Dneska nebudu moc zdržovat, takže v příloze máte písničku, kterou nemůžu dostat z hlavy a obrázek Lucky ;)

Chtěla bych poděkovat všem, ktří si tenhle příběh dali do seznamu čtení, je vás docela dost, za což jsem strašně ráda :D

Potom bych chtěla jmenovitě poděkovat @JessMesarosova zo to, že celých sedmnáct kapitol přečetal za jeden večer a všem dala hvězdičku. Udělala si mi velkou radost ;)

A nakonec věc, které nevěřím i když na ni koukám už od rána Rozpolcená se dostala na první příčku v kategorii Akčí. MILUJU VÁS LIDIČKY!!! Nevím, jak jste to udělali, ale je to tak,takže tahle část je pro všechy čtenáře, komentátory a lajkery ;D :D

„Jak je to zhruba ještě daleko?"zeptala jsem se po tak čtvrthodinovém tichu Stevena.

„Asi sedm bloků. Proč?"ucítila jsem na sobě jeho pohled, ale udržela jsem se a dívala se stále před sebe.

„No, já jenom jestli bychom nemohli zajít někam na kafe. Docela by mi bodlo."nechtělo se mi říkat, že mi je zima. Vlastně ani nevím proč.

„Při cestě máme Starbucks, můžeme se zastavit."

„Super."odpověděla jsem bez jakýchkoliv emocí v hlase.

Bála jsem se mluvit, abych náhodou zase neplácla něco, čeho bych později litovala, nebo aby neslyšel, jak mi drkotají zuby, tak jsem radši mlčela. Jenže s ovládáním jsem začala mít problém hned, jak jsme s Kapitánem vyrazili zpátky k mrakodrapu. Nespouštěl ze mě oči a já nevěděla, jestli mi to má lichotit nebo urazit. Tak jsem radši pořád mlčela a držela s ním krok. Šel dost rychle, ale pro mě to nebyl žádný problém.

„Jak si mě našel?"upřela jsem na něj tentokrát svůj zkoumavý pohled já.

„No... Central park mám rád, je to tam takové klidné oproti chaosu města a napadlo mě, že pokud by ses chtěla někde schovat, je to docela dobré místo."pokrčil rameny.

„Když je to dobré místo na schovku, tak jako to, že si mě našel?"nedala jsem se tak snadno odbít.

„Barton nám říkal, jak ses chovala, než si zmizela a mě napadlo, že na tebe jenom dopadly všechny pocity a potřebovala sis jenom urovnat myšlenky. Přeci jenom se toho za tak krátkou dobu stalo tolik a ty změny co se s tebou staly."přejel mou postavu pohledem, aby naznačil, co myslí a rychle se odvrátil.

Zastavila jsem a on též. Bedlivě jsem si ho prohlížela. Pochopila jsem, co tím myslel, i on si prošel aspoň jednou věcí, která mě tížila. Povzdechla jsem si. Nikoho lepšího, aby mě ohledně toho vyslechl, určitě nenajdu takže...

„Chápu, že se mi všichni snažíte pomoc. OK? Ale od té přeměny prostě funguju jinak. Strach se mění ve vztek, který nedokážu ovládnout. A je to horší a horší, protože mám tolik otázek na které neznám odpověď a jenom se kupí. Nemůžu se na sebe ani podívat do zrcadla, protože tam nenajdu sebe, ale nějakou dívku s očima plnýma strachu a bolestnou minulostí, které se chce zbavit. Vy si možná myslíte, že víte, co cítím, ale ty ani nikdo jiný to nemůže vědět. Museli byste spojit všechny vaše pocity, abyste si mohli myslet, že chápete. Steve, já... nechci být... nechci, abyste si mysleli, že jsem nevděčná, ale nemůžete po mě chtít, abych někomu z vás důvěřovala, ne takhle brzy. Ty možná chápeš, jak se cítím se svým nynějším vzhledem, ale už nemůžeš pochopit zbytek."vychrlila jsem na něj svůj monolog.

Celou dobu jsem se mu dívala do očí. Vystřídalo se v nich tolik emocí beznaděj, obavy, lítost, pochopení, překvapení, a dokonce i strach. Stáli jsme tam a lidé kolem nás proudily jako voda, které obtéká kámen.

„Nevím co Ti na to říct. Možná jen to, že se to časem zlepší."usmál se.

„To se snadno říká hrdinovi, který ví, kam patří, co chce a má někoho komu může důvěřovat a svěřit se. Já o jedinou blízkou přítelkyni přišla."sklonila jsem hlavu a objala se rukama.

„Ariano,"jemně mě chytl za bradu a donutil mě tak se mu podívat do očí, „je mi líto tvé přítelkyně, ale pořád máme ještě naději. Tony ji pořád ještě nenašel. A co se týče té druhé věci, doufám, že jednou najdeš přítele v někom z nás."usmál se.

Je galantní, milý, dokonce i při svém vzrůst, neuvěřitelně roztomilý s krásným úsměvem a hypnotickým pohledem. Jednoduše řečeno je okouzlující, ale tak proč mě jeho přítomnost pořád tak děsí? Proč se celá chvěju? Proč bych nejradši vzala nohy na ramena a utekla?

O krok jsem ustoupila a stočila pohled zpátky k lidem na ulici: „Děkuju, ale nemyslím si, že po tom všem tu budu chtít zůst..."zadrhla jsem se uprostřed slova.

S vykulenýma očima jsem zírala na osobu několik desítek metrů ode mne. Měla rovné hnědé vlasy zastřižené nad rameny, které jí volně splývaly podél čtvercového obličeje. Šedé oči, buclatý nos, růžové rty a ta postava.

„Lucko!?"vydechla jsem překvapením.

Hnědovlasá dívenka se na mě usmála.

„Co si to říkala?"optal se mě Rogers.

Já ho však nevnímala, zírala jsem na to stvoření, které vypadalo jako moje nejlepší kamarádka. Usmívala se na mě. Na nic jsem nečekala a rozběhla se za ní.

„Ariano?"křičel za mnou překvapený Kapitán.

Musím k ní. Musím se přesvědčit, že je to ona, že je v pořádku. Musím zjistit, jak se odtamtud dostala? Jak to přežila? Jak to, že jí znova nechytili? Když jsem konečně doběhla na místo, kde ještě před okamžikem Lucie stála, už tam nebyla. Zběsile jsem se rozhlížela kolem. Na poslední chvíli jsem jí zahlédla, jak jí někdo táhne do boční uličky mezi domy. Nečekala jsem na Steva a rychle se tam vydala.

Viděla jsem jen tak tři metry od okraje, protože už je tma a světlo pouličních lamp není dost silné na osvětlení celé uličky. Naskočila mi husí kůže, ale nesměle jsem vykročila vpřed.

„Lucko? Lucko, jsi tady?"snažila jsem se prohlédnout tmu.

„Vážně si úplně pitomá!"ozvalo se ze tmy.

Zastavilo mě to v pohybu. Ten hlas. Ten pohrdavý hlas. Otočila jsem se za sebe, zpátky k hlavní ulici. Stál tam. Vysoký černovlasý muž, s zelenomodrýma očima, mířící na mě zbraní.

„Myslíš si, že když si mě nezastřelil předtím, že mě zastřelíš teď?"zasmála jsem se.

Byl to hraný smích. Všechen svůj strach jsem skryla za masku odvahy a výsměchu.

„Já Tě ale nechci zabít a navíc, tentokrát nejsi jediná vylepšená v okolí."ďábelsky se ušklíbl.

Stíny, které mu z větší části zakrývaly tvář, ještě více tu děsivou stránku podtrhovaly.

„A kdo jsou Ti vylepšení?"pozvedla jsem tázavě obočí.

„My."ozvalo se za mými zády.

Leknutím jsem nadskočila. Za mnou stála dvojice kluků. Oběma mohlo být maximálně dvacet. Ten vpravo byl vyšší s černými vlasy a tmavě hnědýma očima. Postavu měl svalnatou, ale zas to nebylo nic extra, jen byl hezky opálený. Druhý kluk, stojící vlevo, měl hnědé vlasy trčící do všech stran s jasně zelenýma očima. Nebyl ani tak opálený, ani neměl tak vypracovanou postavu, ale měl široká ramena.

„Co jste zač?"

„Pokusy."řeklo zelenoočko.

„Stejně jako ty!"upřesnil černovlas.

„Já nejsem žádný pokus! Jsem člověk!"rozčilovala jsem se.

„Jsi majetek Hydry!"štěkl po mě ten idiot za mnou.

„Já nejsem NIČÍ majetek!!!"křičela jsem na něj.

Najednou se tu z ničeho nic objevil Kapitán Amerika, který toho protivu odzbrojil. Výhružně se postavil vedle mě a sledoval ty kluky.

„Co jste zač?"zeptal se jich v zápětí.

„To vám hned předvedem, Kapitáne."zašklebil se hnědoočko.

„NE!!!"vykřikla jsem v očekávání něčeho strašného, ale už bylo pozdě.

Rogers vypálil jako střela směrem ke klukům, ale nestačil překonat ani půlku vzdálenosti. Ten zelenooký luskl levou rukou a Steven se téměř nehýbal. Co se to stalo? Co mu provedl? A jak to provedl? To přeci nemůže být po pouhém lusknutí.

„Roberte, popadni ji a jdem."rozkázal Louskáček.

„Já nikam nejdu!"probrala jsem se ze svého chvilkového šoku a zaujala obranný postoj.

Oba kluci Robert a ten, kterého jsem si pokřtila Louskáček na mě vyjeveně zírali.

„Já myslel, že si jí taky zpomalil."řekl Robert.

„Vždyť jo!"bránil se Louskáček a zběsile louslak levou rukou dál a dál.

„Baví tě to hodně?"založila jsem si ruce na prsou.

„To není možné! Působí to na každého! NA KAŽDÉHO!!!"rozčiloval se dál.

„Jak je vidět, tak na každého ne. A teď laskavě Rogerse zase rozmraz!"

„Myslím, že on nemusí dělat vůbec nic, zato ty budeš dělat přesně to, co ti řeknem."ozvalo se za mnou.

„Skvěle, Collinsi."smáli se.

Potřebovala jsem se vytočit, abych dokázala vyvolat svoji sílu a tenhle kretén Collins, Robert a ten třetí pitou mi k tomu dávali skvělé podněty.

„Neposlouchám ani svoje rodiče, tak proč bych měla vás?"natočila jsem se, abych viděla na všechny.

„Protože tvoji drazí rodiče by tě nezmlátili do bezvědomí."šklebil se Collins.

Povzdechla jsem si: „Přestaň zpomalovat Kapitána Ameriku!"

„A co mi uděláš, když odmítnu?"pozvedl obočí.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Představila jsem si, jak mi začínají zeleně zářit ruce. Ani tentokrát mě ta síla nezklamala. Když jsem oči otevřela, ruce mi zeleně zářily. Jednu dlaň jsem namířila na Collinse a druhou na dvojici kluků. Okamžitě jsem se s kapitánem ocitla mezi dvěma zelenými stěnami. Jakmile se bariéra vztyčila, moc Louskáčka nad Rogersem se zlomila.

„Proč si to udělala?"zamračil se na mě Stev.

„To až později."

„Calebe, ona to fakt umí."zamračil se Robert mým směrem.

„Collinsi,"štěkl Caleb, „říkal jste, že tu moc dokáže používat jen spontánně!"

„Vypadalo to tak."bránil se.

„Tak dost!"štěkla jsem pro změnu já a se stěn bariéry vyšlehly blesky.

Collins to schytal, ale Caleb znova zpomalil čas a tak se bleskům vyhli.

„Kapitáne, odcházíme."začala jsem pomalu couvat.

„Ariano,..."

„Prosím, pojď."projel mnou chlad.

Byla mi strašná zima. Dlouho tu bariéru neudržím a nechci, aby se mu něco kvůli mé procházce stalo. Nevím, co ho přesvědčilo, jestli můj výraz, nebo třesoucí se ruce, ale bez dalších poznámek šel vedle mě. Když jsme se zase ocitli ve světle lamp, nechala jsem bariéru zmizet a rychle vkročila do davu lidí na ulici. Steve při couvání popadl tašky, které pohodil na zem a následoval mě. Nechtěla jsem mluvit. Nechtěla jsem se bavit o tom, co se stalo. Chtěla jsem jenom rychle zalézt do toho pokojíku, který mi vyhradily a nadávat sama sobě, jak jsem se to té situace mohla dostat a ohrozit tak Rogerse. Sice mám teď pár nových informací, které z rovnice vyškrtnou pár neznámých, ale bohužel se objevily i další neznámé. Ach jo. Schovala jsem si dlaně v podpaždí a přála si, být už zase v teple.

„Je Ti zima?"zeptal se mě Steve.

Než jsem stačila zaprotestovat, že je to v pohodě sundal si svou koženou bundu a hodil mi ji přes ramena.

„Děkuju."usmála jsem se.

„Není zač."rozhlížel se ostražitě Rogers.

Strčila jsem ruce do rukávů a pořádně se do té bundy zabalila. Byla mi sice dost velká, ale na druhou stranu byla neuvěřitelně pohodlná. Snažila jsem se soustředit na bundu a dech. K mojí smůle se mi to nedařilo a já se dál třásla jako osika.

„Aaa."překvapeně jsem vykvikla.

To by člověk neřekl, jak Kapitán Amerika dokáže překvapit. Nevím, jestli je tak všímavý, nebo viděl něco, co se mu nelíbí, nicméně to mělo ten efekt, že mi obtočil ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Hele, já chodit můžu! A zas taková zima mi díky tvojí bundě není."postěžuju si na naší těsnou blízkost.

„Už jenom čtyři bloky a jsme zpátky v Aveners tower."ignoroval moje slova.

„Avengers tower? Nechtěl si říct Stark tower?"

Usmál se, ale neubíral na ostražitosti: „Stark tower, to bylo před tím, než se všichni Avengers nastěhovali do Starkova mrakodrapu. Pokud si pamatuju ty filmy, co o nás natočili, tak v druhém dílu už Stark tower byla přejmenovaná na Avengers tower."přemýšlel Rogers.

„No jo, to je fakt."zavrtěla jsem hlavou nad svojí sklerózou a snažila se co nejvíc ignorovat Stevovu blízkost. Momentálně měl na sobě jenom bíle tričko, které těsně obepínalo jeho svaly. Moje spolužačka by řekla, že je to strašně sexy, ale já tenhle výraz používám nerada. Takže prostě řečeno vypadal jako kluk, nad kterým se rozplývají miliony holek. Každá dívka by teď na mém místě skákala radostí a já se strašně těšila, až se té blízkosti zbavím. Nešlo o to, že jsem nechtěla ve své blízkosti Kapitána Ameriku, ale nechtěla jsem v ní žádného chlapa. Aspoň ne teď.

Tak doufám, že jste se moc nenudili (část má přes 2000 slov)

Není mi dobře a myslím, že je to i na téhle kapitole vidět, tak se na mě prosím moc nezlobte.

Budu horlivě očekávat vaše komentáře (samozřejmě i negativní :) )

Takže v příští kapitole nás čeká setkání Ari a Tonyho.

Co myslíte, jak Stark zareaguje?

Bude se na Arianu hodně zlobit za to, že si hrála se Jarem?