Další dny ve škole jsem se Ethanovi vyhýbala velkým obloukem. Sice jsem nevěděla jestli mě vůbec poznal, ale i tak jsem jenom z pomyšlení na naše další setkání při doučování dostávala nával paniky. Navíc jsem se při dalším vystoupení neuměla ani pořádně soustředit, když jsem věděla, že sedí mezi ostatními návštěvníky. Připadala jsem si tak hloupě. Jenže doučování s ním jsem se vyhnout nemohla. Zaprvé jsem neměla věrohodnou výmluvu a zadruhé se až nebezpečně rychle blížil termín zkoušek a přesto, že jsem dělala už podstatně velké pokroky jsem si nemohla zameškat jediný den. 

Stejně jako každý jiný den jsem tedy čekala v učebně až Ethan dorazí a snažila jsem sama sebe v duchu uklidnit. Mezi tím jsem ladila kytaru a soustředila jsem se na jednu z prasklin ve zdi, než abych přemýšlela nad víkendem. Celou noc mě totiž pronásledoval jeho pohled. Pořád jsem ho viděla před sebou, jak na mě upřeně zírá a pozoruje každý můj pohyb. To jak mě skenoval pohledem, jako by se díval na něco co se mu hodně, ale opravdu hodně líbí a co by moc chtěl. Jenže já tomu nerozuměla. Nikdy jsem sama sebe nebrala jako atraktivní pro kluky jako je on. A přesto, že nejspíš nevěděl kdo se pod maskou skrývá, mi tím vzal vítr z plachet. Z přemýšlení mě vytrhla až ruka klepající na mé rameno. Ani jsem si nevšimla, že už Ethan dorazil do učebny. Dokonce už měl i vybalenou kytaru.

"Děje se něco?" pozvedl jedno obočí. 

"Ne, jen jsem se zamyslela," lehce jsem se na něj pousmála a pohled zase stočila jinam. Nedokázala jsem se na něj dívat déle než bylo nutné. 

"Dobře, ale víš...kdyby tě třeba něco trápilo, tak mi to klidně můžeš říct," oplatil mi úsměv. Vypadalo to, že to opravdu myslí upřímně, což mě u něj mírně překvapilo. Nemusel se o mě starat, nemusel ani poslouchat mé problémy, a přesto mi tuhle možnost nabídl. 

"Dobře," kývla jsem a abych zahnala nervozitu začala jsem si přerovnávat noty ve stojanu. Ethan se do teď sice ani slovem o víkendu nezmínil, ale i tak jsem se necítila takhle blízko něj úplně nejlíp. 

"Hele Rebecco, co děláš zítra večer?" pronesl o nějaký čas později během jedné z přestávek mezi hraním. Tolik mě tím dotazem zaskočil, že jsem se nezmohla na nic jiného než jen na překvapený pohled a otevření úst na prázdno. "Promiň, asi to špatně vyznělo. Nezvu tě na rande," rozesmál se. "Jen se mi nelíbí, že pořád sedíš zavřená doma, a tak jsem tě chtěl někam vytáhnout," pokrčil rameny a s pohledem upřeným na mě netrpělivě čekal co na to řeknu. 

Od dnešní zkoušky jsem čekala ledacos. Ať už to, že začne mluvit o víkendu, v tom horším případě že mě opravdu poznal. Čekala jsem i to, že kvůli toho budeme třeba sedět celou hodinu v tichosti, které bude přerušovat jen zvuk drnkání na kytaru. Dokonce, a v to jsem doufala úplně nejvíc, jsem počítala i s tím, že hodina bude probíhat stejně jako vždycky. Jenže ne, Ethan mě prostě musel vyvést z míry...ZASE. 

"Když já se zrovna necítím na to abych šla někam na párty, myslím, že to není nic pro mě," zakroutila jsem hlavou po trapné chvíli ticha. 

"Nemusíme jít zrovna na párty...alespoň ne zítra," vystřihl zase jeden ze svých úsměvů. "Jen mi prostě dovol vzít tě po škole ven a ukázat ti, že život není jen o škole a knihách," tvářil se jako štěně, které by rádo dostalo jeden ze svých oblíbených pamlsků. Věřím, že na tohle sbalil hodně holek i já měla co dělat abych pod tím pohledem neroztála. Musela jsem se v duchu zasmát sama sobě, zrovna teď jsem uvažovala jako nějaká puberťačka.

"Nevěřím, že by na světě existovalo něco, co by mě dokázalo překonat sérii Harryho Pottera, heřmánkový čaj a vyhřátou postel...ale možná bych ti mohla dát šanci to alespoň zkusit," usmála jsem se na něj. Vlastně ani nevím proč jsem mu řekla zrovna tohle. Nevím ani proč jsem souhlasila. Něco uvnitř mě mi říkalo, že to mám vyzkoušet. 

"Věř mi, nebudeš litovat!" rozzářil se jako vánoční stromeček a po zbytek doučování mu ten spokojený úsměv z tváře nezmizel.