,,Jsi si tím jistá?"

,,Potřebuješ to."

,,Ne, nepotřebuju, to ty potřebuješ lékařskou pomoc."

Zastavila se a zahleděla mu do očí, praštila by ho, kdyby věděla co by se mohlo stát, ale nebyla si jistá, tak bylo lepší neprovokovat. ,,Udělej to kvůli ní."

Beze slova přešel ke stolu a vytáhl starý kus papíru, nedotčený po příliš dlouhou dobu, zašpiněný a pamatující doby, kdy na světě nebylo tak zle jako je dnes.

Papír věděl kulový. Netušil že jeho vzpomínky jsou pouze idealizovaná propaganda subjektivní poloviny jeho mozku a že na světě bylo odjakživa tak jako dnes. Ne zrovna špatně, ani mizerně, ale nic extra to taky zase nebylo. Jako když píšete krátký příběh o sobě samém, možná okořeněný trochou té metafyziky a se špetkou imaginárních postav. To co vzejde taky nebude zrovna k  ̶ ̶j̶í̶d̶l̶u̶  čtení. Asi jako tahle dvojitá metafora.

,,Patafyzika je nebezpečné téma, Múzo." Rozmluvil se konečně. Možná trochu zahořklý svými úvahami, nejspíš naštvaný sám na sebe, protože zrovna teď píše to co říká. Promiň.  Asi trochu od obojího. "Když píšeš o sobě, jednoduše se spálíš."

,,Povídej mi o tom."

,,Musím, protože jsi mě donutila. A narativa se sama od sebe nenapíše, nejlepší je vepsat jí do příběhu formou dialogu." Smál by se nad tím, ale stačilo mu, že se ušklíbla múza. To ona zvládala lépe.

,,Takže jsi začal?"

,,Hezky od základu. Žádné rozbíjení reality, žádná záložní múza, ani příběh." Napsal/Řekl/Napsal. "Vracíme se zpátky k několikanásobnému prolomení čtvrté stěny z více rozměrů a povídání si sama se sebou."

,,To zní pěkně." Zasnila se múza, již teď mnohem nadšenější než za posledního půl roku.

,,Jenom Ty-já, Já, On-já a možná hosté."

,,Čtenáři?"

,,Uvidíme."

,,A co ona?" Místnost zbledla.

,,Ona jako Ona, nebo Ona?"

,,Nad tím se budeš muset zamyslet ty sám."

,,To dělám už tak posledních 280 slov."

No... A zhruba tady mi začaly docházet nápady a přešel jsem do autorských poznámek, tedy, metafyzicky řečeno jsem to dělal od začátku, takže abych vám pomohl si to lépe vizualizovat, řekněme že jsem otočil stránku.

Je těžké soustředit se na jakýkoliv příběh, nebo postavy samotné tam, kde nemají být. To mi došlo, ale pokračoval jsem dál, protože příběh na tom závisel a já ho chtěl dokončit, i když jsem neměl ani začínat. A co hůř, neměl jsem ho privatizovat, přidání určitých jmen a zapletení se do spirály tajemství byla chyba. Taková jakou nechci opakovat. Jakou nechce opakovat a jakou nechceš opakovat.

,,Už jsi skončil?" Možná že by mohl skončit, přeci jenom už je to dobrých 380 slov, napsal i kratší řeči. Co myslíš, utnu to?

,,Ještě ne, jsme na 390 slovech, co by si čtenáři pomysleli, kdyby zjitili jak krátký tenhle text je?"

,,Na to jsem se neptala." Vskutku jí zajímalo spíš jestli jsem již skončil s přehrabováním v mlze autorských myšlenek, monologů a přemýšlením nad několika úrovněmi fiktivního bytí.

,,A já na to neodpovídal."

Ne vážně, tohle se začíná vymykat z rukou, jestli chci tuhle sérii oživit, měl bych přestat psát.

,,A já bych měl přestat přepisovat."

,,A já povzbuzovat v psaní."

Tak jsem se dohodnul sám se sebou a mnou na příměří akorát na čas, protože se blížíme ke hranici 530 slov.

a to je všechno co jsem napsal.