Klub byl sice během týdne zavřený, ale restaurace přes kterou se do něj chodilo byla i v pondělí narvaná k prasknutí. Za barem stála blondýna s dlouhýma vlasama a s kamenným výrazem ve tváři něco zadávala v počítači. 

"Je tady Becca?" spustil jsem na ni bez pozdravu.

"Cože?" nakrčila obočí.

"Vím, že Rebecca pracuje v klubu a nemůžu ji dneska nikde najít," vysvětlil jsem.

"Nechce s tebou mluvit," zamračila se na mě. Dost pravděpodobně mě chtěla minimálně zabít, kvůli toho co jsem Becce provedl a já se jí ani nedivil.

"Prosím! Musím jí to vysvětlit!" zkoušel jsem ji přemluvit. Moje naléhavost to napravit ji trochu obměkčila.

"Ráda bych ti řekla kde je, ale nemůžu," povzdechla si. Očividně ji to taky trápilo, bylo vidět, že má Beccu ráda.

"Zatraceně!" zanadával jsem naštvaně. Neměl jsem tušení, co dělat. Už jsem se chystal k odchodu, když na mě ta holka zavolala.

"Tohle tady ráno pro tebe nechala," předala mi do ruky bílou obálku.  Pak na mě jen kývla a dál se věnovala své práci.

Venku jsem na obálku ještě chvíli zíral a nakonec jsem nasedl na svou motorku a rozjel se pryč. Chodník před klubem nebylo nejlepší místo na čtení a tak jsem se rozhodl jet na místo, kde to pro nás všechno začalo.

Letiště působilo ještě opuštěněji, než kterýkoliv jiný den. To ohromné ticho mě spíš rozčilovalo, než uklidňovalo a jediné na co jsem se dokázal soustředit byla obálka schovaná v kapse mé bundy. Už od toho dne, kdy jsem ji tady vzal poprvé jsem tohle místo považoval za naše, ne jen za své. Celou cestu se mi v hlavě honilo tisíce myšlenek a bylo pro mě těžké soustředit se na jízdu. Sotva jsem dojel na místo, zaparkoval jsem uprostřed přistávací dráhy, sundal jsem si helmu a aniž bych z motorky slezl jsem z kapsy vytáhl onu bílou věc.

Otevřel jsem dopis, který mi ta holka z klubu předala a začal číst:

Pokud čteš tenhle dopis, jsem už nejspíš v letadle. Neodjíždím jen kvůli tobě, i když si myslím, že teď bude lepší, když se nějakou dobu neuvidíme. Na nový semestr se zase vrátím a budu ráda, když se každý vrátíme ke svým starým životům. Ty budeš dělat, že mě neznáš a já se budu dál utápět v hromadách knih. Stejně by to nemělo budoucnost, vždyť mě ani pořádně neznáš. Nechci ti tady vyčítat, že je to všechno jen tvoje vina. V první řadě, jsem se do tebe vůbec neměla zamilovat. Kluci jako ty stejně vždycky skončí s jednou z těch krásnějších a holkám jako já jen zlomí srdce. Taky jsem ti zatajila svou práci v klubu, jenže jsem nemohla tušit, že tak toužíš po mě jako tanečnici Molly. Než jsem tě potkala, býval můj život nudný a černobílý, což jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsi mi do něj přinesl světlo a přesto se právě díky tobě znovu utápím v temnotě. Moje máma vždycky říkala, že kluci jako ty jsou až moc skvělý na to, aby to bylo opravdové a děláte vždy jen to co je pro vás nejlepší. Kdo by byl, řekl, že měla pravdu. Bral jsi mě na projížďky, ukazoval mi jak si užívat života a za tím vším se skrývaly všechny ty malé lži. Myslela jsem si, že jsem pro tebe ta jediná, že mě chceš opravdu poznat. Že když jsi tehdy tvrdil, že mě chceš, tak celou a ne jen část. Celou dobu jsem věděla, že je špatné s tebou trávit tolik času, že je špatné se do tebe zamilovat. Jenže já se rozhodla pro tebe své zlomené srdce risknout. Nakonec to dopadlo, tak jak to dopadlo. 

Tímhle dopisem bych ti chtěla poděkovat za všechno co jsi pro mě udělal, s čím jsi mi pomohl a zároveň to ukončit. Poprosit tě aby jsi mě nechal žít můj život, tak jak byl. 
Bez tebe. 

Rebecca 

Ona opravdu odjela. Věděl jsem, že jsem to totálně posral, ale tak nějak jsem doufal, že to půjde ještě zachránit. Že mi dá ještě jednu šanci. Jenže tímhle dopisem a jejím odjezdem jsem o veškeré naděje přišel. Ukončila to. Ukončila něco, co ani pořádně nezačalo a dokonce chtěla abych dělal, že ji neznám. Jenže to nejde tak lehce. I ona mi přinesla do života světlo, aniž by o tom věděla. V jedné věci ale měla pravdu. Ani jeden jsme toho druhého pořádně neznali. Byli jsme jako dva cizinci, co se v přítomnosti toho druhého snažili utéct od reality svých běžných životů. Jenže já ji chtěl opravdu poznat a to se vším všudy, na to už je ale pozdě.

Nemám ani tušení jak dlouhou dobu  jsem na našem místě strávil, ale když jsem přijel domů, byla už tma. Dopis od ní jsem měl pořád u sebe a přemýšlel jsem jak to teď bude dál. Co bude až skončí prázdniny? Až se ona vrátí...