Ve škole jsem se neuměla skoro na nic soustředit. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, jak tátovi můžu pomoct aniž bych musela přerušit studium nebo letět domů. Potřeboval peníze aby nemusel chodit do práce a mohl se jít léčit. Táta vždycky chtěl být svým vlastním šéfem a tak si jednoho dne doma otevřel menší truhlářskou dílnu. Jeho výtvory byly neskutečné a tak nebylo divu, že mu to postupem času začalo vydělávat dost slušně na to aby mohl seknout se svou bývalou prací a věnovat se tomu naplno. Jenže zrovna teď když by musel všechny ty zakázky odmítnout aby se mohl jít řádně léčit mu hrozilo, že by všichni jeho klienti přešli ke konkurenci a že by v té době neměl z čeho vyžít. Proto si teď budu muset najít nějakou práci abych mu mohla s tímhle problémem pomoct.

Jenže to nebylo tak lehké jak se původně zdálo. Musela jsem najít místo kam bych mohla chodit pracovat a zároveň u toho stále chodit do školy, nepřicházelo v úvahu abych zmeškala byť jen jediný seminář. Další věcí bylo, že ve většině z nabízených prací platili dost mizerně a musela bych tam dřít kdoví jak dlouho abych vydělala částku, která by tátovi stačila alespoň na měsíc. Začínala jsem být fakt zoufalá. Přece musí existovat něco, kde bych mohla chodit pracovat po škole a zároveň bych si vydělala dostatek peněz, které by otci pomohly. Zakroužkovala jsem dalších pět nabídek práce inzerované ve školních novinách a s hlasitým povzdechem jsem se svalila do své postele.

"Na co vlastně tak nutně potřebuješ práci?" ozvala se Amber ode dveří, kde mě zkoumavě pozorovala s rukama skříženýma na prsou.

Amber je celkem vysoká, má vysportovanou postavu a své oříškové vlasy nosí věčně stažené do koňského ohonu. Studuje stejný obor jako já a k tomu pracuje i ve školních novinách, kde dělá novinářku se specializací na veškeré školní soutěže.

"Prostě jen potřebuju víc peněz, na studium, knížky a tak," rozhodila jsem neurčitě rukama a doufala jsem, že už se dál nebude vyptávat. Ačkoliv je Amber tady na škole moje jediná kamarádka, nikdy jsem se jí o svém životě mimo školu moc nezmiňovala. Nestála jsem o lítost ani o charitu. O své soukromí jsem se s nikým nikdy nedělila a taky jsem to tak hodlala nechat i dál.

"Dobře, možná by jsi mohla zkusit to bistro na hlavní ulici, včera jsem si všimla, že hledají posilu," posadila se vedle mě a věnovala mi přátelský úsměv. Byla jsem ráda, že se dál nevyptává a snaží se mi pomoct.

"Děkuju, zítra tam zkusím zajít," opětovala jsem jí úsměv.

"A teď už pojď konečně za náma, máme nachystaný film s Downeym a Zoe s Martinem už určitě spořádali všechno občerstvení," chytla mě za ruku a tahala mě směrem ke dveřím.

No jo, málem bych zapomněla že je dneska čtvrtek a jejich každotýdenní filmový večer, přičemž ve většině případů převládají hlavně filmy s Downey Juniorem. Já se jejich filmového večeru většinou neúčastním, jsem radši sama zalezlá v posteli s knížkou v ruce. Jenže Amber byla dnes neodbytná.

V obýváku už seděli na gauči rozvalení Martin se Zoe. On je neuvěřitelně vysoký a vysportovaný zrzek a kapitán fotbalového týmu a ona zase malá blondýna se spoustou tetování. Ti dva spolu chodili už snad od prváku, ale naštěstí nebyli jako většina párů, kteří se po sobě věčně plazí a olizujou se na každém kroku. Byli spíš jak staří manželé, škádlili se, dělali si ze sebe legraci, ale přitom bylo vidět jak se jeden na druhého dívají s úctou a vřelou láskou. Trochu jsem jim to záviděla. Já neměla nikoho krom táty kdo by na mě takhle koukal. Asi to bylo tím, že nejsem tolik společenská a tak jsem krom přednášek a seminářů neměla možnost se s nějakým klukem seznámit. Amber se už několikrát snažila dát mě s někým dohromady, ale vždycky to skončilo tak že jsem ze schůzky po pár minutách zbaběle utekla nebo jsem na ni radši ani nešla.

"Čau lidičky, nesu pivo, no nejsem úžasný?" ozvalo se od hlavních dveří a po pár minutách do obýváku vešel Daniel společně s Cameronem. Daniel je vysoký, černovlasý člen fotbalového mužstva s italskými kořeny. Hodně holek na něj letí a on si to vždy náležitě užívá. Poslední dobou ovšem až moc krouží kolem Amber a mám takové tušení, že je momentálně další na jeho seznamu "tu musím mít". Cameron je oproti němu menší a jeho delší blond vlasy většinou vypadají jako čerstvě rozcuchané. Cameron je taky členem fotbalového týmu, zároveň ale taky redaktorem školních novin a hlavně Danielův nejlepší kamarád.

"Jdete pozdě!" odpověděla jim Amber místo pozdravu a zároveň se mě snažila dotlačit na jedno z volných křesel.

"Ale no tak zlato, nerozčiluj se," zasmál se Daniel a uvelebil se vedle Amber na druhé straně gauče, zatímco Cameron obsadil druhé křeslo.

"Becco, ty se dneska přidáš k nám?" usmál se na mě Cameron, když mě po několika minutách zaregistroval.

Nevěděla jsem co mu na to říct a tak jsem jen mlčky přikývla. Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale to už Amber pustila film a tak přesunul svou pozornost na naši obří televizi, kterou nám sem pořídili její rodiče. Stejně jako většinu z věcí , které jsme tady měli. Ještě chvíli jsem se potichu rozhlížela po ostatních, než jsem se nakonec taky, stejně jako oni zabrala do filmu.