlasy měla místo svojí hnědé nabarvené na růžovo a sepnuté do jednoduchého drdolu na týle. Na sobě měla jednoduché korzetové šaty ve stejném odstínu jako vlasy a celý korzet byl navíc posázený flitry. Nechápu, jak jsem jí v tomhle mohla přehlédnout. Hermann musel lhát, předci bych nebyla tak nevšímavá, nebo jo? Lucka se na mě usmála a zamířila směrem k domu.

„Lucko!"vykřikla jsem a vydala se za ní.

Prodírala jsem se mezi lidmi, protáhla se mezi tanečními páry, vyběhla pár schodů a vběhla za Lucií do domu.

„Ariano!"zaslechla jsem, jak na mě volá Kapitán.

Naštvaně jsem se otočila: „Co je?"

„Je to past! Něco nám brání vejít."řekl Sam.

„To je mi jedno. Já si s ní musím promluvit."rozběhla jsem se do nitra domu a Avengers nechala za sebou.

„Lucko?!"zastavila jsem se v rozlehlé místnosti s velkými okny a historickým nábytkem.

„Rio?"oslovila mě bez známek emocí v hlase.

„Lucko."pevně jsem jí objala, „Měla jsem takovej strach, že už Tě neuvidím."vychrlila jsem na ní v češtině.

„Tak proč si mě nechala v těch troskách?"odpověděla mi taky v našem rodném jazyce, ale stále bez emocí.

Nechápala jsem, co se to má být. Poodstoupila jsem od ní. Tenhle večer snad už po tisící se mi oči naplnili slzami.

„Já... nedokázala jsem z nich dostat ani sebe. Zrovna na mě dělali pokus a... kdyby se neobjevil Rogers tak... tak bych se utopila."vykoktala jsem.

„To není pravda! Už si měla po pokusu! Vedli Tě zpátky na pokoj a ty si využila útoku a utekla si! Utekla si, ale beze mě!"křičela Lucka.

„Cože? Kdo Ti takovou blbost nakecal? Hermann? To on Ti tohle řekl? To on Ti řek, že se na tebe tvoje kamarádka vykašlala? On nebo snad Sue? Nebo někdo jinej z těch hnusných parchantů?"rozhodila jsem na konci svého monologu rukama. Snažila jsem se mluvit klidně, ale vařil se ve mně vztek.

„Takhle o nich nemluv!"provrtala mě vražedným pohledem, „Nebýt jich, tak ještě teď ležím v těch sutinách."

„Proboha prober se. Šest měsíců nás mučili."

„NE!!! Oni nám dali dar."chytla mě za ruce.

„Dar? O čem to mluvíš?"

„Chtěli ho dát i jiným, ale nebyly dost silní. Zato my jsme vydrželi."usmívala se.

„O jakym daru mluvíš?"nechápala jsem.

„Copak si myslíš, že to že dokážeš ovládat digitální technologie a elektrickou energii Ti dal Bůh?"rozesmála se.

„Ne!"vrtěla jsem hlavou, „Tohle není dar, tohle je prokletí!"

„To Ti nakukal S.H.I.E.L.D.?"pustila mě.

„Tak to cítím."

„Přidej se k nám a až svůj dar pochopíš, tak uvidíš, že..."

„Tak uvidím co? Že je to destruktivní síla? Děkuju, to už vím i bez Hydry."rozkřiknu se, „Hydra i S.H.I.E.L.D. mi jsou ukradený! Jediný co chci je vrátit se domů s rodiči a žít tak jako před tím, ale to teď, díky těm kreténům, které tak obdivuješ, nemůžu. Lukas Hermann a jeho stoupenci mi vzali i to málo co jsem v životě měla."brečela jsem, „Co Ti mohli dát tak úžasného, že si byla ochotná zapomenout na všechno, co nám udělali?"

„Koukala si jako malá na Winx club?"zeptala se mě Lucka.

Tak tímhle mě dostala. Proč se mě teď ptá na ten dětský seriál?

„Jo, koukala jsem na něj. Proč?"

„A pamatuješ si co je Morphix?"ptala se dál.

„Jo, to byla růžová hmota, která se dokázala morfovat do jakéhokoliv tvaru, ale pro..."

„Tak tahle síla je teď moje!"nenechala mě doříct větu.

„Cože?"vykulila jsem oči.

„Taky jsem se tak divila,"usmála se, „ale je to pravda. Díky Hydře dokážu vytvořit a ovládat morphix, taky ovládám telekinezi a jako vrchol všeho dokážu svoji vnitřní sílu zhmotnit ve formě čisté energie, která dokáže jak ničit tak stavět."ušklíbla se, „Udělali ze mě bohyni."

O krok ustoupila a vzplála stejně růžovým ohněm, jako měli její šaty a vlasy. Úplně se v něm ztratila. Jediné, co jsem jasně rozeznávala, byly její šedivé oči.

„Přidej se k nám a poznáš, co je to opravdová moc."

„Koho myslíš tím k nám?"řekla jsem pevným hlasem.

„Jsem ráda, že ses zeptala. Přidej se do naší skupiny skládající se z těch nejlepší. Ze mě,"zasmála se, „Sue, která jak už si zjistila má stejnou schopnost jako ty,"jakmile to Lucka dořekla, světla zablikala, a když se znovu rozsvítila, stála vedle mé kamarádky Sue zářící žlutým světlem, „dvojčat Johna a Paula Applegateů, John dokáže létat a Paulovi buňky dokážou hned tři věci, dokážou se změnit na vibránium, znehmotnit se a rychle se zregenerovat. Je to vážně účinný."

„Ehm, ehm."ozvalo se za mnou a já se prudce otočila.

Oba dva tam stáli. Sledovali mě a přihlouple se usmívali.

„Potom Robert Fellini, kterého teď díky jeho telepatickým schopnostem máš v oblibě."

„Jsem prostě neodolatelný."naparoval se v angličtině, když se objevil po mém levém boku.

„A nakonec můj přítel, Caleb Tóth, se kterým ses už taky setkala a ten vládne chronokinezí, je to „Pán času"."podívala se kousek napravo ode mě, kde stál.

Když tu očividně už stáli všichni, utvořili kolem mě kruh s pravidelnými rozestupy. Šest lidí se ďábelsky smálo a co bylo nejhorší, nevěděla jsem, jestli se smějí mě, nebo hůř se mnou.

„Pěkná přehlídka šašků."usmála jsem se taky, „A kdy mi ukážeš tu úžasnou skupinu Hydry?"

„Já mluvím vážně, Rio."zmizel jí úsměv z tváře, „Nemáš moc na výběr."

„Já někdy měla?"tvářila jsem se šokovaně.

„Rio! Máš jen dvě možnosti. Buď se k nám přidáš, nebo Tě budeme muset zabít. Je to jednoduché."

Tak tohle jsem nečekala. Obzvlášť ne po tom co mi řekl Lukas.

„Takže buď smrt, nebo doživotní otroctví? To není výběr, to je ultimátum a ty to moc dobře víš. Znáš mě! Víš, co si vyberu a přesto to zkoušíš. Proč?"nechápala jsem její chování.

„Doufala jsem, že kvůli mně názor změníš a aspoň dodatečně splníš svůj slib."

„Tak prrr. Nikdy v životě jsem Ti neslíbila, že kvůli tobě se přidám do skupiny, která mučí lidi a vraždí je jak na běžícím pásu. To nikdy! A navíc, zapomínáš, na mou povahu. Jen tak se zabít nenechám!"

„To jsem čekala."záhadně se zasmála, „Proto jsme tu všichni. Celebe?"oslovila svého přítele.

„Víš, že na ní můj dar nefunguje."zamračil se na mě.

„Tak to aspoň zkus!"

Claeb luskl prsty, ale nic se nestalo. Založila jsem si ruce na prsou: „Nemám náhodou de žavu?"

„Roberte!"zamračí se Lucie.

Přesunula jsem svou pozornost na něj, ale ani se nehnul a pak jsem to ucítil. Náhlý tlak v mojí hlavě.

„Vypadni z mojí hlavy!!!!"zařvala jsem telepaticky a nekompromisně ho vyšoupla ven.

„Ááá,"zařval bolestí, když se svezl na kolena, „tak mrcha... ona je taky telepatka."

„Cože?"vykulila oči moje teď už asi bývalá kamarádka.

„Johne! Paule!"

Rychle jsem se na ně otočila. Bylo to právě včas, protože John ke mně ležel a Paul se za běhu změnil v kovového muže. Spěšně jsem vytvořila energetickou bariéru, do které oba v zápětí narazili.

„Sue?"

Jmenovaná na mě namířila svůj dlouhý hubený prst a žluté světlo, které do teď bylo kolem ní, ke mně mířilo nevěřitelnou rychlostí. Vztyčila jsem další část bariéry, aby mě to nezasáhlo. Začínala jsem pociťovat výdej energie. Fyzické útoky bratrů Applegateových a silový útok Sue byly dost silné.

„Tak to by stačilo, Rio! Vzdej se!"vyzvala mě naštvaně Lucie.

„Luci, ty víš, že vzdát se nemám ve slovníku."napřímila jsem se.

„Jak chceš."

Ta růžová lidská pochodeň pozvedla ruce. Její nesympaticky barevný oheň ke mně zamířil. Rychlým pohybem rukou jsem dokončila svou zelenou kopuli, které mě teď chránila ze všech stran. Paul a John mě už začali lézt na nervy, tak jsem každého trefila elektrickým výbojem, aby od nich byl aspoň na chvíli pokoj. Lucčina moc spojená se Sueinou byla vážně silná. Společně by ty dvě určitě dokázali zdemolovat bez námahy město. Tohle určitě dlouho nevydržím, růžová smíšená se žlutou byly všude a já pomalu ale jistě ztrácela síly. Musím něco vymyslet a to zatraceně rychle.

Co když podlehnu? Co kdybych jim řekla, že jsem si to rozmyslela a přidám se k nim? NE!!! Nad tím nesmím ani přemýšlet, ale co mám dělat? Jestli budu jenom udržovat bariéru, tak ji do patnácti minut prolomí, ne li dřív. Tak co teď?

Uběhlo několik minut a bariéra byla čím dál tím blíž u mě. Ten nápor se prostě nedal dlouho vydržet, avšak tohle zmenšování mě přivedlo na nápad. Stáhla jsem bariéru těsně k tělu. Nahromadila jsem co nejvíce energie a... BUM! Nechala jsem jí vybuchnout. Všude byla jenom zelená rozpínající se síla, nikde žádná jiná. Členové Hydry leželi u stěn, na které je exploze odhodila na rozbitém nábytku.

Tak tohle vyšlo, ale nějak jsem to nedomyslela. Ten výbuch mě stál všechny síly a já se zhroutila na podlahu.

Dneska mi je zle, takže to vezmu stručně.

Stránka na ten hromadný příběh je vytvořená, odkaz sem přidám jako externí ;D

Ale hodila by se mi menší výpomoc, takže kdo byste měl zájem neváhejte a napište. Na stránce v novinkách najdete i konkrétní téma, se kterým bych potřebovala pomoc ;)

No a to je asi pro tentokrát všechno, vážně mi není dobře a vůbec mi to nemyslí, takže promiňte.

A co si myslíte o téhle kapitole?

Co si myslíte o Lucce?

Co jí provedli?

A co Ariana?

A chování Steva?

Už se těším na vaše komentáře ;) :D