Tak má tady pro vás jednu extrémě dlouhou část. Má přes 2700 slov, tak snad u ní vydržíte :D

Strašně moc bych vám všem chtěla poděkovat. Knížka už má přes 4600 reads a přes 530 votes a komentáře ani nepočítaje.

Nevím, jak se vám mám odvděčit. Je to úžasný. Ani v těch nejdivočivějších snech by mě nenapadlo, že tohle nějaká moje knížka získá. Takže strašně moc vám děkuju.

LOVE YOU :* ;D

Moje nabídka, že můžete položit otázku jakékoliv postavě a ona vám odpoví, stále platí, takže pokud chcete, můžete toho využít ;D

A teď už nebudu zdržovat a hurá do čtení :D

Rozrazila jsem dveře a vpochodovala do místnosti. Po cestě jsem se zase dokázala vzpamatovat ze Starkova dárku, a tak jsem byla připravená jednat. Tentokrát to dotáhnu až do konce. Žádné omdlévání. Musím zjistit všechno, co jde a pokusit se Lucku najít. Zahnat všechnu únavu a bolest do ústraní a soustředit se jenom na svůj cíl. Vím, že jsem ji na té ulici viděla. Jsem si jistá, že to byla ona. Vsadím boty na to, že žije, ale je ve spárech Hydry. Najít ji a zjistit co mi provedli, jsou nyní moje nejvyšší a jediné priority. Nic, ale opravdu nic není důležitější. Po cestě sem jsem měla chvilku na přemýšlení a tak jsem si zvládla rozmysle svoje další kroky.

Všichni už seděli na svých místech. Na stejných místech jako minule. Všichni kromě Sama, který tady nebyl. Probíhala tu vášnivá debata, která mým příchodem utichla. O čem se asi tak mohli bavit? Co je tak důležitého, že je Fury svolal?

„Dobrý den,"prolomil ticho ředitel S.H.I.E.L.D.u, „posaďte se prosím."

Neváhala jsem a posadila se na židli vedle Hillové, kde jsem seděla i minule. Pořád jsem se díky bolesti hlavy nedokázala pořádně soustředit a přítomnost telepatů mému stavu zrovna neprospívala, ale vydržet se to zatím dalo.

„Tak když jsme tu konečně všichni, tak byste nám mohl říct co se děje!"oslovil Clint svého šéfa.

„Svolal jsem vás kvůli pozvánce, kterou S.H.I.E.L.D. obdržel, aby vám ji předal."odpověděl Fury.

„Jakou povánku?"neztrácel čas Rogers.

„Pozvánku na večírek."ujala se odpovědi tentokrát Hillová.

„Večírek? To beru."zasmál se Tony.

„Nikam nespěchejte, Starku. Tu pozvánku nám zaslal Lukas Hermannn."zklidnil Iron mana velitel.

„Cože?"vylekala jsem se.

„Slyšíte dobře."přitakal Fury, „Jednu pozvánku zaslal slečně Pottsové, další slečně Fosterové, které svou účast už potvrdily, a jednu poslal nám do S.H.I.E.L.D.u."

„Pepper tam jde?"vykulil oči Tony.

„Co tam bude dělat Jane?"divil se Thor.

„To ještě není všechno."přidala se Hillová za do rozhovoru, „Mezi pozvanými je i slečna Bayerová."podívala se na mě.

„Cože? Já?"srdce mi začalo bít na poplach.

„Ano."potvrdil její slova Fury.

„Vypadá to jako test."ozvala se Wanda.

„Jaký test?"zeptal se Thor.

„Naší reakce."odpověděl mu Banner.

„Máme na výběr, buď půjdeš s náma..."začala osvětlovat možnosti Natasha.

„Tak to ani náhodou!"skočila jsem jí do řeči.

„nebo zůstaneš tady téměř nehlídaná, protože někdo musí jít hlídat Pepper a Jane, a budeš snadný cíl."

„Takže mám na výběr mezi tím dobrovolně se vydat do jámy lvové nebo zůstat tady a klepat se, že se tu každou chvíli objeví někdo z Hydry? No to je bezva!"ušklíbla jsem se.

„Chtěl jsem Vás požádat, slečno Bayerová, abyste tam šla."mluvil pomalu Fury a sledoval mou reakci. Vlastně ji sledovali všichni přítomní.

„Co by se stalo, kdybych odmítla?"

„Bylo by lepší, kdyby si šla. Hermann zkouší i tebe!"rychle se slova ujala Nat, než se ředitel vůbec stačil nadechnout.

„Jak myslíš to, že mě zkouší?"nechápala jsem.

„Zkouší, jak moc se ho bojíš. Chce vědět, jak moc se strachem necháš ovládat."odpověděla mi tentokrát Scarlet witch.

Promnula jsem si spánky, protože mě v nich ostře bodlo. Bezva, takže oni se tady na mě už určitě domluvili a teď do mě budou hustit horem dolem, než přikývnu. Jejich argumenty byly rozumné, avšak přesto jsem se bála. Na druhou stranu, pokud je Lucka opravdu s Hydrou je šance, že bych jí tam mohla vidět. No jo. To je ono. Lukas tam bude a já bych z něj díky své moci mohla něco vytáhnout. Pousmála jsem se, ale rychle to zase zamaskovala a nehodila kamennou tvář. Tak tohle nemá chybu.

„Vidím, že jste se tu už dohodli. Tak teda dobře Půjdu tam s vámi. Nechci, aby kvůli mně byl někdo v nebezpečí."pronesla jsem diplomatickou odpověď.

„Jsem rád, že jste rozumná."kývl na mě Fury.

To by ho zabilo, kdyby se aspoň pousmál?

„Kdy je ten večírek?"ujal se slova zase Kapitán.

„Dnes večer."řekla Hillová

„Cože?"neudržel své překvapení na uzdě Pietro.

„Proto jsem vás taky svolal! Hillová."oslovil agentku, která vstala a přešla k obrazovce.

„Tady je adresa."ukázala na text, který se právě objevil na obrazovce, „A tohle je letecký snímek objektu."komentovala obrázek pod tím.

Byl to velký dům, s několika bazény a krásnou zahradou, blízko útesů. Tam k útesům mě rozhodně nikdo nedostane!

„Celý pozemek i dům je monitorován kamerovým systémem. Pod domem jsou chodby, ale jediný přístup do nich vede z domu. Večer tam bude spousta lidí, protože tenho večírek je spojen s charitativní akcí. Bude tam spousta známých osobností od sportovců, přes zpěváky až k hercům. Bude tak také spousta novinářů a zjistili jsme, že byla zvýšena i bezpečnostní opatření. Nikdo, kdo nemá pozvánku, se tam nedostane."zakončila svůj proslov Hillová.

„Tak to je dobře, že mi ji máme."usmál se Hawkeye.

„To tedy ano."stáhnul pozornost zpátky na sebe Fury, „Ale musíme být opatrní. Nevíme, co si na nás Hydra připravila. Proto jsem poslal pana Rhodese pro slečnu Pottsovou a pana Wilsona pro slečnu Fosterovou. Se kterými se setkáte až na místě. Starku, vy a Rhodes budete mít po celý večer na starost bezpečnost slečny Pottsové. Rozumíte?"věnoval přísný pohled Tonymu.

„Pepper bych chránil, i kdybyste mi to neřekl."zatvářil se lhostejně Star.

„Thore, vy a Vision se postaráte o bezpečí slečny Fosterové."pokračoval Fury v rozdávání úkolů.

Thor i Vision přitakali a tak velitel pokračoval dál: „Agentko Romanoff, vy budete celý večer s doktorem Bannerem, pro případ, že by jeho přítomnost chtěla jakýmkoliv způsobem využít ve svůj prospěch."

„Ano, pane."přikývla.

Podívala jsem se na Bruce. Nevypadal zrovna nadšeně z toho, že musí na nějaký večírek. Zavřela jsem jen na okamžik oči a soustředila jsem se na něj. Když jsem je zase otevřela, pocítila jsem jeho pocity. Měl strach z toho, že se tam neovládne a někomu ublíží. Nejvíc se ale bál toho, že ublíží Natashe. On ji miloval, avšak sebe nenáviděl. Musela jsemse hodně ovládat, aby mi neukápla slza. Budu si s ním muset promluvit. On přece není vůbec nebezpečný.

„Slečno a pane Maximoffovi, vy a agent Barton, budete sledovat okolí a všechno podezřelé hlásit ostatním. V případě nutnosti se postaráte i o to, aby všichni civilisté odešli v pořádku."změřil si všechny tři pohledem.

„Ano, pane."řekl Clint.

„Jistě."kývla Wanda.

„Jasně."souhlasil Quicksilver.

„A vy Rogersi, spolu s Wilsonem, budete mít na starosti slečnu Bayerovou."věnoval mi jeden pohled Fury.

Abych pravdu řekla, byla jsem ráda, že je to zrovna Steve se Samem. Přeci jenom těm dvou bude lehčí ztratit se z očí než by to bylo třeba u takového Bartna nebo dokonce u Nat. Přikývla jsem tedy na souhlas a ředitel S.H.I.E.L.D.u se dál věnoval Kapitánovi.

„Oba mi ručíte za to, že se jí tam nic nestane!"nasadil přísný hlas.

To mu na mě tak záleží? Povedla jsem obočí. V tom to určitě nebude. Že by ze mě chtěl dostat ještě něco o Hydře? Nebo že by si ze mě chtěl udělat laboratorní krysu? Nebo...

„Nemusíte mít obavy."vytrhl mě ze zadumání Stevův hlas. Podíval se na mě a s mírným úsměvem kývl.

Co mají všichni s tím kýváním?

„Tak to je všechno."stoupl si Fury, „Buďte tam přesně!"

Otočil se k odchodu, ale já ho zarazila: „Počkat!"

„Potřebujete ještě něco?"pozvedl obočí nad zdravím okem.

„Chci něco probrat."otočila jsem se tak abych viděla na Wandu a Visiona, „Když ovládám digitální technologie a elektrickou energii a moje mysl má podobné znaky jako ta vaše,"věnovala jsem pohled oběma telepatům, „je možné, abych tyhle dvě schopnosti promíchala a moje vzpomínky nahrála třeba do počítače?"

„Tak pokud byste přesně věděla, co dokážete tak ano."přikývl Vision.

„Ale teď je malá pravděpodobnost toho, že bys to dokázala."doplnila Visiona Scarlet witch, „Tvoje mysl ty nové schopnosti špatně snáší. Když si Visionovi umožnila náhled do tvých vzpomínek, tak ta poslední byla dost zásadní."

„Jak zásadní?"naléhala jsem, když se neměla k pokračování.

„Kapitán ten pokus přerušil brzo. Všechny ty faktory, co Tě změnily, do nynější podoby stále ještě působily a nedostala si plnou dávku. Proto se tvoje mysl tak snadno unavuje při používání těch schopností. Nebyla plně transformována. Proto při delším používání ztrácíš vědomí. Potřebovala bys ten pokus podstoupit ještě jednou, abys mohla telepatii a ostatní bezpečně používat a neublížila si tak. Mám za to, že tvoje schopnosti jsou v téhle fázi dost nestabilní, ale pořád se vyvíjí, takže teoreticky by se tvoje mysl za několik let sama uzpůsobila tvým schopnostem, ale je to jen moje teorie."udělala mi vyčerpávající přednášku Wanda.

Nestačila jsem zírat. Kdy mi tohle chtěla říct? Dobře, probrala jsem se asi před půl hodinou, ale i tak mi to mohla přijít říct. Vždyť je to důležitá informace.

„Cože? Kdys mi to chtěla říct? A to... jak..."vstala jsem.

Tohle nebylo dobrý. Byla jsem zase naštvaná. Pochodovala jsem sem tam a zhluboka dýchala. Doufám, že tohle je taky vedlejší účinek, protože takhle snadno jsem se nikdy, ale opravdu nikdy, v životě nenaštvala. Chtěla jsem do něčeho praštit, ale te'd to nešlo. Teď jsem nemohla. Musela jsem se ovládnout. Začala jsem se soustředit na každý krok jako malé dítě, které se učí chodit. Pomaličku jsem přešla k velké obrazovce do čela stolu. Mezitím co já jsem se snažila uklidnit se Fury s Hillovou posadili na svá místa.

„Takže zkombinovat ty schopnosti jde."pronesla jsem nakonec klidně, svírajíc okraj stolu.

„Ano, ale ty na to teď nemáš dostatek energie!"varovala mě Scerlet witch.

„A ani nemáte dostatek zkušeností na to, abyste to zvládla."podpořil ji Vision.

„To je mi fuk! Zkusit se to musí!"zvedla jsem pohled ke všem přihlížejícím.

„NE!!!"zamítla to okamžitě Natasha.

Narovnala jsem se a popošla vedle obrazovky.

„Já se vás ale na svolení neptala!"řekla jsem rozhodně a zavřela oči.

„NE!"

„Zapomeň!"

„Ariano!"

„Nezkoušej to!"

Křičeli na mě jeden přes druhého. Nevnímala jsem je. Všechny zvuky jsem ignorovala. Ucítila jsem mysl Wandy a Visiona, ale ty jsem jednoduše zablokovala. Odsunula jsem i bolest hlavy. Soustředila jsem se pouze na zelené světlo, které jsem si představila, jak mnou prostupuje.

„Ariano!"zatřásl mnou někdo, „Aroano, okamžitě přestaň!"

Byl to hlas z velké dálky, ale už bylo pozdě. Cítila jsem, jak mi kůže začala zářit. Teď už jenom dokázat svoje vzpomínky přeměnit v obraz. Zvedla jsem levou ruku, která automaticky uchopila okraj televizoru. Dotyk muže, který na mě ještě před chvíli mluvil, zmizel. Super už pochopili, že já se nevzdám dokud se mi to nepodaří. Cítila jsem, jak se energie v podobě zeleného světla šíří z mého těla vpíjí se do obrazovky. Ruku jsem stáhla a otevřela oči. Viděla jsem ale jen tmu. Většina lidí by zpanikařila, že nic nevidí, ale pro mě to byla odpověď na moji otázku, jestli se mi daří.

První vzpomínka, kterou jsem vyzvedla, byla, jak utíkám chodbami Avengers tower a snažím se zmizet, jenže potkám Thora, který mě hodí a nakonec mě Tony násilím dotáhne na „zasedání rady Avengers". Když jsem si na to vzpomněla, dost mě to pobavilo. Tentokrát jsem na to totiž nekoukala ze svého pohledu, ale z pohledu třetí osoby. Byla jsem obyčejným divákem, ne jako minule. Tentokrát jsem necítila žádný z mých minulých pocitů. Bylo to skvělé. Konečně jsem mohla zanalyzovat všechno, co se stalo. Jen jsem netušila, jestli to, co vidím já, vidí i Avengeři, ale to pro mě teď nebylo důležité.

Další vzpomínka, která vyplavala na povrch, bylo moje setkání se Sue, když jsem stahovala a mazala data, na kterou se navázala vzpomínka na proměnu. Měla jsem sto chutí Sue jednu vrazit, ale byl to jenom obraz. Skutečně tu nebyla.

Co mě ale dostalo, byl obraz mé proměny. Byl to kamerový záznam skombinovaný s mými vzpomínkami. Pozorně jsem to sledovala. Plivala jsem krev. Krvácel mi bok. Na mé kůži se otvírali nové a nové rány, ale některé z nich bych přísahala, že už jsem jednou měla. Třeba sedřená kůže na klíční kosti, kde bylo vidět až maso. Další krev mi vytékala z uší, očí. Byla jsem celá od krve. Do několika minut už nebylo ani poznat odkud se ta krev bere. Byla všude. Oblečení, stůl, podlaha, všechno mělo stejnou rudou barvu. Bylo mi z toho zle. Bruce, Tony, Natasha, Steven, Wanda, Pietro, Vision všichni na sebe pokřikovali a byli v šoku. A moje kolísavá tělesná teplota tomu nasadila korunu. Nejnižší teplotu, kterou mi J.A.R.V.I.S. naměřil bylo 0°C, a naopak nejvyšší 100°C.

To nejde. Takovéhle teploty přece nemůže mít lidský organismus ani po smrti. To není možný! Zrychleně jsem dýchala, ale zuby nehty se držela svých vzpomínek. Tuhle jsem si však pro jistotu nechala proklouznout mezi prsty, aby mě náhodou nepohltila. Místo ní se objevila chodba, na které nás dostal Collins. Tak jsem se nedozvěděla nic nového. Nevšimla jsem si žádného důležitého detailu, který mi utekl.

Další bylo to jak jsem J.A.R.V.I.S.ovo zabezpečení obešla poprvé, abych se podívala do své složky. Bylo to zajímavé. Vypadalo to, že v pro ovládání digitálních technologií jsou důležité ruce. Vypadá to, jako by byly výstupní branou pro potřebnou energii.

Najednou se vzpomínka změnila a já stála v té tmavé uličce s těmi protivnými idioty. Už jenom jak jsem to pozorovala, jsem měla co dělat, stejně jako u Sue, abych jim neprovedla něco hodně ošklivého. Jak Caleb a Robert, tak Collins byli neskutečně protivní. Srdce mi bilo jako o závod, přestávala jsem se ovládat, tak jsem tu vzpomínku radši nechala vyznít roztracena.

To jsem ale ještě netušila, jaká vzpomínka ke mně dopluje tentokrát. Stála jsem na balkóně spolu se Starkem v obleku. Věděla jsem, co bude následovat a taky že jo. Iron man na mě zaútočil a já uhýbala, pak se tam objevila Wanda, která Starka zpacifikovala. To všechno jsem si pamatovala, ale ten zbytek byl mlhavý.

Bylo zvláštní vidět samu sebe, jak se svíjím v bolestech. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale jedna kulka za druhou sama od sebe opustila moje tělo a rány se začaly hojit. Koukala jsem na to jak sůva z nudlí. Co to zase je? Jak si mohli ty kulky sami vypochodovat? A tkáně se sami vyléčí? To je blbost. To přeci... tohle se mi ani trochu nelíbí. Další věc, kterou můj rozum nepobírá. Viděla jsem Pietra, jak přistoupil k bariéře a dostal ránu. Dokonce jsem viděla i Steva, který mířil přímo ke mně, když v tom jsem nechala bariéru vybuchnout. Odhodilo ho to přesně do Tonyho sbírky alkoholu. Všichni se už sbírali ze země, ale Steven ne. Tak jsem k němu popošla blíž. Měl v noze zaražený kus dřeva. Nebylo to moc hluboku, ale krve z toho bylo hodně. Tak tohle jsem nechtěla. Já... jak jsem mohla... to přece nejsem já.

„Ááááá."vykřikla jsem.

Chytla jsem se za hlavu. Svezla se na kolena. Bylo toho na mě moc. Bolest hlavy se mi najednou vrátila, ale byla třikrát taková. Byla jsem slabá, ale silou vůle jsem se dokázala udržet při vědomí.

„Ano? Jak je Ti?"klečel u mě Hawkeye.

Už jsem měla na jazyku připravenou pěknou kousavou odpověď, ale tu si nezasloužil: „Blbě."

„Můžeš se postavit?"dotkl se mé ruky Rogers.

Podívala jsem se na něj. Klečel vedle mě a z druhé strany Clint. Přede mnou stála Natasha s Brucem. Za Bartonem postávali sourozenci Maximoffovi s Furym a přes Kapitána se ke mně nakláněl Tony s Thorem a Visionem, za kterými jsem zahlédla Hillovou.

„Snad jo."usmála jsem se a překvapivě lehce se postavila na nohy.

„Tohle už nikdy nedělej!"kárala mě Nat, a přitom mě svírala v pevné objetí.

„Viděli jste něco z toho?"zeptám se, když mě konečně pustí.

„Jo, řekla bych, že všechno co ty."odpověděla mi Wanda.

„Steve..."podívala jsem se na ně, avšak nedokázala jsem pokračovat při pohledu do jeho očí, „opravdu jsem Tě zranila, jak jsem nechala tu bariéru vybuchnout?"

„To nic není."cítila jsem z jeho hlasu úsměv, tak jsem vzhlédla. Opravdu se smál. To se mi ulevilo. „Už jsem měl i horší zranění."

„Tak to věřím."zasmála jsem se já.

Bylo mi docela dobře, i když mdloby se mnou pořád bojovali.

„Nat, mohla bych se jít do pokoje osprchovat?"zeptala jsem se.

„Jen jděte."ujal se slova Fury, „Za čtyři hodiny musíte vyrazit, abyste na večírek dorazily včas, tak si odpočiňte."

S poslední slovem se otočil k odchodu a spolu s Hillovou zmizeli za dveřmi. Fine, ten je teda milej. Asi jako můj úžasný tatínek. Odfrkla jsem si.

„Tak pojď."usmála se na a čapla mě za ruku. Chtěla se se mnou protáhnout kolem Steva, ale já jsem zakopla a řítila se k zemi. Tak tohle ne! Už ne! Copak už nedokážu ani chodit? Díky bohu mě, ale Rogers chytil a já neskončila na zemi jako mastný flek.

„Opatrně."starostlivě se na mě podíval.

„Díky."usmála jsem se a chtěla jít dál, ale on si mě vyhoupl do náruče, „Hej! Chodit ještě můžu!"

„To jsem viděl."zasmál se a vykročil se mnou v náruči na Natashou.

„Můžeš mi říct, co vás s Pietrem tak strašně baví na tom mě pořád nosit?!"postěžuju si.

„Dokud nepřestaneš dělat hlouposti, nic jiného nám nezbyde."

Protočila jsem nad jeho odpovědí oči. Obtočila jsem mu svoje ruce kolem krku, aby mě náhodou neupustil, a už jsem neřekla ani slovo.

Tak co? Tak co?

Jak se vám to líbí?

Jste sklamaní, že Ari na Tonyho nijak nevyjela?

Co říkáte na tu Hermannovu opovážlivost?

Co se na večírku stane?

Uvidí tam Ari někoho koho by tam nečekala?

Těšíte se až se Ari setká s Pepper a Jane?

Jak si ty tři sednou?

A jaké jsou vaše teorie na další pokračování?

Už se strašně moc těším na vaše komentáře :D :D :D