Víte jak se asi cítil Gandalf Šedý když musel zůstat sám v Morii zatímco zbytek Společenstva už byl pryč?

Před pár měsíci se naše skupinka šesti podivínů na internetu rozhodla, že se sejdeme naživo. Takže bylo rozhodnuto že se sejdeme v Praze o devětadvacátém prosinci kolem poledne. V tu dobu jsme se ještě naživo neviděli až na vyjímky vůbec.

Dva týdny před tím dnem jsem seděl doma a čekal. Čekal jsem na svou nejlepší kamarádku, která se rozhodla že uprostřed adventu přijede na pár hodin přes celou naši zemi jenom aby mě viděla naživo. Po celém odpoledni stráveném povídáním, objetími a nevěřícnými pohledy z obou stran, protože jsme zjistili že ten druhý existuje, jsme se téměř nebyli schopni rozloučit. Připadal jsem si jako někdo kdo okusil pravé štěstí a měl se jej vzdát pro každodenní utrpení světa. Jak se člověk může vrátit zpět když zažil něco takového?

Zaschlé slzy, pocit viny a příslib opětovného shledání bylo jediné co mi ten večer zbylo. To a rudá stužka pevně uvázaná kolem zápěstí, jako památka na osobu která by neměla být skutečná.

A pak přišly Vánoce, svátky... Člověk dokáže pod vlivem sváteční nálady zahnat smutek rychle, ale ne nadobro. Ovšem s vidinou, že za pár dní uvidím v Praze všechny své přátele, jsem se držel nad vodou. Nerozházela mě ani představa že budu jediný z nás kdo kdy potkal všechny ostatní, protože Alkí už je v nedohlednu...

Den D přišel a všichni vyrazili ze svých úkrytů po celé republice. Já jsem se na poslední chvíli rozhodl, že pojedu o jeden vlak dříve, a tak jsem místo toho abych dorazil poslední, byl první. Jako druhá dorazila Rose na kterou jsem kratičkou chvíli čekal sám na nádraží. Potom Luka a na závěr Azkee, Kate a Stopař jedním vlakem. Z obav, že bude zvláštní všechny naživo, byl náhle prach. Všichni jsme se bavili úžasně a nedovedu si představit že by to bylo jinak. Nikdy předtím jsem neměl takhle dobrý den. Celou dobu jsme si na střídačku povídali jeden s druhým a třetím až šestým. A těch referencí!

V jednu chvíli se naše skupinka vydala hledat bájný amfiteátr na Pražský hrad pod vedením všemi milované Azkee, tedy Froda, protože se ukázalo, že náš výlet přímo koresponduje s cestou Společenstva Prstenů a tok do takových detailů že by se kdekdo divil. Bohužel se z toho na večer stal spíše způsob jak se vyrovnat se ztrátou.

Jako první nás opustila Rose, která musela odjet autobusem zpátky domů. Tak Společenstvo přišlo o svého Gandalfa. Poté přišla na řadu Luka.
A tak odchází Boromir...

Zbyli jsme si tím pádem jenom já, Kate, Azkee a Stopař a všichni jsme tam přespávali. Na večer jsme ještě mi čtyři vzpomínali na staré dobré časy a únavou jsme padli do postelí.

S ránem bylo nevyhnutelné, že někdo propadne v pláč. Vzhledem k noční můře a zvýšenému emočnímu stavu jsem to musel být já. Stejně jako přijeli, odjeli všichni tři zbylí spolu vlakem když mi došlo, že to já jsem ten Gandalf ponechaný o samotě na nádraží, zatímco všichni ostatní jsou pryč. Každá myšlenka bolela a když Azkee vyběhla z vlaku jenom aby mě naposledy objala... Přehrada se přelila a slzy byly uroněny. Tak jsem byl první kdo přišel a poslední kdo odešel...

Tolik jsem si přál abych tu hodinu co jsem strávil čekáním na vlak mohl vyměnit za čekání na Rose na začátku.

Tohle píši zatímco sedím na nádraží a dopisuji cestou vlakem. Včera jsem zažil nejlepší den svého života a jediní lidé co to pochopí jsou ti kteří o tom nemusejí číst...

KatieNextLord
Takže se ptám znovu, Kate... Když jsi před těmi roky napsala své první dílo, měla jsi alespoň zdání kolika životů se dotkne a jak je změní? Děkuji ti za vše.

katheneverwrites
Díky Luce za její úsilí a námahu při všem co dělá. Za její navigátorské schopnosti a její nezaměnitelný umělecký styl. Nikdy se neměň Luko.

ImaginaRose
Rose, nikdy jsem nemyslel že se potkáme a ten fakt, že se to stalo, pro mě znamená celý svět. Zůstaň svá a nepřestávej psát.

Kkovsk5
Stopaři, děkuji za tvé vtipy a neustálé udržování konverzace, nevím co bychom občas dělali bez tvé pohotovosti a důvtipu.

KissMeGoodnight64
Azkee... Azkee se omlouvám za ten amfiteátr. Opravdu tam nahoře je a má celkem pět schodů...
Je mi líto, že jsme spolu nemohli strávit víc času, ale za nic na světě bych ten čas nevyměnil. Snad se někdy znovu uvidíme a já ti vynahradím všechna ta objetí co ti dlužím a ty mi zkusíš odpustit, že tam s tebou nejsem když mě potřebuješ nejvíc.

.

.

.

Stačí Múzo? Tohle jsi chtěla abych napsal?