Několik dnů jsem strávila zavřená ve svém pokoji. Amber se snažila se mnou mluvit, ale já jsem nestála o její lítost. Dokážu se s tím vypořádat sama, stejně jako jsem to udělala už několikrát. V kavárně jsem dala výpověď, když jsem hned druhý den s vedoucí mluvila po telefonu. Stejně to směřovalo k tomu, že by mi dřív nebo později kvůli mé nešikovnosti dala výpověď ona sama. Takhle jsem ušetřila trápení nám oběma. Chtěla jsem zavolat Annie, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nevěděla jsem co bych jí vlastně řekla. Ve středu jsem se dala alespoň trochu do kupy, i když jsem pořád měla červené oči od pláče a obrovské kruhy pod očima z nedostatku spánku. Hodila jsem na sebe obyčejné džíny, triko a nakonec jsem přes sebe ještě přehodila zimní kabát. Ačkoliv jsem pořád přesně nevěděla co chci Lidyi říct, vydala jsem se pomalou chůzí směrem k podniku "La Bella". V přední části, která sloužila jako restaurace bylo takhle časně poměrné prázdno. Za barem stála Jenny a se zamyšleným výrazem leštila sklenice.

"Becco, co tady děláš?" nadzvedla překvapeně obočí, když jsem došla až k ní.

"Je tady Lidya?" ignorovala jsem její otázku.

"Jo, je vzadu v kanceláři, ale momentálně nemá čas. Jestli chceš klidně tady na ní můžeš počkat," usmála se na mě a ukázala na jednu z barových židliček.

"Tohle nepočká," řekla jsem spíš pro sebe a aniž bych se na Jenny otočila, vydala jsem se přes dveře vedoucí do zadní části klubu a pak po paměti až k Lidyině kanceláři. Nechtěla jsem tam vtrhnout jako velká voda a tak jsem alespoň zaklepala. Jenže z druhé strany se nic neozývalo. Proto jsem vzala za kliku a bez pozvání vešla do místnosti.

"Říkala jsem vám snad, že nechci být rušena," zavrčela Lidya zpoza stolu aniž by zvedla hlavu od dokumentů, které zamračeně studovala.

"Jenže já s vámi potřebuju mluvit," snažila jsem se znít co nejvíc sebevědomě, ale připadalo mi, že můj hlas zněl spíš ustrašeně.

"Rebecco?! Ráda tě zase vidím! Co tě k nám přivádí? Posaď se děvče," podívala se konečně mým směrem a její chování se změnilo z naštvaného na přívětivé. Ukázala na židli naproti ní a já se do ní posléze usadila. Opřela se zády o opěradlo židle a ruce, které měla položené nastole před sebou sepjala. Vyčkávala až promluvím, do ničeho mě netlačila. 

"Chtěla bych se stát oficiálně jednou z tanečnic...," začala jsem svůj proslov.

"No to je výborné Becco! Věděla jsem, že se ti to zalíbí a věř mi nebudeš toho litovat!" skočila mi Lidya do řeči.

"Má to ale háček," tohle jsem nikdy nedělala. Nikdy jsem si neurčovala podmínky a zrovna v tuhle chvíli mi to bylo značně nepříjemné. Obzvlášť když se její pohled změnil z radostného na kamennou masku. 

"Opravdu? A jaký?" zeptala se tónem, díky kterému mi přeběhl mráz po zádech. Očividně není zvyklá na to, že by se s ní někdo hádal nebo jí kladl odpor. 

"Potřebovala bych větší plat než u vás mívají začátečnice," sklonila jsem hlavu k zemi a čekala co na to řekne.

"Jenže ty holky si ty peníze tvrdě vydřely. Proč by jsi zrovna ty, měla dostat to co ony?" nemusela jsem ani zvedat hlavu abych věděla, že se na mě mračí.

"Udělám cokoliv...," vlastně jsem ani nevěděla jak větu dokončit. Jediné co jsem věděla bylo, že ty peníze potřebuju a že opravdu udělám cokoliv abych díky nim mohla tátovi pomoct.

"Dobrá, dám ti plat jako mají děvčata, které už tady pracují několik let. Na oplátku, ale ty uděláš bez odmlouvání všechno co ti řeknu," naklonila se směrem ke mě. 

"Souhlasím," kývla jsem okamžitě hlavou a při té příležitosti mi ze srdce spadl jeden velký kámen.

"Výborně, tady je smlouva tu podepiš a tady máš seznam všech vystoupení včetně kostýmů, které k nim patří, choreografie a dalších potřebných informací," položila přede mě dva listy papíru a obrovský šanon. Smlouvu jsem podepsala bez váhání. "V sobotu začínáš a tvé první vystoupení bude číslo 7," dodala ještě. Okamžitě jsem tedy v šanonu nalistovala sedmičku a rychle si přečetla o co se jedná.

"Ale to číslo zahrnuje i tanec na stole," kulila jsem na ni oči. Na něco takového jsem rozhodně nebyla připravena. Něco jiného bylo vystupovat na pódiu, navíc když k tomu připočtu ty titěrné kostýmy, které k vystoupení patří. Jenže tancovat na stole. V tak těsné blízkosti klientů. To na mě bylo trochu moc. To určitě nezvládnu.

"Přesně tak a tvým stolem bude jednička," upřela na mě pohled, kterému se neodmlouvá. Jenže já si nemohla pomoct.

"Proč zrovna jednička?" zeptala jsem se. Už teď jsem měla obrovskou trému.

"Protože klient, který u ní sedí byl ochotný zaplatit cokoliv jenom aby tě mohl vidět a to jenom po tvém prvním vystoupení. Proto tedy jednička. Bude to výhodné pro všechny strany," vysvětlila mi stručně a bylo mi jasné, že dál se se mnou nehodlá dohadovat.

"Jste strašná mrcha," nechtěla jsem to říct, ale prostě mi to vyklouzlo. Byla jsem naštvaná, že využila hned první den toho, že musím udělat co řekne a prostě mi to ujelo. Dívala jsem se na ni s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Ještě mě ani pořádně nepřijala a už mě vykopne, no bezva. "Omlouvám se, tohle jsem říct nechtěla," čekala jsem, že bude zuřit. Že mě okamžitě vyhodí. Jenže jí se na obličeji místo toho objevil jen pobavený úšklebek. 

"Myslím, že by jsi měla jít radši trénovat s ostatními děvčaty," přešla to bez mrknutí oka a tím pro ni náš rozhovor skončil. Popadla jsem šanon, který ještě stále ležel na stole do rukou a rychlostí blesku jsem vyběhla z její kanceláře pryč. Hlavou se mi honilo milión věcí a jednou z nich bylo i to, kdo je ten záhadný klient, který tak touží po mé přítomnosti.