25. část
Ještě ten večer jsem si začala balit věci a zakoupila jsem si letenku na pondělní ráno. Zavolala jsem strýčkovi Benovi, že se chystám přijet na prázdniny domů a postarat se tak alespoň na pár týdnů o tátu. Slíbil mi, že to tátovi neřekne a tak to pro něj bude překvapení. Po celý další den jsem fungovala spíš jen jako robot, vstát, udělat si snídani, brečet v posteli, spát, udělat oběd. Byla jsem zničená, nikdy jsem nic podobného nezažila a ani jsem neměla tušení jak se chovat, nebo jak ten žal a tu bolest zahnat. Táta nikdy nebyl v utěšování ani ve věcech týkajících se holek a jejich pocitů, moc dobrý. A neměla jsem ani mámu, která by mě hladila po vlasech a řekla mi, že si mě ten zmetek nezasloužil. Jediné co mi po mámině smrti zbylo, byla kupa starých fotek, nějaké její osobní věci a videa. Videa, které máma natáčela v době, kdy otěhotněla. Točila je pro mě, aby jsme se na ně jednou až budu velká mohly společně podívat. Měla jsem je uložené v počítači, abych si je kdykoliv mi bude smutno mohla přehrát a mít pocit, že tady se mnou alespoň kousek z ní je. Sedla jsem si do postele a položila si počítač na klín. Chvíli trvalo, než jsem našla přesně tu nahrávku, kterou jsem si chtěla pustit.
Obraz chvíli šramotil, než se v záběru objevila máma. Krásná bruneta s čokoládovýma očima. Břicho měla už znatelně vypouklé a na sobě měla obyčejné lacláče a kostkovanou košili. Seděla na terase na našem starém gauči a hladila si bříško. Se zasněným pohledem na něj chvíli koukala, než stočila svůj pohled do hledáčku kamery.
"Původně jsem ti dnes žádné video točit nechtěla, ale byla tady teta Max a já se po rozhovoru s ní rozhodla, dát ti předčasně jednu malou radu do života," začala.
Teta Max byla, jak říkal vždycky táta, mámina pravá ruka a její nejlepší kamarádka. Znaly se už od dětství a nikdy na sebe nedaly dopustit. Tehdy když máma umřela, pomáhala pak Max tátovi s mou výchovou. Byla pro mě v podstatě jako druhá máma a já ji milovala. Jenže pak se musela kvůli práci odstěhovat do Evropy a tak jsme se už nevídaly tak často. Nikdy na nás ale nezapomněla. Posílala nám dopisy. Neustále mi telefonovala a občas nás přijela i navštívit.
"Víš, tvá drahá tetička nemá zrovna štěstí na chlapy a zrovna teď s ní vypekl další z nich," zasmála se máma do objektivu. "Já osobně si myslím, že největší problém je v tom, že se vždycky poohlíží jen po tom stejném typu. Krásní, oblíbení, sebevědomí...tenhle typ kluků prostě nikdy nepřehlédneš. Dokážou si kolem prstu omotat jakoukoliv dívku na kterou si ukážou," rozhazovala při svém monologu rukama a přitom se pořád usmívala. "Tihle kluci jsou až moc skvělý na to, aby to bylo opravdové. Na to aby to s holkou mysleli vážně. Dělají vždy jen to, co je nejlepší pro ně a holka s nimi akorát riskuje zlomené srdce, protože tak to stejně nakonec vždycky dopadne," její výraz lehce zesmutněl, když se podívala dolů na své vypouklé břicho.
"Proto ti chci říct, sluníčko moje, ať si dáváš vždycky pozor na své srdce. Chraň si jej a nedávej ho jen tak někomu. A když už se stane, že ti i tak někdo tvé srdce zlomí, nebuď z toho smutná zlatíčko. Protože vždycky se najde někdo, kdo ti jej pomůže zase slepit dohromady," dokončila svůj monolog a z posledním úsměvem na tváři video ukončila.
Stejně jako když jsem tu nahrávku viděla poprvé i teď mi připadalo, jako by tady byla máma se mnou. Po tvářích mi znovu stékaly slzy smutku, jak z mého zlomeného srdce, tak i z toho, že jsem nikdy neměla možnost mámě říct jak moc ji mám ráda i přesto, že tady se mnou není. To video jsem si za ten den pustila ještě několikrát a pokaždé jsem si na jeho konci utírala z tváří slzy. Nakonec jsem z vyčerpání usnula hlubokým spánkem.
***
Ráno jsem vstávala časně i přes to, že do letu mi zbývalo ještě několik hodin. Amber jsem o mé cestě domů nic neřekla, vedlo by to jen k otázkám na které jsem nechtěla odpovídat. Věci jsem měla sbalené a už zbývala jen poslední věc, kterou jsem chtěla před odletem domů udělat. Rozhodla jsem se Ethanovi napsat dopis. Napsat mu všechno to hezké co jsem díky němu cítila, ale i to špatné co následovalo poslední dva dny. Tím dopisem jsem se s ním chtěla rozloučit. Jasně, že se ještě uvidíme, ale já už s ním prostě nechtěla mít nic společného. Bylo načase vrátit se do starých kolejí a pokračovat ve svém životě bez něj. Snažil se mi celý předchozí den dovolat, psal mi zprávy, ale já je ani nečetla. Nechtěla jsem slyšet žádné další lži ani výmluvy. Pro mě to byl konec. Dopis jsem nakonec nechala v klubu, kde jsem se s holkama naposledy rychle rozloučila a pak už mě čekala jen dlouhá cesta domů. Když jsem pak seděla u okýnka v letadle a koukala na vzdalující se město pode mnou, připadala jsem si jako by tam část mě zůstala, jako by část mě chyběla. Uvědomila jsem si, že těch několik posledních měsíců jsem ani nebyla sama sebou. Žila jsem dvojí život a naivně jsem si myslela, že bych to mohla zvládnout bez újmy. Přemýšlela jsem jaké slovo by vystihovalo to, jak jsem se celou tu dobu cítila až jsem ho nakonec našla...ROZPOLCENÁ.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro