Je tu další kapitola.

Jak jste si přáli ;D

Takže pokud dostanu z toho zítřejšího testu špatnou známku, je to kvůli vám!

Ne, samozřejmně kecám.

Vy byste za to nemohly, to jenom ta moje stránka, která radši píše než se učí. Tak mi zítra prosím držte palce. Biologie přece jenom není můj obor :D :D :D

Na obrázku je Vision a jedna náhodně vybraná písnička z mého starého seznamu skladeb ;D

„Dobře, J.A.R.V.E."ustoupila jsem o krok dozadu a otočila se čelem k televizi, „Vytvoř mi tu tři 3D modely. První Avengers tower, druhý té laboratoře, kde jste mě našli, před útokem Avengers a druhý po něm."

„Nahrávám data."informoval mě J.A.R.V.I.S.

„Co plánujete dělat?"měřil si mě pohledem můj nový ochránce.

„Vzít věci do vlastních rukou!"usmála jsem se.

„Hotovo, spouštím projekci modelu."oznámil mi ten úžasný napůl lidský napůl robotický hlas.

Otočila jsem se zpátky, směr televize, kde se předem mnou ve vzduchu vznášely přesné 3D modely. Chvíli jsem si je jen prohlížela. Bylo těžké se orientovat ve všech místnostech všech staveb, ale musím to nějak vyřešit. Nemůžu zůstat bez odpovědí. Po tom co se stalo už ne. Jestli je pravda co říkali sourozenci Maximoffovi o Tonym, tak musím být připravená na všechno.

„Vyznač červenou tečkou umístění všech bezpečnostních kamer ve všech modelech."poručila jsem mu.

Takže tady jsou kamery v laboratořích, chodbách, hangáru, skladech a tréninkových místnostech. Oddechla jsem si, že žádná není v pokojích, šatnách, nebo dokonce koupelnách. To bych asi nerozdýchala. Jen ta představa, že by mě někdo špicloval při převlékání, mě štvala, natož kdyby mě pozoroval, když se sprchuju. Rychle jsem tu myšlenku odsunula stranou a zase se začala soustředit.

V komplexu Hydry byla kamera v každé cele, laboratorních prostorech, skladech, chodbách, kancelářích, prostě úplně všude. Bezva, to mi ulehčí práci. Takže teď se tu musím nějak zorientovat. Byla tu spousta bočních chodeb, které tvořili spletitou síť.

„J.A.R.V.E., označ místnost, kde mě Avengers našli fialovou."jak jsem řekla, tak se taky stalo, „Teď tuhle místnost černě."ukázala jsem na svoji bývalou kopku, „a zbytek místností v téhle a téhle chodbě šedě."

Takhle jsem si ještě pěknou chvilku hrála s vymýšlením barviček, pro jednotlivé místnosti, ve kterých jsem věděla co je.

„Teď to přesně s těmihle barvami vyznač i v tom modelu po útoku, a pak si ještě barevně vyzdobíme modýlek tohohle mrakodrapu."dodala jsem k instrukcím pro J.A.R.V.I.S.e ještě svoje myšlenkové pochody.

V jednom kuse jsem na sobě cítila Visionův pohled. Bylo to dost nepříjemné. Pod takovýmhle drobnohledem jsem snad nebyla ani v Hydře. No, i když co já vím, jak často nás s Luckou sledovali. Jen při tom pomyšlení jsem se otřásla znechucením.

„Nechcete se posadit a užívat si výhled na město? Nebo si zajít pro nějakou knihu, nebo něco? Dost mě tím Vaším sledování každého mého pohybu štvete."řekla jsem mu narovinu, ale pořád ještě jsem byla klidná.

„Omlouvám se, ale to, že se na Vás dívám, mi pomáhá se soustředit, abych udržel svou mysl od té Vaší. Nechci riskovat, že zase omdlíte."vysvětlil mi svůj postoj.

„Tak fine."šla jsem si vzít z tácu misku s jogurtem a cereáliemi.

„Hotovo, slečno."připomněl se J.A.R.V.I.S.

„Skvěle, takže teď zvýrazni černě můj pokoj, bíle tu místnost, kde jsem trénovala s Nat, fialově střelnici,..."a v tomhle duchu jsem pokračovala dál a dál, dokud všechny kouty mrakodrapu, co znám, neměli svoji barvu. Po celou dobu jsem ujídala svou snídani a občas i promluvila s plnou pusou, což Visiona pobavilo. On byl potichu. Pozoroval mě. Odložila jsem prázdnou misku na tác. Napila se džusu. Zapnula laptop a vrátila se k modelům.

„Dobře, takže teď najdi všechny kamerové záznamy, na kterých jsem já, a ukaž mi je na televizi."rozpohybovala jsem další část svého plánu.

J.A.R.V.I.S. plnil moje pokyny do puntíku. Byla jsem ráda, že tohle nemá zakázané a já tak můžu svůj výzkum rozjet, přesně podle plánu, který se mi sám skládal v hlavě. Na druhou stranu, já chci vědět, co se stalo, Avengers chtějí vědět, co se stalo, Furry chce vědět, co se stalo, takže proč by mi bránily? Chvíli jsem si prohlížela seznam videí. Musím to nějak protřídit, protože než bych tohle zkoukla tak budou Vánoce, Vánoce možná ne, ale prázdniny určitě.

„Odstraň všechny záznamy z chodeb, kromě toho mého marného pokusu o útěk. Potom ještě dej pryč záznamy z jídelny a kuchyně. Nech tam pouze ty, kde s Avengers důležitého řešíme."poskytla jsem J.A.R.V.ovi další instrukce.

Záznamy jeden za druhým mizel a postupně tu zůstaly jenom ten můj marný pokus o útěk, první výměna informací, schůzka kde nám Stark s Bannerem sdělují moje výsledky a... co to je?

„J.A.R.V.I.S.i? Co je tohle za video?"ťukla jsem prstem na obrazovku.

„To je záznam z Vaší webkamery z 31.5., pořízený několik minut před Vaším zhroucením."informoval mě stručně můj pomocník.

„Přehraj to!"

Obraz se roztáhl na celou obrazovku a začalo promítání. Visiona tenhle nález pravděpodobně dost zaujal, protože se postavil a díval se se mnou. Nejdřív jsem tam já, jak se rozčiluju. Potom praštím pěstmi do stolu. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, zornice mám rozšířené tak, že se moje modrá úplně vytratila. Za několik okamžiků, přesně jak mi tehdy popisoval Bruce, se mi v očích začnou objevovat zelená čísla a písmena, v tom okamžiku do pokoje přijde Banner. Přichází ke mně. Když vidí moje oči, zděsí se a je v šoku. Nejdřív na mě jenom zírá. Potom se mnou třese a nakonec volá Natashu a Steva. Chvíli po vpádu Black widow a Kapitána Ameriky se probouzím a vidím už tu scénu, kterou si pamatuju.

Dobře, tak tohle byla síla. Ty oči byly vážně děsivé. Černým pohledem jsem zírala do prázdna a pak... nechápu, jak se ke mně mohl Bruce vůbec přiblížit. Co by se mnou ale bylo, kdyby utekl? Začala bych se měnit? Svíjela bych se tam v bolestech sama? Jsem ráda, že aspoň odpověď na tyhle otázky řešit nemusím. Co ale musím je shromáždit všechny možné, a nejlépe i nemožné, informace.

„J.A.R.V.I.S.i, vytvoř složku s názvem Výzkum. Přesuň do ní tohle video a udělej fotku mých očí z toho videa, kterou tam taky ulož."takže první část skládačky mám.

Dostala jsem nápad a potřebovala k tomu nahromadit všechny dostupné materiály k mým schopnostem. Tohle byl první dílek a teď musím přidat další a přesně jsem věděla jaký. Našla jsem, vlastně spíš J.A.R.V.I.S., našel ten incident na chodbě, kde jsem poprvé použila svou moc a nezkolabovala jsem z toho.

Netuším, jak dlouho jsem se věnovala svému výzkumu, ale všechna dostupná videa byla zpracovaný kromě Starkova útoku na mě. Zabolela mě hlava a tak jsem se za ní chytila.

„Promiňte, ale udržet se dál od Vaší mysli je těžší než jsem čekal."ozval se Vision.

„Takže tu moji bolest hlavy způsobujete zase Vy?"otočila jsem se na něj s úsměvem.

„Ano, ale nedělám to schválně. Věřte mi. Nejsem zvyklý mít celé své vědomí uzavřené v sobě. Musím se na to hodně soustředit."koukal se do mých očí, jako by z nich chtěl vyčíst, co jsem zač.

Cítím z něj, že je upřímný a opravdu se snaží. Schovala jsem obličej do dlaní. Netušila jsem co mu na to říct. Cítila jsem to, ale nevím jak, ani proč. Potřebovala jsem poskytnout Avengers nějaké informace, které by jim mohli pomoct, ale jak?

„Děje se něco?"vykročil ke mně.

„Ne. Jen..."mozek mi pracoval na sto dvacet procent a snažil se něco vymyslet, „Mohl byste nahlédnout do mých vzpomínek?"vypadlo ze mě nakonec.

„Ano. Normálně mohu, ale u Vás nevím, jaký by to mělo dopad, když je z letmého doteku myslí máte bolest hlavy."

„Myslím, že bych to mohla ustát. Přeci jenom jsem se s Wandou bavila v myšlenkách, takže by moje mysl mohla vydržet víc. Pak byste ty informace mohl poskytnout ostatním a to by jim snad pomohlo s hledáním Hydry."vychrlila jsem ze sebe.

„To myslíte vážně?"divil se mým slovům Vision.

„Ano, myslím! Pietro říkal, že se všichni snažíte, co to jen jde a pokud by vám moje vzpomínky mohly s něčím pomoct, tak ať jsou tedy vaše."byla jsem pevně rozhodnutá.

Rázně jsem vykročila a zastavila se kousek před Visionem. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Je zhruba o dvě hlavy větší, tedy aspoň z mého pohledu. Shlédl na mě. V jeho očích byla rozeznat nejistota. Cítila jsem jí. Přímo z něj vyzařovala. Nejistota, obavy a strach. Mě začaly naplňovat. Nebyly to ale moje pocity, přicházeli ke mně od muže přede mnou. Jestli tohle je další ze schopností, tak se jdu oběsit. To přeci nejde, jak by jeden člověk mohl mít tolik schopností? Zhluboka jsem se nadechla a podala Visionovi své ruce. Věděla jsem, že se mě nepotřebuje dotknout, aby se mi dostal do hlavy, avšak já jsem potřebovala nějakou kotvu. Na nic se mě neptal. Nic nenamítal. Přijal mé nabízené ruce.

„Dotkněte se mé mysli Vy. Pokud by Vám to působilo bolest, tak se stáhněte."

„To nebude třeba. Já to zvládnu!"usmála jsem se na Visiona, „Ale jak se mám dotknout Vaší mysli?"

Tentokrát se usmál on: „Zhluboka se nadechněte a pročistěte si hlavu. Pak zavřete oči a představte si jak se Vaše mysl šíří mým směrem. Až se dotknete mého vědomí, a pokud se nestáhnete, vnikl bych do Vašich vzpomínek."

Dělala jsem přesně to, co mi řekl. Krok a krokem jsem plnila jeho instrukce. Za chvilku jsem měla hlavu úplně prázdnou. Představila jsem si moji mysl jako fialovou mlhu, která se pomalu sune k mysli Visina. Představila jsem si, jak přes naše spojené ruce proudí a otevírá se před tou jeho, která měla vínovou zlatou barvu. Chvíli se nic zvláštního nedělo, jen mě trochu pobolívala hlava. Když jsem svou mysl nestáhla, tak Vision pomalu vstoupil do té mé. Bolelo to. Čím hlouběji pronikal, tím víc to bolelo.

„Mám odejít?"zeptal se mě telepaticky.

„Ne! Pokračujte. Zažila jsem i horší bolest."odpověděla jsem mu též telepaticky.

„Dobře, tak pokud nechcete, abych procházel Vaše vzpomínky jednu za druhou, tak se jen uvolněte, ale jinak kdybyste mi chtěla ukázat nějaké určité, tak na ně pomyslete a já se na ně napojím. Dobře?"

„Dobře!"vzpomněla jsem si na první pokus, který na mě prováděli. Na tu bolest, bezmoc, další bolest, strach, další bolest, nenávist a ještě další várku bolesti. Celé jsem to prožívala znovu. Věděla jsem, že se to ve skutečnosti neděje. Cítila jsem Visionovi ruce držící ty moje, ale neviděla jsem je ani jeho. Dokázala jsem najít jen bolest a strach. Když už jsem toho měla dost, vzpomněla jsem si na jiný, jenže i tam jsem našla jen horu bolesti a strach. Pak další, další a další, až jsem se dostala k tomu poslednímu. Poslednímu a nejhoršímu pokusu. Pokusu, který změnil celý můj život. Pokusu, který mě málem stál život. Pokusu, který ze mě udělal zbraň. Pokusu, který mě stál všechno.

„Slečno? Co je s Vámi?"vloudil se do mé vzpomínky Visionův hlas.

Nedokázala jsem odpovědět, prožívala jsem znovu úplně všechno. Cítila jsem i veškeré rány na těle, avšak moje dlaně mě ujišťovaly, že se to skutečně neděje.

„Ariano, vytěsněte tu vzpomínku. Odpoutejte se od ní. Začíná Vás pohlcovat!"strachoval se Vision.

Jenže už bylo pozdě. Stalo se přesně to čeho se Vision obával. Vzpomínka mě celou pohltila a on se začal vzdalovat. Cítila jsem, jak mizí a já upadám do temného spánku.

Tak co vy na to?

Taky nechápete, proč všechno musí skončit tím, že Ari ztratí vědomí? :D

Pomůžou Avengers informace, které Vision zjistil?

A co Ari? Bude schopna pokračovat ve své výzkumu?

A bude mít ten její výzkum smysl?

Už se těším na vaše komentáře ;D