Tohle bude velmi jiné vyprávění než většinou. Nečekejte Múzu, spíše popis událostí za poslední den a půl, protože pořád nějak nevěřím že se to stalo.

Začalo to před téměř třemi roky. Je vtipné jak dokáže být vesmír krutý a milosrdný zároveň. Tenkrát jsem byl hodně jiný člověk, chodil jsem na základní školu na druhý stupeň a jako téměř každý v té době, i já si stežoval na život. Procházel jsem si něčím čemu jsem tenkrát říkal "těžké časy"... V kontextu celého života tomu nejspíš budu říkat Prolog.

Byla to doba kdy jsem já i mé okolí dospíval a lidé se měnili. Přišel jsem tenkrát o přátelství které trvalo celých deset let a mě bylo teprve čerstvě patnáct. Kamarád se změnil a já to těžko snášel, takže když se odstěhoval... netřeba říkat že to váš postoj k lidem změní. Ale po nějaké době jsem si našel jiné kamarády. Naše škola měla zvěřinec a někdo se o ta zvířata musel starat, takže jsem každý týden obětoval jedno ráno a středeční odpoledne abych se postaral o zvířata a povídal si s ostatními, kteří dělali to samé.

Ze všech lidí co se tam se mnou za čtyři roky vystřídali mi utkvěly v hlavě pouze tři dívky. Všechny tři mají Wattpad dodnes a já ho mám díky nim... Ani s jednou jsem už několik měsíců pořádně nemluvil... Ne, tohle není šťastný příběh...

Říkejme jim Alkí, Gipi a Tasha, podle jejich přezdívek na Wattu. Náhodou vím, že tohle si žádná z nich stejně nepřečte. Byly to dobré kamarádky a z toho co vím... pořád jsou. Byly zvláštní, víte? Ten typ lidí na které je těžké narazit. Čisté, nezkaženné, nepovrchní a hlavně se zajímaly o to samé co já... více či méně.

Tady se konečně dostáváme ke skutečnému prologu pro titulek následující části. Když jsem na Wattpadu začal, bylo to proto, že jsem si chtěl hrát na spisovatele. Nemám žádný talent, tak jsem zkrátka zkusil něco napsat. Bylo to hrozné. Ale mě to nevadilo....

Ovšem bylo tu i něco jiného. Hvězdné Války byly odjakživa jedny z mých oblíbených, takže když se naskytla šance přečíst si nějaké příběhy o SW na Wattu, neváhal jsem.

Na scénu - Anakinovy deníky od jisté Kate. Bylo to něco úchvatně napsaného? Ne. Mělo to dopad na celý můj život? Ano a jsem za to neskutečně rád, protože nebýt této špatné fanfikce (promiň Kate), nikdy bych se dobrovolně nesebral a nejel 170 kilometrů vlakem jenom abych brečel na nádraží. K tomu dojdeme...

Anakinovy deníky... Ignore the Fear byl první z nich. Šlo o kratší komedii o Anakinovi a jeho deníčku, kam si zapisoval poznatky ze života Jediského padawana.
Kdyby Kate jenom měla tušení co prosté napsání příběhu může způsobit... Ale zatím šlo čistě o příběh.

Ignore the Hate přišlo další. Pokračování bylo velkým rozšířením oproti originálu a to především ve dvou věcech- zapojení čtenářů a zapojení autorky. Když se autor vepíše do příběhu, je to obvykle bráno špatně a já věřím že kdyby se neznalé oko rozhodlo pročíst to co mi sborově skandujeme jako "Ignorky", nejspíše by se obrátilo v sloup. Ale nás to bavilo. Takže s Kate aktivně zapojenou do příběhu a prvními čtenářskými avatary (z nichž mi vytanou na mysli jenom dva, Áša a Azkee...) byla nastolena cesta pro roleplay. Chaotická parodie na Star Wars, ale stále roleplay... Postupně se lidé přidávali, nebo odcházeli, ale ti co zůstali, dočkali se třetího dílu. Mezi nimi i já, který se připojil až ke konci druhého za doprovodu kamarádky Alkí.

Třetí díl, titulem Ignore the Love... and Kate, byl fenomenální. Tenkrát to žádný z nás nevěděl, ale poprvé se doopravdy začala formovat naše parta. Kate, Azkee, Luka, Rose, Stopař, já... a Alkí... Mnoho dalších se objevilo, nikdo jiný nesetrval.

Ale kdo viděl Hvězdné Války ví, že dříve nebo později se muselo něco stát. Na scénu: Ignore the Suffering, nebo ITS, jak jej dodnes známe... Poslední díl v této sáze, ale nikoliv poslední událost. Tento Roleplay byl zasazený do doby třetí epizody a poeticky nastal čas na něco temnějšího. Já hru opustil ke konci když byl přepsán konec filmu... Doteť nevím zda mám být vděčný či toho litovaz. Jistý nejmenovaný člověk údajně začal vše dramatizovat, více méně zabil hru a způsobil mentální problémy většině zůčastněných. Byla to doba kdy jsem nebyl aktivní a nevím toho dost na to abych ukazoval prstem... Zpět k věci.

Naše parta se částečně rozpadla. Roleplay který fungoval tolik měsíců každý den... Byl fuč. Jak křehké jsou vždy věci na kterých nám záleží.

Pak přišla nová naděje. Už si nepamatuji detaily, ale sešli jsme se všichni v chatu (všichni zbylí, tedy Kate, Azkee, Luka, Rose, Stopař, já a Alkí) a obnovili kontakt. Já byl samozřejmě kompletně mimo, ale kvůli starým konexím jsem se vrátil... a našel spoušť. Přičihnul jsem k popelu spálených přátelství a poprvé uviděl jizvy které se hojí dodnes.

Mezitím v mém vlastním životě jsem skončil základní školu a bylo načase se rozloučit se životem tak jak jsem ho znal. Nebudu zabíhat do detailů, ale jedna po druhé se všechny tři mé kamarádky odstěhovaly a mě zbylo jenom psát si s nimi, což bylo obzvláště těžké. Každý den jsme si s Alkí psali, ale kvůli nabytým programům byla možnost se vidět naživo takřka nulová. To začalo naše přátelství pomalu zakopávat dvanáct sáhů pod zem, aniž by si jeden z nás všimnul...

Když se daly "Ignorky" znovu dohromady, přišla krátká, ale nezapomenutelná etapa Ignore the Empire, konečně soustředěná na (v uvozovkách) "Seriozní Roleplay". Jak již bylo řečeno, to nevydrželo dlouho a jizvy z ITS se znovu projevily, silněji než kdy dříve.
Azkee, kterou jsem tenkrát sotva znal jinak než ze hry, náhle utnula kontakt. Kompletně. Všechny nás to zdrtilo a spolu s jinými menšími problémy ze stran jiných hráčů byl Roleplay donucen zastavit.

Tady přichází ta jediná část příběhu kdy jsem opravdu hrdý na své činy, protože ostatní členové naší party měli s Azkee historii a ona nevěřila nikomu, zkusil jsem jí pomoct já. Neúnavně jsem jí psal, čekal na odpověď, hrál s ní tuhle hru... Samozřejmě jsem na to nebyl sám, ale moje zapojení je důležitá část, prptože Azkee je od té doby má nejlepší kamarádka a přestože jsem ji až donedávna nikdy neviděl naživo, tak je to někdo s kým si píši téměř každý den už dva roky.

Jak se zlepšoval můj vztah s Azkee a její důvěra v nás, tak se zhoršoval můj vztah s Alkí... Ale to bylo stále ještě v pořádku až do léta toho roku... Tehdy se něco stalo a od té doby se z každodenního psaní pomalu stávala dnešní jedna zpráva za měsíc... Dodnes nevím co se vlastně stalo s bude to znít strašně divně, ale ti jimž je tohle určené to pochopí. Alkí byla moje cukřenka, sice nechtěně, ale byla... A já jenom doufám že já nebyl tou její...

Od té doby byly pokusy o různé další roleplaye, o další skupinové aktivity, ale všechny selhaly. Zbylo nás tedy šest - Kate, Luka, Rose, já, Stopař a po nějaké chvíli se vrátila Azkee.
Alkí máme dodnes v chatu...

Tak a máme za sebou téměř celý prolog. Ještě bych asi měl vysvětlit jednu poslední věc. Rozmarné Múzy. To teď přeci právě čtete, ne?
Tato věc spadá ještě do doby před odchodem Alkí. Šlo o vtip. Všichni ve skupině jsme byli rádoby spisovatelé, či umělci, zkrátka nadaní lidé (až na mě samozřejmě, já jsem ten člen týmu bez superschopností, lepidlo).
A umělci mají mít můzy, nějaký zdroj inspirace... A já dostal nápad, co z toho sepsat příběh o procesu psaní onoho příběhu za asistence múzy. A Rozmarné Múzy byly na světě. Stálo za tím postupně víc a víc emocí a já zjistil že Múza je pro mě skutečná. Je to má část, ta která chce vždycky vidět svět lepší, ne nadarmo jsem si ji vždycky představoval jako kombinaci Alkí a Azkee...
(jenom zrzavou)

No a to by asi stačilo k prologu, už teď je to delší než to co jsem chtěl sepsat. Teď se vrhneme na důvod proč tohle vlastně píši.