Šedá myška, tak mi vždycky na škole říkali. Nijak jsem nevyčnívala z davu a nikdy jsem neměla moc kamarádů. Kratší kaštanové vlasy vždy svázané do nedbalého drdolu, zeleno-šedé oči schované za dioptrickými brýlemi, malá postava s lehce plnějšími tvary. To je to co každé ráno vidím v odrazu zrcadla, visícím na stěně mého pokoje. Nebyla jsem se sebou nespokojená, ale nebyla jsem ani spokojená. Bydlela jsem na koleji se svou spolužačkou Amber, která byla moje jediná kamarádka už ode dne, kdy jsem nastoupila na Juilliard, kde jsem studovala tanec. Táta mi už jako malé říkával, že jsem nadání na tanec zdědila po mámě, proto když jsem mu oznámila, že bych ho chtěla jít studovat, plně mě v mém snu podporoval. Máma umřela při porodu a táta se o mě celý život vzorně staral, dřel jako mezek aby mi dopřál všechno po čem jsem toužila. Jenže pak přišel začátek čtvrtého ročníku a s tím i tátova diagnóza, našli mu nádor na plicích a aby toho nebylo málo zjistili, že se jedná o zhoubný typ. Byla to pro mě i pro tátu obrovská rána, chtěla jsem okamžitě ukončit studium a odjet za ním abych se o něj mohla starat, pomáhat mu s domácností a hlavně jsem mu chtěla být oporou. Jenže táta mi to zakázal, řekl mi, ať mě ani nenapadne to udělat, prý dokud nedokončím školu ať se domů ani nevracím. Taky mě ujistil, že to sám zvládne a že se o něj nemusím bát, jenže tohle já mu nespolknu. Každopádně nechtěla jsem mu přidělávat další starosti a tak jsem na škole zůstala, abych mu udělala radost.

***

Na to že je teprve únor bylo dnes nezvykle teplo, přesto jsem si přitáhla šál víc ke krku a spěšně mířila na další přednášku. Ukazováčkem jsem si posunula brýle na nose trochu výš a znovu zkontrolovala svůj dnešní rozvrh. Zrovna jsem se chystala vstoupit do haly, když se mi v kapse rozezněl mobil.

„Ahoj sluníčko," ozval se na druhé straně můj táta.

„Co se děje tati? Je ti hůř? Mám přijet domů?" spustila jsem na něho bez pozdravu.

„Uklidni se Becky, nic se neděje," snažil se mě uklidnit.

„Tak proč mi voláš takhle brzy, to nikdy neděláš?" zamračila jsem se a přešlápla na místě.

„Chtěl jsem si prostě jen tak popovídat," zasmál se táta, jenže něco bylo špatně. Jeho smích zněl nuceně a taky se zdálo jako by mluvil lehce přiopile, což u něj rozhodně není normální jelikož táta skoro vůbec nepije.

„Tati ty jsi pil?" rozhodla jsem se ho rovnou konfrontovat.

„To rozhodně ne, jak tě to napadlo sluníčko?" snažil se to táta uhrát do autu, jenže mi nemohlo neujít jak mu dělá problém větu vyslovit správně a bez přeřeku.

„Nejsem hloupá, poznám když jsi opilý a ty to víš, takže mi okamžitě řekni co se děje nebo nasednu na první letadlo a přijedu si to zjistit osobně!" udeřila jsem na něj. Nechtěla jsem být zlá, ale neskutečně mě štvalo, že ho očividně něco trápilo a on mi to nechtěl říct. Na druhé straně telefonu se ozval jen hlasitý povzdech. „No tak tati, řekni mi co tě trápí," zkusila jsem to ještě jednou po dobrém.

„Tak dobře, ale slib mi, že pak nebudeš chtít přijet. Slib mi, že zůstaneš na škole a doděláš ji a taky, že se o mě nebudeš strachovat," prosil mě.

„Dobře tati, slibuju!" povzdechla jsem si zase já.

„Volali mi dnes z nemocnice, prý budu potřebovat docházet na ozařování, jenže léčba bude něco stát a já bohužel nemám prostředky na to veškeré účty z nemocnice uhradit a pojišťovna mi toho moc neproplatí," mluvil tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela, přesto jsem rozuměla každému slovu, které řekl a srdce se mi málem zastavilo.

A ten vzlyk, který jsem na druhé straně telefonu zaslechla byl jako ráno zásah nožem. Bolelo mě to. Bolelo mě slyšet jak je táta zničený a že jeho jediná šance na uzdravení a s ní i veškeré naděje, které doposud měl jsou pryč. A to jenom proto, že veškeré úspory vrazil do mě a mého studia na Juilliardu. Jenom proto, že jsem byla sobecká a chtěla si plnit své sny. Všechno to na úkor svého táty, který kvůli tomu dlouho dřel a teď kvůli mně nejspíš i umře. Slzy mi stékaly po zmrzlé tváři, skoro jsem zapomněla, že hovor ještě neskončil.

„Sluníčko?" přerušil mé myšlenky táta.

„Přece musí jít něco udělat! Přeruším školu a najdu si práci! Nějak seženu ty peníze na tvoji léčbu!" začala jsem zběsile máchat rukama.

„Becky to ne! Prosím, slíbila jsi mi, že přesně tohle neuděláš! Chci aby jsi školu dokončila a taky chci aby sis o mě nedělala starosti, já to zvládnu!" snažil se mě uklidňovat, ale vůbec se mu to nedařilo. „Přísahej mi, že nic z toho neuděláš!" zvýšil hlas a mě nezbylo než mu to odsouhlasit a to jenom proto, že jsem mu nechtěla přidělávat zbytečné starosti.

„Tak dobře tati, přísahám!" nechtěla jsem mu lhát, ale jinak to nešlo.