Studili ho palce. Bosé nohy na chladném kovu podlahy nebyl dobrý nápad. Co měl dělat, ani o ponožky si nemohl říct.
Kov jej nepříjemně studil i na odřených zápěstích v podobě velmi nevkusných pout.
Jeho stavu neprospělo ani mokré oblečení, absence spánku za posledních čtyři a dvacet hodin, nebo samotný fakt, který ho trápil nejvíc, že sedí ve výslechové cele pro zadržované.

Stejně jako snad vše v této místnosti bylo i jediné bílé štiplavé světlo studené. Viselo ze stropu a nutilo jej sklánět se ke stolu před ním. Ze začátku mu trvalo zvyknout si na tu zimu, ale seděl tady už pár hodin. Aspoň mu to tak připadalo, mohlo to být taky jenom třicet minut. Tak nebo tak, nesnášel to. V duchu si musel stále promítat, jak se sem dostal. Co jej dovedlo k tomu, že čeká, až jej někdo přijde vyzpovídat a pošle jej do basy...

Dveře za ním se otevřeli a do místnosti vstoupil nevysoký muž. Na kebuli neměl příliš vlasů, zato je měl upravené, jakoby každému z nich věnoval všechen svůj volný čas, což navíc při jeho úřednickém vzhledu nemohlo být více než pár minut denně.
Přisednul si na židly naproti té jeho a upravil si pruhovanou kravatu.

Chvíli si hleděli do očí, než se člověk v poutech rozhodl to divadélko ukončit a odkašlal si.

Kravaťák pokývnul a spustil. ,,Dobrá... Začneme.'' S tím souhlasil. Nikoho neštvalo mrhání času víc, než jeho.

,,Jméno?'' Vytáhnul z pod stolu papír, který tam musel být už předtím.

,,Amélie Pondová.'' Přes své zjevné nepohodlí si neodpustil vtip.

,,Já myslel vaše.'' Muž hleděl na nevyplněný papír a bílé světlo se odráželo od jeho oblého čela.

,,Kdo říká, že nejsem dívka?'' Zapojil do toho svůj nejženštější hlas. Potom si slíbil že to nikdy znovu dělat nebude, prostě na to nemá.

,,Nechte toho hraní pane Smithi, dokud můžete.''

,,To je právě ono. Já si tu nehraju, ani nejsem Pan Smith.'' Popravdě celá tahle situace zaváněla levárnou. Tohle je přece přesně ta část jednoho příběhu, kterou nikdy nedopsal.

,,Věk?'' Samozdřejmě ho chlapík neposlouchal.

,,Dvě stě čtyřicet a dva, myslím.'' Poznamenal otráveně, přesně tu větu, kterou kdysi zapsal. Generátor náhodných čísel by byl pyšný.

,,Píšu otazník.'' Nechce se s ním zaobírat, kašle na předpisy, jenom to chce mít co nejdřív z krku, proto nečeká řádnou odpověď.

,,Můžu mít otázečku?'' Strnulý na židli si přesednul a přitáhnul se blíž, načež byl jeho návrh zamítnut prostým ''Ne''.

,,To jste měl říct, ale protože mě stejně ignorujete, nemusím vám to říkat.
Hele, za co že tu vlastně sedím?'' Tuhle část příběhu nikdy nedopsal, měl jenom chlapíka sedícího v cele, který měl potom dopadnout přítele výměnou za svobodu. Nic moc, ale to autor ještě nevěděl, že bude sedět v oné cele a následovat svůj vlastní scénář.

Chlapík naproti se zaseknul a hleděl do papírů, jakoby četl scénář, který náhle skončil. Vtipný fakt je, že to se vlastně stalo.

,,Není vám do řeči? Pomůžu vám.'' Natáhnul se na druhou stranu stolu jak to jen šlo a sebral mu papír i s propiskou.

Naškrábal na něj pár vět a pak ho dal zpátky. Nic se nestalo.
Notak, napsal si vlastní propustku z téhle divné halucinace, jakto, že to nezabralo?

Čekal dál, třeba se něco stane, ale nic nepřišlo, chlapík se nehýbal, jako kdyby se zastavil čas. Náš hrdina ze sebe zatím zkoušel sundat okovy. Neúspěšně, nutno dodat.

Vzdává to. Umře tady ve stísněné místnosti, kterou sám navrhnul... Jak se sem vůbec dostal? Řešil něco důležitého... Byla tam holka... Ne, nebyla to holka. Né úplně.
Kéž by si jenom vzpoměl, co se stalo. Ani si nevybaví, kdo ta holka byla.

V duchu zaklel, když si uvědomil, že je to jakoby mu vesmír vracel tu amnézii, co způsobil jedné postavě ve svém příběhu... Vesmír má smysl pro humor.

Co bude dál? Přestával cítit palce na nohou. Musí se nějak zaměstnat, nebo se tady zblázní. Šáhnul znova po tom papíru a propisce.

Když nic jiného, třeba bude mít zápisek do... Rozmarné múzy!
Ta holka byla jeho múza. Co se s ní stalo? Kde je když jí člověk potřebuje?

,,Máte návštěvu.'' Chalp naproti promluvil tak náhle, až se propiska i papír proletěli.

,,To... se... nedělá!'' Takhle děsit lidi.
Než mu došlo, co říká, otevřeli se dveře místnosti. Chlapík se zvednul, jako nemyslící zombie a odešel. Dveřmi prošla osoba a zavřela za sebou.

Byla to ona! Aspoň myslí.
Povědomá černovláska si přisedla naproti jemu a usmívala se. Přes brýle jí modrá očka blýskala.

,,Ahoj?'' Zamával spoutanýma rukama, nejistý. Nebyl si jistý, kdo to je. Múzu měl jakoby v mlze a všechno kolem ní taky.

,,Jů, promiň.'' Omluvila se a překvapila jej znovu, když vytáhla z kapsy kus kovu se svítícím koncem. Namířila s ní na pouta a se známým zvukem jej sonický šroubovák osvobodil.

,,Kdo jsi a kdes tohle vzala? A kde to jsme? Když už budeš v tom.'' Už teď se mu zamlouvala. Promnul si zápěstí.

,,Na otázky bude čas jindy a... Ty nevíš... Kdo jsem? To je vtip?'' Zmatený výraz na tváři nezaměnitelný kdekoliv ve vesmíru.

,,To mi řekni ty.'' Prohlížel si jí jak jen mohl, připadala mu jako múza, navíc, kdo jiný by ho tu hledal?

,,No nevím co tě praštilo, ale já jsem múza, ty jsi Štěpán. Společně jsme se dostali do pěkný kaše a přestaň na mě tak koukat!''

,,Promiň, jen... Nevypadáš jinak?'' Určitě to byly vlasy. Pamatoval by si, kdyby měla černé vlasy.

,,Měním podoby...'' Poznamenala povědomým sarkasmem.

,,Jasně...'' To by vše vysvětlovalo. Asi...

,,Nevypadnem odsud?'' Zastrčila si šroubovák do kapsy fialové blúzky.

,,Dobrý nápad.'' Zvedli se a ona mu otevřela dveře. Za nimi byla tma. No jistě, vždyť on vážně napsal jenom tu scénu v místnosti.

,,Múzy první.''

,,Fajn...'' Zamumlala něco o nevděčnosti a prošla rámem dveří.