Ahoj :)

Vymyslela jsem nový příběh, který by si fanoušci Avengers mohli zamilovat, tak doufám, že se vám bude líbit.

V této kapitole bohužel Avengery ještě nenajdete, možná v té příští ještě taky ne, ale ve třetí už určitě budou alespoň někteří ;) Tak vytrvejte a nenechte se odradit.

Kapitoly budou všechny přibližně takhle dlouhé (okolo 1300 slov), takže mi bude trvat déle je napsat, takže prosím počítejte s tím, že víc jak jedna za týden určitě nepřibude, protože nejenom, že upravuji některá svá díla, ale dala jsem se s kamarádkou do psaní společné knihy a to je na čas vážně hodně náročný. Tak se mnou prosím mějte trpělivost :)

V příloze máte písničku, kterou jsem při psaní poslouchala. Vím, že se asi moc nehodí, ale who cares :D

Bylo ráno a já si s dobrou náladou, kdo by ji taky v poslední den školy neměl, seděla v první lavici před třídní profesorkou. Hodila jsem si nohu přes nohu, usmívala se a byla ráda, že už mám vysvědčení.

Bohužel se mi nepodařilo vytáhnout všech pět trojek, takže mám tři, ale většinu z jiných předmětů než v pololetí. Zůstala mi trojka z angličtina a přidala se k tomu trojka z chemie a biologie. Naštěstí jsme nedostala nic horšího a prošla jsem, takže to je super.

Tímhle každoročním aktem naše třídní oficiálně ukončila náš první rok na střední a odstartovala dvouměsíční lenošení. Vlastně v mém případě to zas takové lenošení nebude, protože mě čekají letní brigády. Budu pracovat v kavárně a knihkupectví, plus příležitostně vypomáhat jako servírka v restauraci, kde pracuje moje máma. Vůbec se mi do toho maratonu nechce, ale udělám cokoliv, abych nemusela poslouchat ty máminy věčné řeči typu: ,,Ty si vůbec nevážíš toho co máš. Nemáš tušení jak těžké je vydělávat peníze." apod. Tohle poslouchat přeci nemám zapotřebí!

Pomalu jsme se všichni začali zvedat z lavic. Což pro mě byla skvělá příležitost začít uvažovat o detailech mého skvělého letního plánu. Hned jsem se do svých úvah tak ponořila, že jsem málem přeslechla jak nám třídní říká, že se máme ještě posadit.

,,Mám pro vás ještě něco než odejdete."řekla a vytáhla ze stolu štos béžových obálek, ,,Na začátku roku, jste všichni podstoupili Osobností, Vědomostí, Fyzické a Profilové testy, stejně jako vaši spolužáci z celé republiky."

,,Jaké testy?"ozval se z poslední lavice Kryštof.

Profesorka se usmála: ,,Ty které pokud jste napsali dobře a vybrali vás, tak jste získali roční pobyt v Americe s výukou v anglickém jazyce. Neříkejte mi, že si na to už nepamatujete?!"

,,Samo, že víme vo co gou."ozvala se vysmátá Niky.

,,To je dobře, protože vám můžu s hrdostí oznámit, že na naší škole se nachází jeden ze dvou studentů, kteří těmito testy prošli a pojede na konci srpna do Ameriky."oznámila nám hrdě naše třídní.

,,Kdo to je? Je od nás ze třídy?"překřikovali se všichni, až mě to začalo rvát uši.

,,TICHO!!!"nesl se třídou vysoko posazený profesorčin hlas.

Nejprve to vypadalo, že její křik nebude mít vůbec žádný efekt, ale hlasy spolužáků pomalu utichaly, až nakonec utichly úplně a ona mohla pokračovat: ,,Naše škola zatím ví jenom to, že tam osoba chodí k nám na školu a to do prvního ročníku."

,,Takže to je někdo z nás."vykřikla za mnou nadšeně Kačka.

,,Neskákejte mi do řeči!" napomenula moji spolužačku, ,,Ale ano, je to možné. Ta osoba je buď z této nebo vedlejší třídy. Takže vám přeji nejenom báječné prázdniny plné úžasných zážitků, ale i až otevřete obálku to byla právě ta, která vás pošle do Ameriky, ale poprosila bych vás, abyste ji otevřeli až opustíte školní pozemek."

,,Proč?"zeptali se Kačka s Frantou, který seděl vedle ní, sborově.

,,Bylo nám to sděleno, takže teď si můžete jít postupně pro obálky."

A jé je. Když se v naší třídě řekne postupně, tak to není dobrý. Všichni chtějí být první, což znamená hrrr všichni na věc a teď tomu nebylo jinak. Lucka, která seděla vedle mě se zvedla a rychle se postavila před Adama, který ještě před chvilkou seděl vedle ní přes uličku. Kačka, Franta, Kryštof, Martin, Luboš, Sára, Zuska, Niky, zkrátka všichni obklíčili stůl naší třídní profesorky a chtěli obálku dostat jako první. Já jediná jsem v klidu seděla na židli a smála se tomu zvěřinci před sebou.

,,Na Rio."podala mi profesorka obálku s mým jménem vyvedeným krasopisným písmem.

Ariana Bayerová

Na dálku to vypadalo, jako by to bylo psané rukou, ale když jsem obálku uchopila a podívala se pozorněji, bylo vidět, že je natištěné. Zvedla jsem pohled od obálky a slušně paní profesorce poděkovala a rozloučila se s ní za přešlapování a nepříjemných vražedných pohledů mých spolužáků. Ještě jednou jsem se na obálku podívala a strčila ji do černé tašky přes rameno s potiskem vlajky USA na přední straně.

***

,,Vstávej!"křičel na mě mužský hlas v angličtině.

Zabručela jsem a otočila se na druhý bok. Počkat! Na druhý bok? Já usnula? Tak ta scéna, to byla jenom vzpomínka, která se změnila v sen? Ale ne, tak to znamená...

,,Tak vstávej krucinál!!!"praštil mě ten muž do ruky.

Pěkně to bolelo, tak jsem radši otevřela oči. Zamrkala a pomalu se posadila. Byla jsem ospalá, ale chraplavý hlas, který mě vyzval abych se postavila, mě okamžitě probral. Vzhlédla jsem. Nade mnou stál tak dvoumetrový chlap s pleškou, jizvou přes ten jeho čarodějnický nos a výhružným pohledem, který byl známý svou krutostí. Byla jsem slabá, ale raději jsem udělala přesně to co řekl. Popadl mě v podpaždí a vypochodoval se mnou z místnosti.

Šli jsme, mě už dobře známou, chodbou s holými bílými stěnami a bílou plovoucí podlahou. Měla jsem strach. Nevím jak dlouho už tu jsem, dny mi po prvních dvou týdnech splynuly dohromady. Nevěděla jsem jestli je ráno nebo večer, den nebo noc. Věděla jsem jenom, že mě ten muž vede do oné místnosti kde mě nečeká nic jiného než bolest.

Zabočili jsme za roh a objevili se před námi dvoukřídlé železné dveře. Začala jsem panikařit. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale docílila jsem jenom toho, že mi ruku stiskl pevněji. Ten muž zaklepal na dveře, které se potom sami otevřeli. Strčil mě dovnitř a sám zůstal venku. Měl velkou sílu a tak jak jsem měla málo sil jsem neudržela balanc a spadla na zem.

Najednou mě popadly dva páry rukou. Postavily mě na nohy a vedli k polstrovanému křeslu, které bylo hodně podobné tomu, které mají zubaři, ale k mojí smůle tohle bylo přeci jenom jiné. Cukala jsem sebou jak zběsilá, věděla jsem, že to nemá cenu, ale nemohla jsem si pomoct. Panika nade mnou začala přebírat kontrolu.

Moji věznitelé zase vyhráli a nacpali mě do toho křesla. Nejdřív mi připoutali zápěstí, potom kotníky a nakonec mi kolem hlavy přes čelo přetáhli železný půlkruh, který mi držel hlavu na místě. Nakonec mi přes břicho upevnili kožený pás, abych se nemohla ani nadzvednout. Když jsem byla takhle přikurtovaná, že jsem se mohla sotva hýbat, ti dva hnědovlasý muži poodešli někam za mě a přistoupil ke mě "doktor" s příšerným šklebem na tváři.

,,Dobrý den, slečinko. Působíte nám problémy. Něco ve vás a několika dalších nás nutí zvyšovat dávku, ale nebojte se. Brzy přijdeme na to co a vyřešíme to. Doufejte jen, že do té doby přežijete."zasmál se.

,,Parchante."zařvala jsem na něj. Za tu dobu co tu jsem to milionkrát, ale dneska poprvé jsem to doprovodila plivance.

,,Ty malá mrcho, už brzy ty i všichni ostatní budete poslouchat rozkazy pouze od mého pána. Stanete se jeho soukromou armádou."zařval.

Kdybych měla volné ruce, zacpala bych si uši, ale bohužel.

,,Napíchněte ji!"poručil a odpochodoval k velkému počítači na druhém konci místnosti.

,,Nééé!!!"křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné.

Žena jménem Sue do mě zavedla hned několik jehel od kterých vedli hadičky různých tlouštěk a barev. V každém zápěstí a ohybu lokte jsem měla zabodnutou jednu jehlu. Byla jsem už rozpíchaná jako jehelníček, když k těmhle vpichům přičtu ještě ty na ramenou, hýždích, břiše, zádech a několika dalších místech. Bolelo to jako čert. Ale nejhorší bolest mě teprve čekala, ty svinstva co mi pouští do těla když začnou působit, způsobují nepředstavitelnou bolest.

,,Hotovo, doktore."řekla Sue.

,,Né!"vypískla jsem, ale nebylo mi to stále nic platné.

Pozorovala jsem tekutinu v trubičkách jak se líně šine ke mně. Začala jsem brečet. Slzy mi začaly stékat po tvářích ještě než ke mě ty ďáblovi vodičky dorazily a když se začaly mísit s mojí krví, měla jsem pocit, jako by mi oheň sežehl žíly zevnitř. Chvíli jsem tu bolest snášela v tichosti s napjatými svaly, ale nešlo to vydržet dlouho. Po několika minutách jsem začala křičet bolestí. Bylo to nesnesitelné. Bála jsem se, že to nikdy neskončí a pak, když do mě konečně přestaly další tekutiny proudit jsem vyčerpáním a bolestí, která začala nabírat na intenzitě ztratila vědomí.