Tak je tu další kapitola přesně jak jsem slíbila ;)

Mám strašnou radost z toho, že se tento příběh vyšplhal na #10 in Akční.

Neví někdo jak se to pořadí určuje?

Ještě bych vám, chtěla říct, že písnička která je v příloze s kapitolou nijak nesouvisí, ale nemůžu jí dostat z hlavy, tak se s vámi o ní podělím ;)

Jo a samozřejmě bych vám všem chtěla poděkovat za vaši podporu, kterou jste mi až do teď poskytovali.

Doufám, že nezklamu a bude se vám tento příběh líbit i nadále.

A než vás pustím ke čtení ještě bych chtěla poděkovat TessTerez za její podporu a skvělá slova, která o téhle knížce napsala.

„Ariano! Ariano! Ariano!"volal mé jméno ženský hlas.

„Co se děje?"zeptala jsem se mírně nepřítomným hlasem.

„Byla si úplně mimo. Stála si opřená o stůl a dívala se před sebe. Jenže zornice jsi měla rozšířené tak, že Ti zakrývali duhovku a běhali po ní nějaká zelená písmena a čísla. Vypadalo to jako stahování dat u počítače. Tak jsem zavolal Rogerse a Romanovovou."informoval mě Bruce.

„Aha."vstala jsem ze židle, na které jsem seděla, „Není tu nějaké vedro?"

„Slečno Bayerová, nebezpečně rychle vám stoupá tělesná teplota."upozornil mě J.A.R.V.I.S.

„38°C"

„Tak to už je menší horečka."usmála jsem se.

„Nechcete si lehnout?"zeptal se mě doposud tichý Rogers.

„V pořádku, je mi jen strašné horko."

„Slečno, už máte 40,3°C."přerušil nás J.A.R.V.I.S.

„Musíme tu horečku srazit!"řekla Natasha, „Jděte přivolat výtah!"rozkázala Bannerovi, který hned odešel, „J.A.R.V.I.S.i, řekni Tonymu ať okamžitě jde do laboratoře. Budeme potřebovat jeho chladící zařízení. Steve popadni ji a jdeme."

„Nic mi není!"setřela jsem si stékající pot z čela, „Chodit můžu!"

Jenže Rogers na moje slova nedal a popadl mě do náruče.

„Hej!"postěžovala jsem si, ale pravda byla, že pokud by mě nechytil tak bych si sedla. To horko mě strašně vyčerpávalo.

„Pan Stark už je na cestě."ozval se zase J.A.R.V.I.S..

„Skvěle."řekla Natasha a vydala se spolu se Stevem, který mě nesl, k výtahu.

V tichosti jsme tam všichni nastoupili. Chtělo se mi spát. Pořád jsem si otírala čelo. Přidala jsem si, jako bych ležela uprostřed dne na rozpáleném písku na Sahaře. Výtah konečně cinkl.

„Tony?!"křikl Rogers.

„Tady."ozvalo se odněkud před námi.

Byla jsem dost ospalá. Díky bohu už mi aspoň nebylo takové vedro.

„J.A.R.V.I.S.i, kolik má teď?"zeptal se Tony.

Svalnatý pan Captain America mě posadil na nějaký skleněný stůl.

„36,7°C, pane. Teplota jí teď rychle klesá."odpověděl J.A.R.V.I.S.

Začala jsem se klepat jako osika: „Nechce tady někdo zapnout topení?"

Postěžovala jsem si a lehla si do klubíčka na to sklo.

„Teplota klesla na 35°C, pane."

„Co se to s ní děje?"ptala se Natasha.

„Ariano, lehni si na záda!"poručil mi Bruce.

Vůbec se mi nechtělo, ale udělala jsem co chtěl. Zasvítil mi baterkou nejdřív do jednoho a pak do druhého oka.

„Oči reagují normálně."informoval přihlížející, „Musíme odebrat vzorek krve."

„Pane, teplota slečny Bayerové zase stoupá. Nyní je na 35,9°C."

Z ničeho nic se mi pusa naplnila nějakou tekutinou. Naklonila jsem se přes okraj stolu a vyplivla to na zem. Byla to krev.

„Myslím, že ten vzorek nebude problém."konstatovala jsem při plivání další a další krve.

„38,1°C."upozornil nás hlas, ale na J.A.RV.I.S.e zněl moc roboticky. Tony asi zapnul nějaký program, který má hlídat mou teplotu.

Začalo mi kručet v žaludku. Cítila jsem se, jako bych dva dny nejedla. Držela jsem se za břicho a plivala krev. Tony po mě dokonce chtěl abych mu plivla na sklíčko, aby se mohli s Bannerem podívat na ten vzorek pod mikroskopem. Položili mi na zátylek studený hadr. Bylo to příjemné, ale vedro mi bylo stejně.

„40,4°C."

Strašně mě to informování o teplotě štvalo. Připadalo mi to jako věčnost, jak jsem jenom tak ležela a špinila Tonyho podlahu svou krví. Natasha mi držela vlasy, aby mi nepadali do obličeje. Byla jsem jí za to vděčná. Byla mi strašně sympatická. Vždycky, když jsem na Avengers koukala, tak jsem se nejvíc těšila na scény s Black Widow.

„42,2°C"

Už jsem toho měla plné zuby. Chtěla jsem říct ať to vypnout, avšak zrovna když jsem otevřela pusu, tak jsem cítila jako by mi někdo vrazil rádu do zad, a pak další do nohy, ruky, břicha, hrudníku, a to opakoval pořád dokola. Jenže u mě stála jenom Nat. Nikdo jiný v mé blízkosti nebyl a ta mě jenom lehce podepírala a držela vlasy.

„Starku! Bannere! Něco se s ní děje."volal Steve, o kterém jsem skoro nevěděla. Stál tiše stranou a jen mě sledoval.

„Romanovova, sundejte jí tu mikinu!"křikl Tony.

Jako správná agentka nezaváhala ani na okamžik a než jsem se vzpamatovala mikina zmizela někde na zemi.

„Panebože! Pojďte se na to podívat!"křičela Natasha.

„Co se děje?"vzdálil se od mikroskopu Banner a podíval se na mě.

„Z ničeho nic se jí na těle tvoří modřiny."informovala je Nat.

„43°C."nepřestával informovat robot.

„To není možné."řekl Tony, „J.A.R.V.I.S.i, udělej sken jejího těla.

„Ááááááá."zařvala jsem bolestí.

Podívala jsem se na ruku. Měla jsem na ní hlubokou řeznou ránu.: „Co mi to děláte?"

„Áááá."najednou mi tekla krev i z nohy.

„My nic."pronesl nešťastně Bruce.

„Co se to děje?"zeptal se Rogers, který právě přistoupil k naší skupince.

„Nemám tušení."ozval se Stark a Banner současně.

„Lehni si na záda a zkus chvíli zůstat v klidu, ať můžeme provést sken."mluvil ke mně Stark.

„44°C."

Ta teplota už byla nesnesitelná. Cítila jsem, jak sklo pode mnou chladí, ale to nestačilo. Poslušně jsem si lehla a zůstala v klidu dost dlouho aby neskenovali moje tělo, ale pak jsem se zase ohnula přes okraj a plivala dál krev.

Všichni byly naštvaní, protože nemohli přijít na to co se se mnou děje. Bruce s Tonym se mi snažili všelijak stabilizovat teplotu, ale vůbec se jim to nedařilo. Oba dva vypadali, že jsou bezradní. Přišli i další Avenreři, ale nikdo mi nedokázal nijak pomoc. Vím, že si povídali. Štěkali jeden na druhého rozkazy, ale nevnímala jsem je. Pomalu jsem mířila do říše snů a nic mě z té cesty už nemohlo odklonit.

Bylo mi líto, že jsem je všechny nepoznala lépe. Že jsem se nerozloučila s rodiči. Litovala jsem, že jsem se vůbec nic nedozvěděla a že se už nedozvím jestli Lucka přežila nebo nepřežila. Už jsem to ale nevydržela a nechala oči aby se zavřeli. Tak tohle je tedy konec. Vytrpěla jsem si všechny ty hrůzy jen pro to, abych teď umřela? Ne! To ne! To nejde! Ale oči jsem ani silou vůle ke spolupráci nedonutila. Což znamenalo, že jsem už za několik okamžiků ztratila vědomí.

Pomalu jsem si začala uvědomovat své bytí. Takže já nejsem mrtvá? Avengeři mi zachránili život? Zase. Takhle to dál nepůjde. To nošení v náruči, ztrácení vědomí, slabost, to se mi ani trochu nelíbí. Musí se s tím něco udělat. Moje hrdost dostávala na frak a to už hodně dlouho. Je na čase to změnit.

Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Byla jsem odpočatá tak jako snad ještě nikdy. Po dlouhé době mě nic nebolelo a byla jsem plná energie. Hlava mě nebolela. Svaly neprotestovaly a bok o sobě nedával vědět. Nechtěla jsem ale nic riskovat, takže jsem si sedala hodně pomalu.

„Pane Starku, slečna Bayerová se už probudila. Mám zavolat zbytek Avengers?"ozval se J.A.R.V.I.S.

„Zatím ne."odpověděl mu.

Rozhlížela jsem se po místnosti. Byla tu spousta skla, kovu a nějaký ten plast, jiný materiál tady snad ani nebyl. Samé přístroje o jejichž funkcích nemáte nejmenší potuchy, skříňky, stoly a skleněné obrazovky.

„Tak Šípková Růženka se nám už probrala."přišel ke mně Stark.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"přešla jsem jeho poznámku bez povšimnutí.

„Je šestého června. Dokážeš si to spočíst?"

„Cože? Vždyť bylo 31. května?"divila jsem se.

„Jak jsem řekl, Šípková Růženka nás poctila jsou bdělostí, nebo mám říct Šípková Filaka?"zasmál se.

„Jestli jste si nehrál na prince, tak znovu do bezesného spánku už neupadnu."rýpla jsem si a on se na mě ušklíbl, „A jak jste to myslel s tou Fialkou?"

Spustila jsem nohy přes okraj lehátka. Oblečení se na mě nepříjemně lepilo. Připadalo mi i těsnější než předtím. Byla jsem celá od krve. Panebože, co to se mnou prováděli? Ty mi snad pouštěli žilou, aspoň že krev ze země už zmizela.

Tony se smál: „Tak se podívej ne své vlasy a tykej mi prosím, nejsem zas tak starý."mrkl na mě.

„Ale protivný jsi dost."poznamenala jsem polohlasně a přehodila si vlasy dopředu abych na ně viděla.

„Panebože, co jste mi to provedli vlasy?"nevěřícně jsem zírala fialovou barvu, která nahradila špinavou blond.

„My? My nic. Sami se Ti takhle zbarvily při tom kolísání teploty, stejně jako i za ty ostatní změny nemůžeme."bránil se Tony.

„Jaké změny?"vyskočila jsem na nohy, „Kde je zrcadlo?"

„Támhle."kývnul hlavou směrem ke schodům.

Brala jsem schody po dvou. Nehoře jsem se zastavila a zůstala civět do zrcadla, které viselo vpravo na stěně. Nejenom, že moje vlasy dostaly fialovou barvu, vlastně to nebyla jednolitá fialová barva, byly to různé odstíny. Přiznávám že se mi ta barva líbila, ale nikdy bych si to na hlavě udělat nenechala. Ale o takových dvacet čísel povyrostly, teď mi sahaly do pasu a několikanásobně zhoustly. Tak husté a pevné jsem je neměla ani jako dítě. Nevypadávaly, když jsem si je prohrábla rukou, dokonce ani konečky jsem už neměla roztřepené. (Novou barvu vlasů si můžete prohlédnout v příloze ;D) Aby toho nebylo málo, tak moje oči změnily barvu. Už nebyly modrošedé, ale čistě sytě modré. Jizva, která se mi táhla už od školky pod levým okem zmizela. Rty byly plnější a růžovější. Zase po dlouhé době jsem měla zdravou barvu. Moje kůže vypadala jako bych chytala bronz na sluníčku, byla hebká a dokonce už ani ruce jsem neměla rozpraskané a vrásčité jako stoletá žena. Největší překvapení mi ale uštědřila moje postava. Už jsem nebyla jen kostra obalená kůží, což ze mě udělali v tom zařízení Hydry, dokonce se mi ani nevrátila moje oblá postava. Zrcadlo mi říkalo, že se mi splnil sen. Ze zrcadla na mě koukala dívka s na ní nezvykle plným dekoltem, pevným a plochým bříškem. Byl to zázrak Prohlížela jsem si svoje tělo. Žádné jizvy. Žádné záděry, žádné vrstvení nehtů. Žádná volná kůže. Žádné zranění. Vypadala jsem jak nějaká modelka z obálky časopisu. Bylo to neuvěřitelné a úžasné zároveň, ale bylo to zvláštní. Jako bych byla v cizím těle. Nebyl to moc příjemný pocit.

„Už ses na sebe vynadívala?"připomněl mi svou přítomnost Tony.

„To není možný. Já pořád ještě spím? Co se mi to stalo?"zeptala jsem se, ale nespouštěla oči z osoby v zrcadle.

„Přesně nevíme. S doktorem Bannerem na tom děláme, ale vypadá to jakoby nějak poměnili tvou DNA."

„Pozměnili?"podívala jsem se na Tonyho.

„Jak moc se vyznáš v genetice?"

„Vůbec."usmála jsem se a vracela se zpátky k němu.

„To jsem tušil. Ty pokusy, které na tobě dělali měli zaškol pozměnit tvoji DNA. Znáš minulost Captaina Ameriky?"zeptal se.

„Myslíš to s tím sérem supervojáka, Red Skullem atd.?"

„Jo. Tak oni se snažili vytvořit sérum podobné tomu co dali Rogersovi až na to, že se asi snažili dosáhnout jiných účinků."

„Asi?"neuniklo mi tohle podstatné slovíčko.

„nejsem si jistý, když jsme tě přivezli vzal jsem Ti krev a nic nezvyklého na to jak na tobě testovali jsem nenašel. Což znamená, že účinek toho co ti daly muselo něco zpustit."tázavě se na mě podíval.

A kruci, on si myslí, že něco tajím. To není dobrý. Musím něco vymyslet. Něco co nebude podezřelý a pomůže mi to získat další informace. A pak mě to napadlo.

„J.A.R.V.I.S.i, zavolej sem prosím slečnu Romanoff, doktora Bannera, pana Rogerse a dvojčata Maximoffovi."rozkázala jsem.

„Hned to bude, slečno."

„Co chceš dělat?"divil se Stark mé náhlé změně postoje.

„Chci zjistit co mi provedli!"usmála jsem se záhadně.

Překvapila jsem vás aspoň trošku vývojem událostí?

Co si myslíte o tom náhlém kolapsu?

A co říkáte na změnu jejího vzhledu?

Co jí napadlo?

Proč řekla J.A.R.V.I.S.ovi aby zavolal jenom tyhle Avengery?

Co má v plánu?

A bude mít Arianino střetnutí se Sue nějaké další následky?

Tak co si o tomhle příběhu myslíte?

Má budoucnost?

Jste napnutí?

Budu ráda za přečtení, votes a určitě s velkou radostí odpovím i na komentáře ;)

P.S.: Tato kapitola měla něco málo přes 1880 slov ;)