Práce servírky nebyla žádná procházka růžovým sadem. Popravdě to pro mě bylo spíš peklo. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, pořád se mi něco nedařilo. Připadala jsem si jako totální nešika. Neuměla jsem správně připravit kávu, často mi padaly věci z rukou. Amber se mě snažila morálně podpořit, ale i ona musela vidět, že to prostě nezvládám. Jenže jsem to nemohla vzdát, musela jsem se snažit o tu práci nepřijít. Dlužila jsem to tátovi. Ve škole to taky nebyla žádná sláva. Dny ubíhaly jako voda a mi se blížily závěrečné zkoušky dalšího ročníku. Choreografii jsem neměla pořád dostatečně připravenou a díky práci jsem na to přestávala mít čas. Navíc mé soukromé hodiny kytary s Kingem taky nebyly žádná sláva. Už po prvním týdnu na mě přestával mít trpělivost a po víkendu navíc přišel víc podrážděný než jindy v podstatě hodinu ukončil dřív než pořádně začala. Já se mu vlastně ani nedivila, jsem fakt kopyto.

V pátky jsme mívali v práci narváno víc než jiné dny a tak jsem se domů dostala až kolem osmé. Amber už byla dávno někde na párty, kde si spolu s ostatními užívala začínajícího víkendu. Můj plán na páteční večer byl zahrabat se do peřin a nechávat se ubíjet depresí. Zjistila jsem totiž, že mi práce v kavárně nevynáší tolik, kolik bych potřebovala. To taky hlavně proto, že dost peněz z dýšek mi vedoucí strhává za škody, které jsem způsobila a že těch většinou bývalo víc, než dost. Ale pořád jsem doufala, že to nějak zvládnu. V pokoji jsem si z batohu vytáhla svůj telefon, který jsem tam po celý den měla schovaný. Překvapilo mě kolik jsem na něm měla hovorů od strýčka Bena. Nebyl to vlastně můj pravý strýček, ale tátův velmi dobrý kamarád, takže jsem mu už od dětství říkala strejdo. Vždycky když k nám přišel za tátou dovezl mi obrovský kbelík zmrzliny. Pracoval totiž v místní cukrárně. Zbožňovala jsem ho. Vůbec se mi nelíbilo s jakou naléhavostí se mi očividně snažil dovolat a tak jsem hned vytočila jeho číslo.

"Becco, konečně voláš. Neuměl jsem tě celý den sehnat," zvedl to po pár zazvoněních. 

"Byla jsem v práci a neměla mobil u sebe, co potřebuješ?" byla jsem strašně ráda, že ho po dlouhé době slyším, i když jsem pořád měla špatné tušení, že to nebude jen tak.

"Volám kvůli táty, moc mě to mrzí zlato," takhle smutného jsem ho ještě neslyšela. Mé srdce se s jeho posledním slovem zastavilo. Stála jsem uprostřed místnosti jako opařená. Cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy, přišlo mi, že nemůžu ani dýchat.

"Co je s tátou? Je v pořádku? Řekni, že je v pořádku!" začala jsem na něj po chvíli ticha křičet do telefonu.

"Včera se mu udělalo zle a spadl ze schodů. Doktoři říkali, že se mu nádor rozšířil do mozku a chtějí okamžitě začít s léčbou. Táta teď leží v nemocnici, momentálně řeší jak všechno vyřeší po finanční stránce. Nemá zrovna nejlepší pojistku a tak mu pojišťovna zrovna moc nepomůže. Půjčku jsem mu taky vymluvil, akorát by tím celou situaci zhoršil. Chce prodat dílnu Becco, rád bych mu pomohl, ale nevím jak," vychrlil ze sebe strýček rychle. Zněl opravdu zoufale. Vím jak moc má tátu rád a ani se nedivím, že mu chce pomoct jak jen může, jenže ani on na tom není finančně nejlíp aby pomohl tátovi hradit léčbu a pak ještě výdaje za dům a moji školu. 

"Zítra přiletím domů! Seženu si letenku na co nejdřívější let a něco vymyslíme!" jenže jsem vlastně nevěděla co bych tak mohla vymyslet. Slzy už mi tekly proudem, vzlykala jsem do telefonu a celou dobu jsem přecházela po pokoji sem a tam.

"Ne Becco! Nemůžeš přerušit školu, ne teď když se ti blíží zkoušky! Akorát by jsi tím tátovi přitížila, protože tohle přesně nechtěl. Já tady u něj budu abych ho pohlídal, něco vymyslíme uvidíš," zvýšil na mě hlas a okamžitě mi mé rozhodnutí zatrhl. Už mě to začínalo štvát. To si jako oba myslí, že budu jen tak v klidu sedět na kolejích, když mezitím můj táta trpí a je na tom špatně. Tohle za mě přece nemůžou rozhodnout.

"Už jsem se rozhodla, zítra přiletím...," stála jsem si pořád za svým.

"Řekl jsem ne Becco! Okamžitě na takovou hloupost zapomeň! Slib mi to," skočil mi Ben do řeči.

"Víš, že to nemůžu," povzdechla jsem si.

"Prosím Becco!" zkusil to na mě znovu. 

"Tak dobře, slibuju," věděla jsem, že stejně nemám na výběr. Pokud bych se zítra ukázala v nemocnici akorát by se tátovi přitížilo. Budu muset vymyslet jiný způsob jak mu pomoct.

"Už budu muset jít zlato, brzy si zase zavoláme," rozloučil se se mnou Ben a najednou bylo v místnosti až moc velké ticho. 

Opřela jsem se o dveře mého pokoje a po nich se svezla k zemi. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a během chvilky jsem znovu propukla v pláč. Tak moc bych chtěla tátovi pomoct, ale v současné práci nevydělávám ani tolik abych si za to mohla platit alespoň školu. Dokonce bych mu v tuhle chvíli ani nemohla pomoct svou přítomností, on se musí léčit a já bych tam byla jen na obtíž. Skrz otevřené okno do pokoje proudil zimní mrazivý vítr. Byla mi zima, ale neměla jsem sílu vstát a jít to okno zavřít. Prostě jsem tam jen seděla, brečela a utápěla se ve vlastních myšlenkách. Jenže pak mi něco přistálo u nohou. Byl to kus papíru, nejspíš ho další závan větru shodil z komody vedle dveří, kde jsem seděla. Vzala jsem papírek do rukou abych si ho prohlédla z blízka. Byl to šek, který mi dala Lidya za jedno vystoupení v "La Bella". Tehdy jsem si ho ani pořádně neprohlídla a jen jsem ho odložila. Přes slzy jsem viděla rozmazaně, ale přesto jsem si byla jistá, že částku, která na něm byla, bych si v kavárně vydělávala tak tři měsíce. Možná je ještě šance jak můžu tátovi pomoct. Jen doufám, že mě Lidya bude pořád chtít.