,,Moment, tohle se nestalo!'' Ozvalo se z místnosti, hlasem někoho, kdo právě zjistil, proč nenechává svou múzu dopisovat jeho příběhy. Takhle mu připsat konec kapitoly, co s tím měl asi dělat?
No protože tohle čtete, nejspíš se rozhodnul pro možnost B, která znamenala napsat další kapitolu, jakoby se předchozí nestala.

,,To říkáš proto, že nevíš jak si poradit s cliffhangerem? Protože už jsou to skoro dva měsíce... Nebo protože tě další existenční krize přiměla změnit názor na příběh?'' A druhý posměšný hlas nemohl být ničí jiný, než jeho múzy. To proto, jak posměšně zněl.

,,Nesnáším, když mluvíš.'' To nebyla pravda, zbožňoval její hlas. Byla perfektním vyobrazením krásy, tak proč by neměla andělský hlas? Jestlipak by ji dovedl přimět zpívat.... Třeba jindy.

,,Nesnaž se to krýt, vím jak se cítíš. Co cítíš ty, cítím já.'' Ze sta na nulu během pár vteřin. Nálada obou pod bodem mrazu.

,,Na to se občas snažím zapomínat.'' Jupí. Díky múzo za tuto úžasnou depresivní zkušenost... Už můžeme dál?

,,To sledování Doctora Who ti neprospívá.'' Přišlo od někoho, jehož existence zní jako epizoda tohoto britského seriálu.

,,Přesně to jsem chtěl říct já.'' Nebyl sám kdo to trochu přeháněl s britským sci-fi.

,,Co kdyby jsme přeskočili tuhle začáteční přetvářku? Je to sice zábava, ale hodilo by se přejít k něčemu smysluplnému. Kapitolu o ničem můžeš napsat maximálně pětkrát po sobě.''

,,Máš pravdu, té deprese je třeba využít.'' Poznamenal a začal znovu, po dlouhé době doopravdy psát. Že to ale trvalo...

,,Jenom přepisuješ tuhle konverzaci, že?'' Po chvíli ticha propíchnula jeho imaginární bublinu ideí sarkastickou poznámkou.

Souhlasné zvuky pobavení mu vyšli z hrdla, jak zapisoval její poslední otázku...

-----------------------------------------------------------

,,Tohle je nuda!'' Múza, roztažená na posteli už to nevydržela. Celou tu dobu, jak tam jenom tak leží a čeká až něco sepíše.

,,Mužeme si povídat.'' Bez toho, že by zdvyhl oči od práce se zeptal. Popravdě taky už chvíli nic nenapsal. Byla to nuda.

,,Kdepak, mluvení navozuje deprese, existenční krize a podobné ohavnosti.'' Obzvláště ony krize jsou pro poloskutečnou bytost velký oříšek.

,,Díky, měl jsem dost.'' To tedy. Kdy naposledy mohl mít normální den? Pár měsíců to bude...

,,Tak co budeme dělat?'' Očividně znuděná múza ztrácela trpělivost, každou chvíli mohla vybuchnout. Kdyby si teď mohl vyměnit místo s nějakým Římanem pod Vesuvem udělal by to...

,,Můžeme probrat naše díla.'' Narychlo něco plácnul, nevědom si toho, co udělal. Všechno co řekne teď bude muset napsat. Měl by si už zvyknout...

,,Tvá díla.'' Jak se zdá není sám, kdo by s těmi patlaninami raději neměl nic společného.

,,Dobře, tak čím chceš začít?'' Správný Gentelman nechá dámu vždy vybrat první... I když ona dáma žije jenom v jeho představách a asi by se ohledně ní měl poradit s psychologem.

,,Nevím, ale ty tohle stejně budeš zapisovat že?'' Otázala se zvědavě, něco jí napadlo.... Kde je ten Říman, když ho někdo potřebuje?

On v odpověd pouze pozvedl papír a tužku jež měl v ruce celou dobu.

,,Vážení čtenáři. Zdraví vás halucinace tady Štěpána.'' Upozornění: Následujících pár řádků může obsahovat prolomení čtvrté stěny, autorovu osobní zprávu čtenářům a možná i trochu věcí, které by raději nesdílel. Nikdy.

,,Nejsi halucinace a musíš jim říkat mé jméno?'' Tak a je to, tolik kapitol se snaží a nakonec ho múza takhle prokecne... Odkdy jsou Římani tak pomalí, nevynalezli snad cesty?

,,Občas bych radši byla halucinace...''
My všichni múzo, to my všichni.

,,Dobrá tedy. Začneme u Stopek Času, jak že jsme na tom?'' Popravdě? Sepsané poznámky zabírají zhruba tolik místa, jako celý text téhle kapitoly až do tohohle bodu.

,,To je ten příběh na kterém ti tolik záleží, že? Myslím, že ho zrovna přepisuješ. Mimochodem trvá ti to, i Římský centurion v plné zbroji by to zvládl napsat rychleji.'' Poznámek o Římanech má pro dnešek oficiálně dost...

,,Tak bacha. Římani zase tak rychlí nejsou!'' Snad až na toho Římského boha, Merkura, ten by to asi stihnul...

,,Jak myslíš. Dál je tu Kouzlo zapomění. O tom jsem už dlouho neslyšela.'' No jo, ten rádoby fantasy příběh... Kdyby nebyly postavy tak skvělé. (Osobní názor autora, nemusíte souhlasit, ale kdo si nemyslí, že džinka co má ráda kakao je dobrá postava, ten nemá srdce.)

,,Já taky ne. Ale uvažuji, že to celé od začátku překopu. Nejspíš to taky udělám, jenom postavy zachovám.'' Těch postav by vážně byla škoda... Džinka s kakaem lidi! Už jenom ta džinka, víte kolik využití má postava magického sluhy, který pije kakao?
Ne? Tss... Génie nikdy nikdo neocení.

,,Hm... A co třeba ten příběh s B-''
Múza byla umlčena rychleji než byste řekli Drž hubu. Jedna z výhod toho, že je to jeho představa je, že si můžete snadno představit roubík v její puse.
Naneštěstí si jej dovedla jednoduše sundat... skoro jakoby měla praxi.

,,Fajn, když nechceš abych mluvila o tvém tajném příběhu, aspoň nepoužívej zrovna tohle. Jen mě to utvrdí v mluvení.'' Podala mu roubík, který se jaksi rozplynul. Nikdy nebyl skutečný. Jo a ohledně toho příběhu, neptejte se. Nikdy.

,,Co třeba můj nejnovější projekt? Ta skoro fanfikce na Doctora Who?'' Jestli se tak dá nazvat příběh, pouze ze světa Doctora Who... Co na to říct, radši bych ten příběh vyhladil.

,,Koho?''

,,Patříš do mé hlavy, do fandomu Doctora Who a navíc jsi ztělesnění artistického ducha ze starověkého řecka a tohle je ten nejlepší vtip se kterým přijdeš?''

,,Co si radši promluvit o tvé závislosti na zrzavých postavách?'' Tohle je podpásovka! Lex Luthor taky na Supermana nevytahuje kryptonit... Počkat? Zapomeňte co jste slyšeli...

,,Nemáš důkazy!'' Lež, každému kdo četl jeho příběhy musí být jasné, že jeho vztah k zrzavým dívkám nebyl tak úplně zdravý...

,,Sakra vždyť i já jsem důkaz!'' Ukázala mu vlasy, jakoby si až do teď jejich rezavého nádechu nevšimnul.

,,Máš mě. Přistižen při činu, můžeme se vrátit k tématu?'' Zajímalo ho, čeho tím asi tak chtěla dosáhnout...

Múza se zatvářila vítězoslavně a pokrčila rameny. ,,Teď ne, jdu si pro kakao.'' Ach kakao, ta zvláštní plodina drogových dealerů.

,,Pořád netuším, jak je možné, že dokážeš pít a jíst.'' Otázka stará jako čas sám.

,,Třeba příště!'' To bylo poslední, co se ozvalo z chodby, když už múza zmizela a nyní si chystala kapalnou hrůzu v kuchyni...