Já jela na motorce! Já dokonce řídila motorku! Nebyla jsem si jistá jestli se to opravdu stalo, nebo se mi to celé jenom zdálo. V podstatě jsem nad tím kroutila nechápavě hlavou ještě i v době, kdy mě vzal Ethan na prohlídku staré a opuštěné letištní haly. Vypadalo to, že to tam velmi dobře zná a ví kudy se dostat dovnitř i přesto, že byly hlavní dveře zamčené. Uvnitř to vypadalo lehce strašidelně. Na zemi se povalovalo listí které sem na podzim odvál vítr a taky dost kaluží z tajícího sněhu nebo vydatných dešťů, které se sem dostaly skrz několik děr ve střeše. Většina oken v hale byla rozbitá a hlavně značně zaprášená, i tak byl ale uvnitř dostatek světla. Vypadalo to jako by se tam zastavil čas. Trochu mi to připomínalo všechny ty postapokalyptické filmy co si Amber s ostatními pouštěli během jejich filmových večerů. Ze začátku jsme se jen tak procházeli a povídali si o všem možném, pak začal Ethan trochu blbnout a nakonec jsme skončili tím, že jsme dováděli jako malé děti. Prostě jsme se třeba oba rozběhli a po místy kluzké podlaze si dávali závody, kdo dojede nejdál, přičemž jsme oba několikrát skončili na zadku. Pak Ethan někde našel starý, už lehce zrezivělý vozík na zavazadla na který jsem se postavila a on mě na něm vozil po hale, tak rychle, že jsem místy myslela, že se oba přizabijeme. Popravdě jsem se celou dobu skvěle bavila. 

Nakonec jsme vylezli do kontrolní věže odkud jsme měli skvělý výhled na zrovna probíhající západ slunce. Prostě jsme tam jen v tichosti stáli a sledovali tu krásu před námi. Uvědomila jsem si, že dnešek byl v mém životě první den, co jsem byla od diagnostikování otcovi nemoci, opravdu šťastná, kdy jsem se po dlouhé době upřímně zasmála. Byla jsem za to Ethanovi vděčná, protože nebýt něho byla bych dál schovaná ve své bublině smutku. Přesto všechno jsem mu o tom nechtěla říkat, protože by to jen vedlo k dalším otázkám týkajícím se mého soukromí a to pro mě prostě bylo něco o čem jsem nechtěla mluvit. Proto jsem jen dál v tichosti hleděla před sebe a užívala jsem si ten pohled.

"Víš...nejsi zase tak nudná jak se snažíš působit, vlastně je s tebou docela legrace," přerušil nakonec ticho Ethan.

"To má být kompliment?" zasmála jsem se.

"Spíš konstatování," rozesmál se i on.

"Možná jsem to jen nalhávala sama sobě a možná to taky bylo dnes jen výjimečně," přiznala jsem nakonec o něco vážněji. Nebyla jsem si vlastně jistá kde se ve mě dneska všechna ta nespoutanost a otevřenost vzala, jestli jsem to vůbec byla ještě pořád já.

"To si nemyslím a taky ti to dokážu! Ukážu ti, že naopak jsi uvnitř stejně veselá a zábavná holka, jako ta se kterou jsem se dnes tak skvěle bavil," otočil se čelem ke mě a ve tváři se mu odráželo velké odhodlání tohle všechno dokázat nám oběma. 

Když už nám začalo být se začínajícím večerem chladněji, rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jet domů. Stejně jako při cestě sem, jsem si sedla za Ethana a pevně ho objala svýma rukama. Zprvu to pro mě byl hodně zvláštní pocit, ale nebudu lhát, zvykla bych si na to. Po dnešním dni se vlastně ani nedivím těm zástupům holek, které na něj stojí. Vlastně by mě i docela zajímalo, kde se vzali všechny ty pomluvy o tom, jak je to arogantní, sobecký sukničkář. Mi osobně spíš připadal milý a empatický. Po celou dobu jízdy jsem byla tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že už stojíme před našim bytem. Oba jsme se s úsměvem na tváři rozloučili a on pak bez jediného slova odjel pryč za což jsem byla ráda, protože jsem neměla sebemenší tušení, co bych mu měla říct. Doma jsem se pak snažila nenápadně proplížit do svého pokoje, ale ani to nebylo potřeba jelikož Amber stejně nebyla doma. A tak jsem jen únavou padla do postele a během sekundy už jsem spala jako zabitá.