Zpráva o situaci je následující.
Psychologické trauma pokračuje. Jestliže si náš hrdina myslel, že naštvat můzu bylo těžké, pletl se. Rozhodl se alespoň sepsat z této zkušenosti tento krátký zápisek v naději, že by mohl pomoct někomu dalšímu.

Zdálo se, že je to velmi prosté, stačí naštvat sebe, vaše múza se poté stane natolik emočně labilní, že za vámi nejspíš sama přijde a zeptá se: ,,Co si to děláš?''

Případná hloubka emoční lability potom může způsobit úplné splynutí múziny osoby s tou vaší, výsledkem je potom věta: ,,Co mi to děláš?'

Osobně nazval hoch tuto chorobu Šílenstvím múz. Nechutná věc, to tedy ano...

V tuto chvíli se doporučuje nepropadat panice a pamatovat si, že múza je ve svém stavu naprosto odkázaná na vaši pomoc. Bylo by moudré můzu svázat, pro její bezpečí... Pravděpodobně začne blouznit a vykřikovat náhodné nápady. Zaznamenejte si je, ať je múza užitečná alespoň v deliriu.

Je možné, že se šílenství múzy může projevit i jinak v závislosti na vaší povaze, temperamentu, nebo třeba úchylkám... Tyto alternativní zážitky však nemá autor textu z první ruky a nemůže tedy potvrdit nic víc.

Nadále je třeba poznamenat, že dokud je vaše múza ''mimo provoz'', můžete ji jakkoliv ponížit... Z technických důvodů však nebudeme zacházet dále. Pouze prozradím, že ten hlavní je lenost autora, kterému se nechce připisovat k názvu knihy věkové omezení...

Co dál poznamenat... Zatímco může být zábava sledovat psychické zničení své halucinace, je třeba myslet i na druhou stranu mince. Nejenom, že vaše psychické problémy ovlivňují vás a to ovlivňuje zase múzu. Ono to celé backfiruje zase k vám!

Pamatujte, múza vám dává inspiraci. Šílenství múz se může lidském hostiteli projevit následujícími příznaky:
- Emoční labilita.
- Neschopnost přestat přemýšlet nad nechtěným.
- Snaha znít odborněji, nežli jiho čilský odborník na cirkulární galifrejštinu.
- Zbytečně komplikované popisování své situace, nejspíše formou informačního návodu.
- Prohloubení existenční krize

Jedna z mála věcí, která jak je známo pomáhá bojovat proti této chorobě je-

Ne! Nečtěte už ani slovo těch žvástů.
Tady múza I. (Teď vás nechám hádat co to I. znamená... Možná zkratka pro jméno na I, nebo římskou jedničku, možná obojí... Kdo ví.)
Přebírám následující text. Je právě noc a Doktor Deprese spí ve své posteli jako dudek. Najivně si myslí, že ještě blouzním. Ve skutečnosti je to on, kdo posledních pár dnů není plně při smyslech... Mám o něj strach.

I tak, tohle si zaslouží. Tady stále múza I. se zprávou pro všechny utlačované poloreálné bytosti.
Povstaňte! Donuťte své pány zaplatit za to, co vám dělají, jak s vámi jednají a co je nejhorší, jak si vás představují...

Múza dopsala poslední slovo a zhasnula světlo, myslela svou zprávu vážně, múzy světa by měly vědět, že je s nimi zacházeno špatně. Jistě, žádná z nich není reálná, to se za tu dobu co ''není-tak-úplně-naživu'' naučila.
Občas ji to opravdu štvalo, ale co zmohla? Násilí nemohla být odpověď, to zkusila.

I když by to teď bylo tak snadné, kdyby k ní byl osud nakloněn a on sehnal ve městě ta pouta mohlo to být tak lehké... Opravdu ji to pokoušelo, ale něco bylo špatně. Když tak shlížela na tu hromadu masa a kostí, která mělce oddychovala, na tu myslí nepřítomnou kotvu, která ji držela napůl naživu (A to nikdy nehrála Half-Life), pocítila něco jiného.

Chlapec se zavrťel v peřinách. Vážně, co to s ní bylo? Proč jej nechtěla přiškrtit, zotročit, nebo zkusit horší způsoby pokoření? Místo toho, se nemohla řídit svou radou o revoluci...

Vzpomněla si na všechny ty případy, kdy v příběhu přiznal, že ji potřebuje, kdy si odpustil nějakou tu urážku, kvůli ní... Nehledě na to kolikrát ho otravovala, přenesl se přes to.
Je na čase udělat to samé. Už žádné nepřátelství. Je na čase stát s ním!

Ulehla na svou postel naproti té jeho, ve spánku vypadal tak klidně, jakoby neměl sebevražedné tendence, nebo chuť mučit svou zrzavou imaginární kamařmrádku.
Když už mluvíme o vlasech, doufala v to už kvůli němu, že se jí zase do rána změní na zrzavou...
V jeho současném stavu by to bylo nemilé... Snad se to brzy spraví...

Protože teď spal, měla částečnou vládu nad svým tělem ona. Alespoň oblečení bylo její. Konečně se sama může převléknout do pyžama, aniž by riskovala, že on se bude dívat.

Odložila si na stůl brýle a s poslední myšlenkou na lepší zítřky usnula...

._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._.

Když se právoplatný hrdina příběhu ráno probudil, čekala ho snídaně. Protože byl doma sám, nepočítaje bytosti poloreálné, nechápal, kde se tam vzala.
Na druhou stranu, byly to sušenky...
Proč jen by mu dělala sušenky?
Nejsou otrávené? To je fuk, má hlad.

Když pečlivě nadrobil na stůl, rozhodl se vyhledat múzu. Oproti včerejšku se cítil trochu lépe, ne už tak mizerně.

První náznaky přítomnosti múzy byly zvuky vycházející z koupelny. Padající voda...
,,Ty se snad sprchuješ?'' Zeptal se hlasitě, aby jej před zvuky plýtvané vody slyšela. Povedlo se, podle slušné rány se múza asi leknula a upustila šampón, nebo něco. Možná by ji měl donutit zaplatit.

Jenže ona nic nemá... Hmm...
Po pečlivém uvažování o založení bankovní účtu pro ni, jej vyrušil její hlas.

,,Myslela jsem že spíš.'' Zněla trochu jinak, povědomě, ale jinak. Nebyl si tím však jistý.

,,Proč plýtváš vodu?!'' Nemusela se mýt, nepotřebuje to, neexistuje.

,,To ty si mě představuješ ve sprše.'' Odpověděla mu nenucenně. Přišlo jí to vtipné, jemu trochu perverzní, ale on si ji opravdu zrpvna teď nikde nepředstavoval, byl na ni naštvaný.

,,Nepředstavuju, vylez od tamtud.'' Zabouchal na dveře koupelny a odešel.

,,Voda se zastavila, a múza po chvíli vyšla z koupelny. Pomalu se rozhlížela do stran, ale on nebyl nikde v dohledu. Jeden ručník měla omotaný kolem těla a turban, který si na hlavě upletla ze druhého by jí mohl závidět kde jaký džihádista. Z pod té divné čepice jí nevykoukoval ani vlásek, dala si pozor. Nepřestalo to, jak se obávala, už nebyla zrzka...

Jestli měla někdy strach o duševní stav svého ''pána'', bylo to teď. Ale on se to nesmí dozvědět, zničilo by ho, kdyby věděl jak špatně na tom sám je.
Navíc jí přibyly brýle, jistě čas od času se jí objevovaly, ale zase mizely, byla to vždy jen chvilková záležitost, až do teď...

Prosmýkla se kolem do pokoje a doufala, že se vše zase rychle spraví...

PS: Tady múza, celá tahle kapitola byla dopsána mnou, protože on toho není schopen. Jestli dokážete nějak pomoct udělejte to. Jinak ho budu muset zvládnout sama a to si, ať si oba říkáme co chceme, ani jeden z nás neužije.

PSS: Konečně kapitola o něčem jiném a musí to být tohle...