Nikdy bych nečekal, že mě rozšiřování obzorů s Rebeccou ohledně jejího pojetí zábavy, bude tolik bavit. Začala se mi dokonce víc otevírat a nebyla už tak zamlklá jako při našich prvních hodinách. Nebyla jako ostatní holky, to ani v nejmenším. Byla svá, vtipná...i když svým vlastním způsobem a taky chytrá. Jenže nikdy, nikomu nedovolila ji z téhle stránky poznat. Nepouštěla si lidi příliš k tělu a jak jsem si všiml až moc si chránila své soukromí. Dokonce ani Amber o jejím životě mimo školu skoro nic nevěděla a to jsem si myslel, že jsou nejlepší kamarádky. Rebecca byla pro všechny záhadou a pro mě dvojnásob. Moc jsem se chtěl o jejím životě dozvědět něco víc, ale nechtěl jsem na ni tlačit. Usoudil jsem, že nejlepší bude dát ji čas a až bude připravená snad mi něco o sobě poví sama. Proto jsem se prozatím snažil vymýšlet různé aktivity co bychom spolu mohli podnikat, abychom se více sblížili a aby mi začala víc věřit. 

Jeden den jsem ji vytáhl na hokejový zápas NY Rangers proti Bostonu. Dokonce se mi povedlo přemluvit ji aby si oblíkla můj fanouškovský dres. Ze začátku byla zamlklá a jen pozorně sledovala hru, ale s přibývajícím časem a druhým pivem už fandila stejně zapáleně jako já. Skoro jsem ji nepoznával a bylo to příjemně osvěžující vidět jí takhle. Jiný den jsme se zase šli jen tak projít do Central parku. Konečně začala pomalu vylézat ze své ulity. Dokonce jsem si několikrát všiml, že se na nás dorazila podívat na trénink. Pokaždé když jsem jí na tribunách viděl jsem se přistihl jak se přihlouple usmívám. Dělalo mi to radost a dokonce jsem jí pak každý další trénink vyhlížel. Krom toho jsme se pořád potkávali i na našem společném doučování, přičemž i přes to, že ze začátku to tak nevypadalo, obrovsky se v hraní zlepšila. Troufl bych si říct, že by dokonce mohla být u zkoušky nejlepší ze všech. Ta holka měla potenciál jen potřebovala někoho, kdo s ní bude umět pracovat. 

***

Do zkoušek chyběl poslední týden a já chtěl Rebeccu, která začínala čím dál tím víc vyšilovat, přivést na jiné myšlenky. Proto jsem ji jeden den vzal na vnitřní lezeckou stěnu. S Lukasem, majitelem jsem se znal už nějakou dobu, a tak nebyl problém domluvit nám přístup do haly v době, kdy už tam nikdo není. Chtěl jsem aby se cítila co nejvíc komfortně. Ráno jsem jí jen napsal aby mě v 6 hodin čekala u jejich bytu a aby si sebou vzala sportovní oblečení. Pak jsem ji ve smluvený čas vyzvedl, podal jsem ji druhou helmu a čekal jsem až se za mě pohodlně usadí, načež jsem i s ní vyjel směr hala. Tam jsem ji pak poslal do šatny a sám jsem si šel oblíknout svoje sportovní oblečení, kterým byly pohodlné tmavě modré šortky, obyčejné černé triko a pevné boty. Než Rebecca došla, připravil jsem zatím veškeré vybavení. Rebecce to netrvalo dlouho a během pár minut už stála převlečená vedle mě. Na sobě měla volné šedé tričko, upnuté černé sportovní legíny a tenisky. Nikdy jsem si nevšiml jakou má vlastně skvělou postavu, nikdy se nezmínila, že by chodila běhat nebo cvičit. 

"Tohle jsem ještě nikdy nedělala," přerušila mé myšlenky a současně i můj pokus o nenápadné skenování jejího těla. 

"Cože?" nechápavě jsem nakrčil obočí.

"Myslím lezení," usmála se a ukázala na stěnu.

"Jo aha," rozesmál jsem se i já a přistoupil k ní s připraveným postrojem. "Nemusíš se ničeho bát budu tě jistit. Stačí jen, že mi budeš věřit," snažil jsem se ji povzbudit, mezi tím co jsem jí postroj zapínal.

"Věřím," bylo jediné co řekla a zároveň mě vyvedla z míry tím s jakým klidem a vážností to pronesla. Na chvíli jsme tam jen stáli a zírali jeden druhému do očí v naprostém tichu. 

"Takže...co mám dělat?" přerušila jako první náš oční kontakt a dvěma rychlými kroky přešla ode mě ke stěně. 

"No tak především, důležité je, že lezení není jenom o síle. Naopak je to hlavně o tom udržet balanc a zároveň taky o důvěře v sebe samotného. O tom jak moc si věříš a jak moc věříš a znáš své tělo," začal jsem s frázemi, které do mě Lukas tloukl při prvním tréninku. "Dám ti teď několik rad. Zaprvé nejdříve lez očima, zkontroluj si místa, kde se můžeš pevně uchytit a zároveň nebudeš muset vynaložit tolik síly. Zadruhé, zvedej se přes nohy, jsou silnější než ruce. Zatřetí, nespěchej, každý krok si radši pečlivě promysli. Nakonec začtvrté, nesnaž se lézt těžké cesty, musíš si nejdříve najít úchyty a cesty, které ti lépe vyhovují," dokončil jsem svou instruktáž a Rebecca mě celou dobu bedlivě poslouchala. 

"Rozumím," přikývla jen. 

"Takže nejdřív se trochu rozcvičíme a pak můžeme přejít k samotnému lezení," odstoupil jsem kousek od ní a začal s rozcvičováním, načež mě ona začala napodobovat. 

Musím uznat, že se učí docela rychle. Rozhodně tedy vyšplhala výš než jsem ji tipoval. Na jednu stranu mě trochu mrzelo, že jsem nemohl lézt spolu s ní, na druhou stranu ale musím uznat, že jsem měl zespodu opravdu krásný výhled. Dvě hodiny, které jsem měl s Lukasem smluvené utekly jako voda a my byli zase na cestě domů. Vysadil jsem ji před jejich bytem stejně jako pokaždé. Rozdíl byl tentokrát v tom, že ve chvíli kdy se za ní zavřely dveře, přál jsem si aby je znovu otevřela a pozvala mě dál. Neměl jsem vlastně ani tušení co bych tam dělal, ale prostě jsem s ní chtěl strávit ještě nějaký čas navíc. Nic z toho se ale nakonec nestalo a já odjel zpátky k sobě, kde jsem ještě dlouhé hodiny přemýšlel.