Tohle bych neměl psát. Všechno jde zrovna vcelku fajn. Dneska je vše v pořádku. Jeden den. Notak.

,,Tomu se nevyhneš." Povídá můza zatímco přikládá pytle s pískem.

,,Má pravdu, pytle dochází, tentokrát asi nadobro."

To je přeci hloupost, jak mohou docházet abstraktní pytle?

"Jde o to, že jestli chceme někde zpevnit, musíme vzít od jinud."

Ne.

,,Ne!"

,,Jo, taky se mi to nelíbí."

,,Co můžeme dělat?" Můza toho měla dost, posledních pár měsíců bylo opravdu náročných pro všechny zůčastněné a dokonce i pro všechny opozdilce či nepřítomné. Zkrátka, je to katastrofa. Jedna za druhou a zdi se do nekonečna stavět nedají. Dříve nebo později dojde materiál a co pak? Co pouijete na materiál? Tu zeď?

Ne... ne, ne, ne.

,,Řekněme že naší nejlepší nadějí bude zpevnit tuhle část, je to ta těžná a jestli se sesype, je po nás. Po všech." Dvě souhlasná přikývnutí.

,,Teď jenom odkud to vzít?"

,,No, myslel jsem že vězeňská část by-"

To snad nemyslím vážně, od tamtud brát materiál? To nic ani nemusím stavět, prostě bychom se mohli nechat pohltit myšlenkami.

,, Ach jo, proč jenom je to všechno tak na pytel?"

,,Protože nám došly pytle." To nedává smysl.

,,Nepovídej." Co se dá dělat? ,,Dobrá, vezmeme sekci vězení a přetavíme ji na zeď."

Ale neříkej že jsem se nevaroval. Však ono to přemýšlení taky není úplně jednoduché.

,,Našla jsem nějaký manuál. Stojí tady, že vypuštění vnitřních démonů do mysli může způsobit nízké sebevědomí, deprese, ztrátu rozumu, zdravého úsudku a nebo noční můry."

Nikdy jsem těmhle vedlejším příznakům nevěřil. Kromě toho to byl problém mého budoucího já, takže mé minulé, tehdy přítomné, já se rozhodlo vykašlat na všechny bezpečnostní rizika a strčit pomyslný prst do mokré zásuvky. Netřeba říkat že měl štěstí že vypadnul proud.

,,Přestaneš se už sakra jednou litovat?"

,,Nepřestaneš. Proč nemluvíme v první osobě?"

,,Co já vím..."

,,Právě že já nic nevím, proto se ptám sama sebe."

Nemohli bychom se zkrátka shodnout že řešit aktuální problémy tím, že se zaměříte na staré problémy je řešení pro dementy jako jsem já a v žádném případě by jej osoby jako já neměly provozovat?

,,Krásně shrnuto, myslím že už se projevuje ztráta rozumu." 

,,Říká výplod mé fantazie."

,,No jo, já to totiž mám jako poloreálný tvor normální..." Přesně o tom to celé bylo.

Teď mohl by mi někdo, a nejlépe já sám, říct proč že my dva makáme a on si píše?

,,Ve skutečnosti se na kreativním procesu podílíme všichni. A jsem si rozhodně jistý že on nepíše nic vztahujícího se k nějakému relevantnímu příběhu."

,,Ty umíš být hnusná, víš to?"

,,Jenom dělám k čemu jsem. Inspiruji."

To je všechno moc hezký, ale mohl bych se inspirovat někdy jindy než kolem půlnoci? Bylo by hezké nesepisovat věty když se vám chce spát.

No nic. Já jdu spát, informujte mě o průběžné ituaci a sežeňtě víc pytlů. Noční můry jsou mi fuk,  stejně jde o jedinou z těch věcí které zní zajímavě.

Šlo se tedy na kutě, i když je kapitola krátká, i přes její irelevantnost a ča sepisování. I tak jsem schopen bezmezně říct že přehrada drží a to je úspěch. Počítadlo dní bez nehod máme přibližně na  čísle čtyři. Jsem v pořádku.

Zeď v nádrži stojí. Nic nepřetéká. Sny nekrvácí. Realita je peklo a ta kapka na líci není slza. Jenom netěsní přehrada.

"Otáčím počítadlo." Nula dní, nula minut, nula sekund. Schválně jak dlouho to bude tentokrát.